„Ne, neviděl," téměř zašeptal Harry a začal prsty nepřítomně přejíždět po uchu na svém hrnku. Ronova slova ho bolela.

„No tak vidíš! O hodně jsi přišel, kámo. Malfoy vypadá jako chodící mrtvola. Onehdy jsem měl tu čest a potkal ho na Příčné. Kdyby neměl v patách tatíka, nejspíš bych ho nepoznal. Smrtka by mu mohla ten jeho zjev závidět." Ron při řeči divoce gestikuloval.

„Ronalde, nemyslím si, že by bylo namístě, abys o něm takto mluvil," ozvala se Hermiona a pohodila hlavou mírně dozadu.

„Proč ne? Vždyť říkám jen pravdu!" Ron se na svém místě natočil tak, aby se mohl Hermioně podívat do očí.

„To ano, ale... ale nevíš, co za tím stojí." Hermiona sklopila pohled na své ruce.

„A ty snad ano?" divoce se zeptal Ron.

„Ano, já ano." Vzdor se zračil Hermioně v očích, když opět zvedla hlavu a zadívala se do Ronovy tváře.

„No tak to povídej, rád si to vyslechnu, protože abys zrovna ty obhajovala fretku, to se tak často nestává, že?"

„Ale no tak Ronalde, myslela jsem, že už jsi z těch... nepěkných přezdívek vyrostl!"

Ron si hlasitě odfrkl a pohodil hlavou. „Ani mě nehne, klidně bych se vsadil, že on o nás stále mluví jako lasičce a mudlovské šmejdce."

„Nemyslím si," řekla Hermiona. „A dost už! Nebudeme se o tom už bavit, jasné?"

„Fajn," zamrmlal Ron a více se zabořil do křesla, ve kterém seděl.

***

Harry se snažil se svými přáteli vést nějakou konverzaci, ale stále více a více zjišťoval, že si s nimi vlastně nemá co říct. Jako jediný zajímavý bod celého jejich rozhovoru seznával jen Hermioninu informaci o Dracovi. I když se žádné velké podrobnosti nedozvěděl, stačilo mu to na to, aby měl o čem přemýšlet. Svoji pozornost věnoval jen svým vířícím se myšlenkám a veselé tlachání ostatních vnímal jen jako vzdálený podtext.

Jediná věc, kterou dokázal dobře zpozorovat, bylo to, že se jeho přátelé začali zvedat k odchodu. Pomalu se začal zvedat z křesla.

„Mohl bys na slovíčko," zeptala se ho potichu Hermiona a za předloktí ho začala tahat do kuchyně jakožto nejbližší místnosti.

„Co se děje?" Harry se opřel zády o kuchyňský pult.

„Zítra dopoledne tě čekám u nás doma. Přijď okolo půl deváté. Mám až odpolední a Ron nebude doma, takže budeme mít klid. Potřebuji si s tebou promluvit. Vážně promluvit," zdůraznila a zadívala se na svého kamaráda a švagra pohledem, kterým dával Harrymu pocit, že mu vidí až na samé dno jeho žaludku.

„Je to nutné?"

„Jistěže je to nutné!" prskla mírně Hermiona.

Harry pokroutil očima. Nikam se mu nechtělo. Bylo mu jasné, že z nějaké důvodu ho Hermiona chce mít u sebe na koberečku.

„Harry..." Hermiona si povzdechla. „Záleží ti na něm?"

Černovlasý sebou škubl a nevěřícně se na Hermionu podíval. Měl pocit, že se přeslechl. Přece nemohla říct to, co si myslel. Nebo snad ano? Bylo by možné, že...

„Záleží ti na něm?" opakovala Hermiona svoji otázku a zkoumavě se na Harryho podívala.

„J-jak..." začal zmateně obrýlený muž. Byl však přerušen.

„Odpověz mi, prosím. Vím toho dost, abych dokázala některé věci dostatečně pochopit."

„Já... ano, ano, jistěže mi na něm záleží."

„Tak za mnou zítra přijď," řekla nekompromisně a udělala pár kroků směrem ke dveřím. Těsně před nimi se však otočila na podpatku. „A abych k tobě byla upřímná, nelíbí se mi to. Nelíbí se mi, jak taháš Ginny za nos, ale ani to, jak si nedokážeš stát za svým, Harry.

Možná... možná, že kdyby ses předtím rozhodl jinak, vše by teď bylo jednodušší a míň bolestné. Pro nás všechny. Celá tahle záležitost neskončí dobře. Pro tebe, pro něj, pro Ginny, pro nás všechny.

Ale i přesto všechno ti chci pomoct. Chci pomoct vám dvěma a v konečné podstatě věci i nám všem. Ať už se mi to podaří nebo ne, musíš se připravit na jednu věc. Každá pohádka má svůj konec, Harry. Každá trvá jen omezený čas. A i když může mít své světlé a tmavé chvilky, někdy se prostě nezadaří a nekončí šťastně. A já se obávám, že to bude bohužel i tvůj případ.

Pokud chceš být opět s ním, alespoň na chvíli, tak nemrhej časem, protože on už ho moc nemá. Měj se, Harry. Doufám, že se uvidíme zítra." Hermiona mu lehce pokynula hlavou a odešla.

Harry zůstal zkoprněle stát a koukal na místo, kde se Hermiona vytratila. V hlavě měl totální guláš a cítil, jak mu srdce začíná zběsile tlouct z myšlenky, která ho při Hermioniných posledních slovech napadla. Nemohl jí uvěřit, nechtěl jí uvěřit. Ve skrytu duše doufal, že ji pouze špatně pochopil, že ji Hermiona myslela jinak. To přece nemohla být pravda!

Harry sebou škubl a zběsile se rozeběhl ke dveřím a zoufale je rozrazil. Vpadl do obýváku a očima se snažil vyhledat svoji kamarádku. Právě vstupovala do krbu s hrstkou zeleného prášku v ruce.

„Počkej! J-jak jsi to myslela, Hermiono? Jak nemá už moc času? Sakra Hermiono, mluv!"

Hermiona se mu pouze dlouze zadívala do očí. „Uvidíme se zítra, Harry," řekla a následně spolu s adresou na rtech zmizela v zelených plamenech.

„Kurva, Hermiono!" zavyl Harry zničeně a klesl na kolena do prošlapaného zeleného koberce. Rukama si vjel do vlasů a zatahal za ně. „To přece nemůže být pravda..." zašeptal sám k sobě a cítil, jak se mu do očí začínají hnát slzy.

„Harry? Co se stalo?" poklekla k němu starostlivě Ginny a jemně ho pohladila po zádech.

„Nech mě. Prosím. Nech mě na pokoji." Harry zoufale zakroutil hlavou. „Nechci říct něco, čeho bych později litoval."

Ginny se divně zatvářila, a pak se postavila. „Jak chceš," řekla tiše a oddupala po schodech nahoru do patra.

***

Tu noc černovlasý muž nespal. Seděl v křesle u krbu s nohama pokrčenýma pod bradou. Nepřítomně zíral do plamenů a občas šlo zahlédnout neposednou slanou kapku na jeho tváři. V hlavě měl až najednu myšlenku dokonale prázdno. Nebo spíše... až na jednu otázku. Co tím ksakru Hermiona myslela?