Kupodivu na místě činu nebylo tolik lidí jako u mostu. A když už tam někteří byli, stáli dostatečně daleko. Thomas, Scott a Marianne, která šla nakonec s nimi, i když byl Scott proti tomu postávali nedaleko domu Avy Jergensenové a všechno z povzdálí pozorovali. Na pšeničném posekaném poli postávalo několik policistů, kteří stále ještě zajišťovali oblast. Mezi nimi postával i detektiv Clark a kolem něj se ochomýtal jakýsi vyzáblý, vytáhlý mladík s hnědými kudrnatými vlasy a s fedorou na hlavě. Thomas nervózně pošlapoval na místě. Moc dobře si uvědomoval, že odsud se nic nedozví. A on potřeboval informace. 

Když si po chvíli bezvýznamného postávání všiml Alberta Vila a starosty Monroea, vydal se k nim, nechávajíc Scotta s Marianne za sebou. Po rychlém pozdravu, který řekl tak na půl úst se s pohledem stále upřeným k policistům, zeptal: „Jak dlouho tu jste?"

„Už od začátku. Tahle část pole je můj kus pozemku, takže jsem se to dozvěděl mezi prvními," odpověděl Thomasovi Albert. Starosta byl bledý v obličeji a Thomas měl strach, že to s ním za chvíli sekne.

„Nevíte, co přesně se stalo?" vyzvídal Thomas dál.

„Jo. Nebo aspoň to, co se mezi lidmi povídá. Což je něco, čemu nikdy není dobrý plně věřit," Albert se odmlčel, prohlédl si Thomase od hlavy k patě a pak pokračoval: „Myslím, že prostě už nemá cenu tě přesvědčovat, ať se do toho nepleteš, takže ti to prostě řeknu. Prej si z něj někdo udělal špíz pomocí vidlí."

Na ta slova se na Alberta starosta zhrozeně a následně káravě podíval, což bylo komické, protože Albert Vile byl narozdíl od starosty Monroea na svůj věk o dost vyšší, svalnatější a tvář měl víc drsnější a výraz tvrdší. Krom toho si pan Vile ze starostových výrazů nic nedělal a jen se pobaveně šklebil.

„Vypadáte až moc šťastně na někoho komu právě našli mrtvolu na pozemku, pane Vile." 

Všichni tři muži se otočili za hlasem a spatřili tak detektiva Clarka s rukama v kapsách svého kabátu a s nečitelným výrazem na tváři. Thomas neměl rád, když se dali lidé špatně přečíst.

Albert Vile protočil očima. „A co? Budete mě podezřívat z vraždy?" zasmál se a zavrtěl hlavou. Pak se otočil, zamával a s posměšnými slovy: „Jestli mě chcete zatknout, hádám, že mou adresu už díky Rockwoodovi, kterej se vám furt motá kolem nohou, znáte," odešel. 

Thomas se zmohl jen na překvapené sledování jeho vzdalujících se zad. Nebyl si jistý, jestli je ten postarší muž odvážný nebo šílený. Přesunul pohled zpět k detektivovi. Když se jejich pohledy setkaly, detektiv Clark odvrátil pohled a začal mluvit se starostou. Thomas se nechápavě zamračil. Snažil se na sebe upoutat pozornost. Snažil se jejich rozhovor přerušit. Chtěl s detektivem Clarkem mluvit. Ne. Potřeboval s ním mluvit. Pořád ještě chtěl dokazovat svou nevinu a tím, že ho teď detektiv ignoroval, měl pocit, že se tak víc a víc propadal do propasti zoufalství. Když si ale uvědomil, že s ním detektiv prostě mluvit nechce, s malým knedlíkem v krku to vzdal. Tedy. Pro tentokrát. Stále měl ještě v plánu, ho později někde odchytit. 

Prozatím se ale vrátil zpět ke svému nejlepšímu příteli a Marianne. Jenže tentokrát u nich postával ještě jeden nevítaný host.

Thomas zamračeně sledoval dvě šedé oči s mrtvolným výrazem, černé vlasy a bledou tvář. Byl si tím stoprocentně jistý. Byl si stoprocentně jistý, že Oliver Vile, syn Alberta Vila byl ten samý kluk, který ho pozoroval přes špinavé okno maringotky. Bavil se o něčem se Scottem a když přišel blíž a Oliver si ho všiml, byla Thomasovi jasná jedna věc. On ví, že já vím.

Thomas mohl v tu chvíli udělat cokoli. Mohl ho chytnout za límec od košile nebo za kšandy. Mohl na něj začít křičet. Ale místo toho se jen usmál a pozdravil ho. Olivera to očividně zmátlo a tak jen s tichým pozdravem sklopil oči dolů. 

„Je mi líto Thomasi. Budu muset s Oliem na chvíli odjet," řekl Scott.

Thomas se na něj nechápavě podíval. „Proč?"

„Mám v nedalekém městě realitní kancelář a tady Olieho tam zaučuju. Snad sis nemyslel, že se mi peníze sypou z kapsy, příteli," zasmál se a poplácal Thomase po zádech. 

Ne. Nechoď s ním pryč. S tím klukem není něco v pořádku, chtěl ho zastavit Thomas, když ti dva odcházeli, ale neřekl ani slovo.

„Tak jsme tu zbyli jen my dva," promluvila Marianne, která celou dobu postávala opodál. 

Thomas si povzdechl a rozhodl se její poznámku ignorovat. „Proč se se Scottem nemáte rádi?"

Dívka se prudce narovnala, až jí několik plavých pramínků spadlo do obličeje. Ignorovala je ale a s odfrknutím odpověděla: „Já s tvým přítelem žádný problém nemám. Nevím o tom, že bych mu snad někdy něco provedla. To by ses měl spíš ptát ty jeho, proč mu tak moc vadím."

Thomas jen nepatřičně kývl a rozhodl se v tom dál nešťourat. Přece jen... tohle nebylo to nejdůležitější, co by se právě mělo řešit. „Když jsme ještě byli u Novikova doma, chtěla jste  mi něco říct. Něco o Avě Jergensenové."

Marianne kývla hlavou. „Ava je moje dlouholetá přítelkyně. Sice jsme od sebe věkově hodně vzdálené, ale když jsem se sem do Greekenvillu přistěhovala, stala se pro mě hodně důležitou osobou," zatímco mluvil, vyhoupla se na nízkou kamennou zídku a sedla si. „Jsi tu nový. Musíš si uvědomit, že každý člověk tu něco skrývá. A hlavně... že každý je tu uvnitř zkažený. Když jsem sem přijela, přivítala mě se slovy Vítej v pekle, drahé dítě. Možná proto jsem si ji hned oblíbila. Byla ke mně upřímná a seznámila mě s tím, jak to tu ve skutečnosti chodí."

„To je všechno hezké, ale nějak nechápu, co má váš příběh co dočinění s... tím vším."

Marianne po Thomasovi hodila výraz, který dával jasně najevo, ať už ji nepřerušuje a pokračovala: „Jak už jsem řekla; všichni tu jsou ve skutečnosti zkažení. Ava, tvůj přítel, starosta. I já. I Ryan Jergensen byl. I Novikov. Všichni. I ty jednou budeš. Alespoň víc, než jsi teď."

Thomas nad ní protočil oči, ale poslouchal dál. Ona ale nepokračovala. Místo toho si ho beze slov prohlížela. Nakonec se šibalsky usmála a chytla ho za ruku. Dotek měla hřejivý a dlaně malé a jemné. 

„Víš ty co? Řeknu ti to, když se mnou zítra půjdeš na večeři."

Thomas na ni vytřeštil oči. 

Marianne se jen ještě víc usmála a pohladila ho palcem po ruce. „Ber nebo nech být."

A Thomas bral. Ano. První seznámení nedopadlo zrovna nejlépe. Byla nepříjemná. Byla drzá. Ale ani on nebyl dokonalý. Možná už dávno zkažený byl. Ale hlavně potřeboval informace, takže se nerozmýšlel dlouho. Krom toho... kolikrát za život dostanete příležitost jít na večeři s krásnou holkou? Opakoval si pořád. A tak nakonec kývl.

Ona se usmála a ještě dodala: „A můžeš mi tykat. Já ti taky tykám." Pak už ale opět začala vyprávět: „Novikov měl vždycky na Avu zálusk. Ano. S Jergensenem se přátelili, ale jak říkal můj otčím; ženská dokáže rozthnout i dva nejlepší přátele. Novikov nechodil k nim domů kvůli Ryanovi, ale kvůli Avě. Několikrát se mi svěřovala, že ji obtěžoval. Nic spolu ale neměli. Novikov byl ošklivej a ještě ke všemu hulvát. Jaká žena by takovýho chlapa chtěla?"

„Takže Ava Jergensenová ho vždy odmítala? A Jergensen o ničem nevěděl?"

„Ne a ne. Její muž se k ní choval spíš jako k hospodyni, než jako k manželce. Myslím si, že se Avě i ulevilo, když umřel."

Thomas zamyšleně kývl hlavou a založil si ruce. Přemýšlel. Toho možného scénáře, kdy za Jergensenovu smrt mohla právě Ava s Novikovem, se pomalu vzdával. Nešlo ani tolik o to, že byl teď Novikov mrtvý. Klidně se nemusel s Avou pohodnout a ta ho nakonec zavraždila. Spíš ho trápila otázka: Proč by se Ava spolčovala s někým, kdo ji obtěžoval? Samozřejmě za předpokladu, že by jí to skutečně vadilo.

„Přišel jste snad na něco, pane novináři?" zeptala se ho s úsměvem Marianne a zvědavě ho pozorovala. 

Thomas se včas zarazil, než jí odpověděl. Nemohl jí přece říct, že vrah může být klidně její přítelkyně. A tak jen zamumlal: „Právě že ne." Což byla vlastně i pravda.

Marianne seskočila ze zídky, protáhla se a s úsměvem a slovy: „Uvidíme se zítra v hospodě u Giovanniho v šest," odešla pryč. Thomas na ni jen koukal s myšlenkou, jestli hospoda u Giovanniho je jediná hospoda v tomhle městě. Pak si ale vzpomněl na detektiva Clarka.

Má nové informace. Má něco, co by mu třeba mohlo pomoct ve vyšetřování. Je načase si s ním promluvit stůj co stůj.

Najít detektiva Clarka nebylo vůbec těžké. Už zase kolem něj pošlapoval ten vyzáblý kudrnatý kluk s fedorou a řešil něco v houfu policistů. Už z dálky na něj Thomas začal volat a už z dálky si i všiml, že si detektiv otráveně povzdechl a promnul si kořen nosu. Jelikož se ale na Thomase nechápavě otočili i policisté, kteří s ním mluvili, bylo by trapné, kdyby ho ignoroval. To bylo Thomasovi jasné. Sám nad sebou se musel usmát. Všiml si, že se detektiv omluvil policistům a nechal tam s nimi toho mladíka s fedorou.

Když k němu detektiv Clark přišel, nemohl se z nějakého důvodu zbavit hloupého úsměvu. Když si ale všiml, jak se detektiv tváří, rychle ho úsměv přešel.

„Doufám, že je to důležité," procedil mezi zuby a Thomas polkl.

„Od Marianne Waynové, která se přátelí s Avou Jergensenovou jsem zjistil, že Novikov Avu obtěžoval," vysypal ze sebe rychle Thomas.

Detektiv Clark pozvedl obočí. „A to je všechno?"

„Noo..."

„Říkal jsem vám dost jasně, abyste se nepletl do práce policie."

„Byl jsem i u Novikova doma. Tedy spíš v maringotce. Byl tam nepořádek a na jednom těžítku byla-"

„Vy jste byl u něj doma? Víte co to je? Nepovolený vstup na cizí pozemek!"

„Vy to nechápete. Mám pár teorií. Já v tomhle oboru pracoval. Chci vám jen pomoct!" Thomas mluvil rychle a cítil, že každým slovem je víc a víc zoufalý. Už mu ani tak nešlo o to, dokázat svou nevinu. Spíš chtěl opět patřit mezi ty novináře. Řešit případy. Být v jedné ruce s detektivy. S policií. Mít přístup ke všem. Chtěl jenom pomoct. Copak toho chtěl tolik? Chtěl jen zpět na výsluní. Znovu zakusit ten pocit, že je potřebný.

„Já v tomhle oboru ale pracuju taky, pane Byrne. Běžte domů. Mějte ženu a děti. Buďtě šťastný a tuhle práci nechte na odbornících," řekl detektiv Clark už mírněji. Snažil se, aby byl jeho hlas přesvědčivý.  Snažil se, aby si Thomas uvědomil, co je vlastně v životě důležité.

A Thomas to věděl. Jenže Thomas domů nemohl. Doma byl sám. Betty ho opustila, děti neměl. Tenhle koníček, ne... tahle práce se pro něj stala vším. Jeho domovem, jeho rodinou. Nedokázal by bez toho žít. Stačilo mu, když přestali tisknout jeho články. Už to pro něj byla rána do břicha. Nemohl by o to přijít zas. Ne když má teď takovou příležitost.

Jenže detektivův pevný pohled všechnu jeho odhodlanost sebral. Cítil, že je před zhroucením. Nechtěl aby toho detektiv Clark byl svědkem, tak kývl, otočil se a šel pryč. 

Najednou ale uslyšel další z detektivovo povzdechů. „Proč bych vám měl věřit? Klidně mi to říkáte jen proto, abyste ze sebe shodil podezření a přehodil vinnu na někoho jiného."

Thomas se zastavil, ale neotočil se. „A proč bych to dělal. Teprve včera jsem přijel. Jergensena ani Novikova jsem osobně neznal. Proč bych je zabíjel? Krom toho... bylo by pro mě dost těžké, hodit vinu na někoho jiného, když tu vlastně skoro nikoho pořádně neznám." Když domluvil, bál se otočit. A tak se neotáčel. Jen tam stál, zády k detektivu Clarkovi, se zatnutými pěstmi.

„No," nadechl se zhluboka detektiv, „máte štěstí. Nakonec vám stejně budu muset asi věřit. Prohlédli jsme tu krávu. Doopravdy měla ránu na boku a vypadá jako rána od nárazu auta. To ale neznamená, že jste hned nezmizel ze seznamu podezřelých. Krom toho vám pořád nevěřím."

A v tu chvíli se Thomas konečně otočil. Lhal by, kdyby řekl, že nebyl šťastný. Moc dobře si uvědomoval, že od tohohle okamžiku, se pro něj všechno mění. „Co všechno víte?" zeptal se ihned dychtivě a neskrýval nadšení v hlase. 

Detektiv Clark nad ním protočil oči. „Tělo probodnuto vidlemi. Zatím toho nic moc říct nemůžeme. Koroner nám ohledně Jergensena nic nového neřekl a na výsledky z pitvy čekáme. Jinak byl u Jergensena nápis-"

„Městečko Palermo usíná. Já vím," přerušil ho Thomas a když po něm detektiv hodil podezíravý pohled, doplnil: „Pátral jsem."

„U Novikova jsme našli podobný nápis. Nebo spíš podobně orientovaný. V ruce měl papír a na něm bylo napsáno, že každá hra má pravidla. Nic víc, nic míň."

„Co styl písma? Mohly bychom se zaměřit na to." 

„Na každém nápisu jiný. Buďto je pachatelů víc, nebo nás chce vrah zmást a hodně se hlídá, aby nezanechával stopy."

„Mohli bychom se poptat, komu chybí vidle," zkusil to Thomas. Uvědomoval si, že to možná byl hloupý nápad, ale stále si opakoval, že je vždycky dobré zvažovat všechny cesty.

Detektiv Clark však k jeho údivu jen kývl a řekl: „Sice vrah mohl vidle někde ukrást nebo si naopak okamžitě koupit nové, ale v tom případě bychom se tady v městském obchodě zeptali, kdo si nedávno kupoval vidle. Ale nikdy není na škodu se zeptat."

Thomas jen pokýval hlavou a zamyšleně se koukal do země. Když si uvědomil, že je detektiv Clark už nějakou chvíli zticha, zvedl k němu pohled. Detektiv si ho nevěřícně a bedlivě prohlížel a když se mu podíval do očí, zakroutil hlavou.

„Nemůžu uvěřit tomu, že spolupracuju s jedním z hlavních podezřelých."