Ráno se probudil celý rozlámaný na stejném místě, kde seděl večer. Ani nevěděl, jak usnul. Muselo to být někdy nad ránem. V krbu před ním pomalu dohořívaly poslední kousky dřeva. Ospale od sebe rozlepil svá oční víčka. Do pokoje pronikalo oknem ponuré denní světlo.

Harry se ztuhle protáhl, vstal z křesla a přešel ke skleněnému otvoru ve zdi. Zadíval se ven. Obloha byla zatažená a černé mraky na ní visely jako předzvěst něčeho velkého. Přesto však utvářely impozantní krajinu, od které nešlo odtrhnout zrak. Tak smutné a bolestivé, přesto tak skvostné a velkolepé. Jedno ze zvláštních děl přírody.

Harryho pohled pomalu sjel k hodinkám na jeho levém zápěstí. Nebyl zvyklý z nimi spát, kůži měl otlačenou a svědila ho. Všechno ale dokázal dokonale ignorovat, když si uvědomil, kolik je hodin. Frustrovaně si rukou prohrábl vlasy a rychle přešel ke krbu. Nabral si do ruky hrst letaxového prášku a o chvíli později zmizel v zelených plamenech.

Když udělal první krok do Hermionina obýváku, leknutím nadskočil z ostrého hlasu, který se mu ozval těsně vedle ucha. „Konečně! Kde tak dlouho trčíš?"

„Omlouvám se. Zaspal jsem." Harry mučednicky sklopil hlavu.

„No, to nevadí," změkla Hermiona a rukou ukázala na nízký stolek v levém rohu místnosti. „Posaď se."

Harry vděčně kývl hlavou a rozešel se k jednomu z křesílek, které vedle stolečku stály.

„Dáš si čaj?" zeptala se Harryho švagrová, a aniž by počkala na odpověď, nalila mu do hrnku čas z konvice na stole.

„Neprodlužuj to, prosím. Mluv," vyzval ji Harry a pořádně se o křeslo opřel.

„Záleží na tom, co chceš vědět, Harry."

„Jak jsi to včera myslela, Hermiono?" Černovlasý muž se zhluboka nadechl. „On neumírá, že ne?" Ačkoliv nerad, dovolil, aby se jeho zoufalost promítla do barvy jeho hlasu. S mizivou, ale přesto existující, nadějí se zadíval do jejích hnědých očí. Srdce mu opět začalo divoce tlouct a každá vteřina mu připadala jako nekonečná doba. Zdálo se mu to jako věčnost, než Hermiona opět promluvila.

„Je mi to líto," řekla a kousla se do rtu. Na okamžik sklopila hlavu, ale pak se zase zadívala do Harryho zelených očí.

Harry cítil, jak se uvnitř něj něco láme. Jeho srdce, které ještě před chvílí zběsile tlouklo a snažilo si vydobýt cestu skrz Harryho hruď, nyní vynechalo pár úderů. Jako ostré šípy napuštěné se do něj zabodala Hermionina slova. Pomalu, avšak bolestivě. Tak, že je nešlo přehlédnout, každý kousek Harryho věděl, že tu jsou.

V očích ho zaštípaly slzy. Snažil se je zadržet a pevně setnul čelisti k sobě. Jeho ruce svíraly opěrky křesílka, ve kterém seděl. Nevědomky ho drtily. Klouby na Harryho rukách nabyly bílého odstínu. Přesto Harry nezabránil tomu, aby si slané kapky prorazily cestu ven a začaly stékat po jeho lících.

„To nemůže být pravda, Hermiono. Řekni, že to není pravda. Prosím. Ať je to jen špatný sen, ze kterého se budu moct probudit. Prosím, Hermiono." Hlas se mu zoufalstvím zachvěl.

„Mrzí mě to, Harry." Hermiona slabě zakroutila hlavou.

„Pane bože, proč?" Z Harryho úst se vydralo bolestné zaúpění následované hlasitým vzlykem. „Co jsem komu udělal?" zašeptal sám pro sebe a složil hlavu do dlaní. Jeho ramena se začala otřásat pod náporem pláče.

Hermiona natáhla ruku a slabě Harryho poplácala po koleni. Jediná útěcha, kterou mu poskytla.

„Co mu je?" Harry zvedl hlavu a hřbetem ruky si otřel slzy z tváří.

„Je nemocný. Nedá se to léčit. Ani kouzelnickým způsobem, natož pak mudlovským. Dle Narcissiných slov mu zbývá jen pár týdnů, možná... možná jen dní."

Harry se rozvzlykal nanovo. „To se nemělo stát. Nezaslouží si to. On... on si to nezaslouží."

„Je mi to líto, Harry."

Černovlasý muž jen zatřepal hlavou. „Kvůli tomu za tebou byla?"

„Ano. Není pro ni jednoduché, když ji její vlastní a jediný syn umírá před očima. Kupodivu tento fakt hnul i s Luciusem."

„Proč mi to vlastně vůbec říkáš? Proč to děláš?"

„Možná proto, že i přes všechno to, co jsi udělal a s čím já zpětně nesouhlasím, jsi můj kamarád. Od Narcissy jsem se dozvěděla mnoho. Možná je všímavější, než jste si mysleli, možná se jí Draco svěřil. Ať tak či tak, umím si stále ještě dát dvě a dvě dohromady. Jak dlouho jste spolu byli?"

„Od první poloviny šestého ročníku až do mojí svatby s Ginny. Tam jsem ho viděl naposledy." Harry si promnul čelo a do očí se mu opět začaly krást slané kapičky. Snažil se je rychlým mrkáním zahnat zpět.

„On tam byl?" zeptala se překvapeně Hermiona a oči se jí překvapením zvětšily.

„Jo," hlesl Harry a mírně popotáhl.

„Proč sis Ginny vůbec bral, když jsi věděl, že s ní nebudeš šťastný? Když si v tu dobu měl vlastně někoho jiného?" prskla podrážděně Hermiona a naštvaně vstala z křesla. Začala přecházet po místnosti a rozhořčeně gestikulovala rukama. „Nepřišlo ti to vůči Ginny nefér? Nepřišlo ti to vůči Malfoyovi a tobě samému nefér?"

„A co jsem měl podle tebe dělat?" Teď rozhodil rukama Harry. „Všichni jste ode mě očekávali, že si Ginny vezmu a ona byla šťastná! Mě a Draca by nikdo z vás nepřijal! Natož pak Dracova rodina! Myslíš si snad, že to pro mě bylo lehké?

Navíc, neočekávali jste to jen vy, ale všichni! Chápeš? Celý kouzelnický svět očekával, že si jejich hrdina Potter vezme sestru svého nejlepšího přítele a bude s ní mít kopu dětí! Nikoho nezajímalo, že já to tak nechci! Celý život ode mě někdo něco očekával! Nikdy jsem si nemohl udělat nic podle svého! Neustále jsem měl za zadkem někoho, kdo mi říkal, co mám udělat!" Harry již nyní také stál a se zběsilým obličejem, který by mohl ihned konkurovat rozhněvané divoké šelmě.

„Ale ty děti stejně nemáš," reagovala Hermiona odměřeně na jedinou věc, která ji z Harryho proslovu zaujala.

„Tohle tě žere nejvíc?" šok se zračil v Harryho obličeji. „Já ti tady říkám, že jsem nikdy nebyl pořádně šťastný a tebe nejvíc zajímá to, že nemám děti? Možná, že kdybyste se s Ronaldem také trochu víc někdy zajímali o to, jak se cítím a jak mi je, bylo by to jinak!

Je až přespříliš zajímavé, jak se dokázali mí dva nejlepší přátelé změnit jen díky tomu, že se mnou mohli stát na výsluní! Všichni jste hned začali těžit z toho, jaké postavení jsem získal! Od té doby už nikoho z vás nezajímali stejné věci jako předtím! Je neuvěřitelné, co s lidmi dělá sláva, že?" Harry naštvaně odpochodoval ke krbu a chystal se odletaxovat na Grimmauldovo náměstí.

„Kdybych se o tebe nezajímala, tak ti o Malfoyovi nic neříkám a je mi to někde, Harry Jamesi Pottere!" zakřičela Hermiona Harryho směrem těsně před tím, než černovlasý muž zmizel v zelených plamenech.