Na zpáteční cestu řídil Scott. Thomasovi se až příliš třásly ruce. Strachem? Vztekem? Frustrací? Tím si nebyl jistý. Ale jakmile si toho Scott všiml, usoudil, že rozhodně řídit nebude.

„Kam jedeme? S kým mě chceš seznámit?" zeptal se Thomas, když se vzdálili od mostu a vjeli zpět mezi ulice. Scott drtil volant a propaloval cestu před nimi. Na rozdíl od Thomase byl ale pořád celkem klidný. Zatímco on jen tiše zuřil, Thomas vyšiloval. Měl pocit, že každou chvíli vybuchne, nervózně třel ruce o hnědé kalhoty a nevěděl, kam na příliš přitažené sedačce s nohama. Panikařil? Rozhodně. Pro detektiva Clarka byl teď hlavním podezřelým. A to si uvědomoval i přesto, že mu ten nepříjemný muž v hnědém kabátu řekl, že to ještě prošetří.

Byla to kráva. Byla to ta zasraná kráva. Nikdy jsem na ni neměl troubit.

Jediné v co v tu chvíli doufal, bylo, aby na sobě ta kráva opravdu nějakou krev měla. Aby z něj spadlo veškeré podezření. Aby se dokázalo, že je nevinný.

„Jmenuje se Albert. Byl to první člověk, s kterým jsem se tu začal bavit. Když jsem se sem přistěhoval, nikoho jsem tu neznal. Byl jsem bez přátel, téměř bez peněz a bez jediného člověka, co by mě tu mohl provést a ukázat co a jak," jak tak mluvil, měl Thomas pocit, že se Scott uklidňuje. To samé ale nemohl říct sám o sobě. Necítil se zrovna dvakrát na to, aby poznával nové lidi. V tu chvíli si chtěl už jen zalézt do postele. A taky se možná něčeho napít. Za dnešek toho na něj bylo zkrátka moc. Nejdřív ta kráva, kvapné seznámení se starostou a nakonec obvinění z vraždy. Nádhera.

„A proč mě s ním chceš seznámit?"

„Pamatuješ, co říkal detektiv? Jergensena našla pod tím mostem parta dětí. Krátce po pátý."

„Nějak nechápu, kam tím míříš."

Scott se zašklebil a řekl: „Albert Vile má těch dětí šest. A něco ti řeknu... kde jsou Albertovo děti, tam jsou všechny děti."

O několik minut později už Thomas seděl v křesle pod dřevěným altánkem. Když Scott zaparkoval auto vedle obřího domu, který spíš připomínal vilu než obyčejný rodinný domek, myslel si, že se dostal do pohádkového světa. Od ostatních domů v Greekenvillu se totiž lišil především tím, že všude byly květiny. Doslova všude. V květináčích na parapetech, v okrasných keřích na plotech, dokonce i na vchodových dveřích byl pověšený květinový věnec. Thomas si to všechno s úžasem prohlížel i teď, když si ho prohlížely dvě bouřkově šedé oči.

Albert Vile byl zvláštní člověk. Thomas si nebyl jistý, jestli se mračí, nebo posměšně usmívá. Tipoval ho na padesát let, ale jistý si tím nebyl. Opálenou tvář měl plnou vrásek, vlasy už mu šedivěly a na bradě měl husté strniště.

„Slyšel jsem, co se stalo," když se usmál, odhalil chybějící zub. Nevypadal, že by ho smrt občana nějak trápila.

„V tomhle městě se vážně nic neutají," kývl hlavou Thomas a pokračoval: „Jergensena prý našli nějaké děti. A nás napadlo-"

„Že by to mohly být ty naše. Jo. A máte pravdu," pan Vile se na chvíli odmlčel a pak se podíval na zahradu, kde na dece seděla malá holčička a hrála si s panenkami. „Henriette!" zavolal směrem k nim a děvčátko se otočilo. „Kde máš bratra?"

„Ktelýho?" zeptala se a odložila panenku.

„Josepha."

Henriette se nevinně doširoka usmála a řekla: „Šel s Jamesem a klukama od Fishelů pitvat žáby k lybníku."

Albert si promnul čelo, ale Thomas si stejně všiml, že se usmívá. „Tak pro něj dojdi, ano zlatíčko?" řekl ještě a Henriette vstala, oprášila si modré šatičky a už byla pryč.

„Scott říkal, že máte těch dětí šest," usmál se Thomas a pan Vile se uvelebil na svém křesle.

„Jo. To se stane, když si vezmeš hezkou ženskou a koupíš si příliš velkou a pohodlnou postel," ušklíbl se a když se otevřely prosklené dveře vedle altánku a z domu se smíchem vyšla korpulentní žena v květovaných šatech a černými vlasy v drdolu doprovázená Scottem, tiše dodal: „My o vlku a vlk tu."

„Měl bys k nám chodit častěji, Scotte," smála se a v rukou nesla tác s hrníčky.

„Jen ho nech," protočil Albert s úsměvem oči. „Už tak tady tráví víc než dost času."

Žena ho ale ignorovala a položila před Thomase hrníček s kakaem. „Ráda tě poznávám, Thomasi. Scott nám toho o tobě hodně vyprávěl. Já jsem Myrtle, ale můžeš mi říkat teto," usmívala se dál a v Thomasovi to vzbudilo pocit, jako by byl malý kluk. Teplé kakao, milá teta... k dokonalosti chyběla už jen čerstvá buchta. Když Thomas vstal a chtěl si s Myrtle potřást rukou, tak ho místo toho vtáhla do pevného objetí a následně mu dala pusu na každou tvář. Než se Thomas stihl vzpamatovat, už všichni seděli na svém místě. Myrtle šťastně vedle Alberta a Scott vedle Thomase.

A v tu chvíli si ho všiml. Vedle Scotta se na dřevěnou lavičku posadil kluk. Podivně se třásl a v obličeji byl až nezdravě bledý. Měl kruhy pod šedýma očima a černé vlasy po stranách krátce zastřižené.

„To je náš nejstarší syn Oliver,"řekl Albert, poté co si všiml, jak na něj Thomas kouká. „Nic si z toho nedělej, takhle on čumí normálně."

„Berte!" plácla ho přes rameno Myrtle a omluvně se podívala na Thomase. „Můj muž to tak nemyslí. Olie jen moc nemluví. Ve skutečnosti je to moc hodný a poslušný chlapec."

Thomas měl ale pocit, že pan Vile ke svému nejstaršímu synu nesdílí stejnou lásku jako jeho žena. Nad jejími slovy si jen odfrkl a dál je nekomentoval.

Thomasovi se na tom klukovi něco nezdálo. Měl pocit, že se ho jeho oči snaží prokouknout skrz naskrz a přitom spálit za živa. Nebyl si jistý, jestli se má usmát a pozdravit ho, nebo ho ignorovat. Nakonec se rozhodl pro druhou možnost a usadil se zpět do křesla.

„Tati, tati! Joseph mi hodil do vlasů bláto!" ozval se křik a na zahradu vběhla Henriette a za ní se smíchem o ne moc starší kluk v kšandách. Všichni se podívali jejich směrem a Myrtle s povzdechem vstala, vlepila stále se smějícímu chlapci pohlavek a už táhla zablácenou Henriette do domu.

Albert Vile si povzdechl stejně, jako předtím jeho žena a pokynul Josephovi, kterého najednou smích opustil, aby přišel k nim. Prohlédl si ho od hlavy k patě, zamračil se a pak zavrtěl hlavou. „O tomhle si promluvíme později," když jeho syn nahlas polkl, pokračoval: „Tadyhleten pán se tě chce zeptat na pár otázek, ohledně pana Jergensena."

Joseph kývl a podíval se stydlivě na Thomase. Těžko uvěřit, že by tenhle malý nesmělý kluk hodil sestře do vlasů bláto.

Thomas se narovnal. Připadal si jako dřív, když získával podklady ke článkům. Plný otázek a hladový po odpovědích. Miloval tenhle pocit. „Začni od začátku. Jak jste ho našli?"

„Uhm... S klukama jsme si šli k potoku nachytat žáby, protože tam jich je víc, jak v rybníku. Ale když jsme přišli, tak tam ten pán prostě... ležel."

„A dál?"

„Mysleli jsme si, že spí. Tak jsme ho chtěli probudit. Až pak jsme si všimli, že je... od... od krve. No a... my nevěděli co dělat, tak jsme běželi pro pomoc."

„Viděli jste tam někoho zvláštního? Někoho... podezřelého? Někoho kdo vypadal, že tam nemá co dělat? Nebo... neviděli jste odtamtud někoho odcházet?" zkoušel to dál, když viděl nechápavý pohled Josepha.

„Nikdo tam nebyl," zavrtěl Albertův syn hlavou.

Thomas si promnul kořen nosu. Tohle nikam nevedlo. A tak se rozhodl vrazit veškerou naději do poslední otázky: „Viděli jste tam něco zvláštního? Něco co upoutalo váš pohled?"

„Vlastně jo!" zvedl k němu rychle Joseph pohled. „Na zídce toho mostu bylo něco napsaný, červenou barvou. Já to nedokázal přečíst, ale James jo."

Thomas se napřímil. Tohle byla podstatná informace. Jak na ni ten kluk mohl zapomenout? Jenže pak mu došlo, že ten kluk byl pořád ještě dítě. A taky mu došlo, že to, čím byl nápis napsaný, rozhodně nebyla červená barva. „A co tam bylo napsaný?"

„Městečko Palermo usíná."

„Cože? Jseš si jistej?" ozval se tentokrát Scott. Thomas musel uznat, že dětská mysl je plná představivosti, ale nějakým způsobem Josephovi věřil. Ten malý kluk ve starých kšandách se tvářil čím dál tím víc vyděšeně a až v tu chvíli si Thomas uvědomil, že to pro něj musel být děsivý zážitek, a neměl by malé dítě vyslýchat stejným způsobem, jako dospělého. Vypadalo to ale, že víc už jim Joseph neřekne a tak ho pan Vile poslal za matkou.

„Co myslíte, že to znamená?" zeptal se Scott a prolomil tak ticho, které po Josephově odchodu nastalo.

„Vždyť to je jasný. To je ta hra, kterou často děcka hrajou tady za městem na louce," ozval se Albert vševědoucně a Thomas kývl hlavou.

„Jo. Městečko Palermo. Hráli jsme to jako malý. Děti mají zavřené oči, vylosuje se jeden vrah, a zatímco mají děti zavřené oči, vrah může jedno z dětí jakože zabít. Když pak všichni oči otevřou, tak debatují a následně losují, kdo by vrah mohl být. To je teda alespoň jedna z těch základních verzí. Pamatuju si, že jsme tam pak ještě přidávali soudce, lékaře a podobně."

„Myslíte si, že se vrah inspiroval tou hrou?" zamračil se Albert.

Thomas pokrčil rameny. „Nemám tušení. Možná."

„Nebo taky..." ozval se ochraptělý slabý hlas. Thomas málem zapomněl na Oliverovu přítomnost. Ten černovlasý kluk se snažil všem pohledem vyhnout a než ze sebe dostal další slova, chvíli to trvalo. „Taky to může souviset událostmi v roce 1943."

„Jakými událostmi?" podíval se na Olivera Scott.

„Uhm... Palermo je město na Sicílii. Krom toho, že se o něm mluví jako o jednom ze sídel mafie, tak bylo poškozeno během druhé světové války."

„A ty myslíš, že by to s tím mohlo nějak souviset?" pozoroval ho stále Scott.

Než ale stihl Oliver odpovědět, Thomas ho přerušil: „To si nemyslím. Je jasné, že ten nápis přímo souvisí s tou hrou. Tahle věta v ní i hraje velkou roli."

„Jakou roli?" zeptal se tiše Oliver a Thomas nechápal, jak tu hru nemůže znát.

„Když si mají hráči zavřít oči a má tak jakoby nastat noc, řekne vypravěč, to je člověk, který celou hru komentuje a vybírá vraha, Městečko Palermo usíná," odpověděl mu Thomas. Někde hluboko v něm mu bylo Olivera líto. Na to že podle Myrtle moc nemluví, se právě zapojil a snažil se pomoc. A on teď takhle jeho nápad smetl ze stolu.

„Ať je to co chce, neměl by ses do toho plést, Thomasi," všichni tři upřeli oči na Alberta.

Thomas se proti své vůli zamračil. „Proč ne?"

„Protože nejsi detektiv. Tuhle práci bys měl nechat na příslušných lidech."

Thomase tahle tyhle dvě věty dopálily. Za dnešní den už tohle slyšel dvakrát. Nech to na příslušných lidech. Byly doby, kdy nikdo neřešil, jestli byl, nebo nebyl příslušná osoba. Byly doby, kdy bez problémů dokázal dostat jakoukoliv informaci. Tahle změna ho štvala.

Pan Vile ale s úšklebkem pokračoval: „I když chápu, že nechcete všechno nechat na detektivu Clarkovi a především na tom blbci Rockwoodovi."

„Rockwood?" zeptal se nechápavě Thomas, ale stále mu v hlavě hrála Albertovo předešlá slova. Vzpomněl si, že starosta o nějakém Rockwoodovi mluvil.

„Jo. Terrence. Je to hodnej kluk, jen trochu blbej. Vždycky chtěl být detektiv a teď se mu sny plní. Jen mě trošku děsí, že tenhle případ bude vyšetřovat zrovna on," poslední větu řekl Albert trochu kysele, ale dál to nekomentoval.

A Thomase v tu chvíli něco napadlo. „Vy tu v Greekenvillu znáte všechny, že ano?"

„Téměř. Jo. Proč?"

„Co byste mi řekl o tom Jergensenovi?"

„Neměl by ses do toho-"

„Já vím," přerušil ho Thomas. „Neměl bych se do toho motat. Ale víte... ať se mě pokusíte zastavit jakkoliv, stejně se na to pokusím přijít. Kdysi dávno jsem o vraždách psal články do novin. Byla to moje vášeň. A pořád je. Tak mi neříkejte, ať přestanu."

Albert Vile si ho prohlížel pevným pohledem a nakonec si povzdechl. „Ryan Jergensen byl zasranej parchant. Vůbec se nedivím, že se ho někdo chtěl zbavit. Měl svůj osobní byznys. Vždycky někomu nabídl, že mu půjčí prachy a přihodil k tomu nějakej svůj dementní úrok."

„Jakože to byl lichvář?"

„Jo. Lichvář," pokračoval Albert. „Ten člověk co si půjčil, to většinou nestihl splatit a tak se Ryanovi kupily prachy. Hodně lidí už takhle dostal k soudu. Většinou to ale skončilo u Novikova."

„Novikova?" Thomas se v těch jménech začínal ztrácet. Za jeden den poznal až moc lidí a měl pocit, že mu z toho za chvíli praskne hlava.

„Dmitrij Ivan Novikov. Vymahač dluhů. Pro Jergensena byl jak pes, co se mu neustále plazí u nohou."

„Kdo by na něco takovýho přistoupil?" snažil se Thomas pochopit.

Albert si povzdechl. „V tomhle zapadákově není banka. Nejbližší je až v Birminghamu. Takže na to přistoupí buďto hlupáci, co neví jak pracovat s penězi nebo lid, co mají nějakej fakt velkej průser. Ale něco ti řeknu. I když to byl zmrd zasranej, tak je na hovno, že umřel."

„Jak to?"

„Zanechal za sebou hrozně hezkou ženskou," usmál se Albert potutelně. Když se ale v altánku objevila udýchaná Myrtle, nenápadně si odkašlal. Thomase napadlo, že tahle korpulentní dáma se opravdu umí objevit v ten nejlepší okamžik. „Dám ti na Avu Jergensenovou kontakt. Když jí řekneš, že tě posílám já, bude s ní snad trochu víc rozumná řeč. Ale něco mi slib, Thomasi," zvážněl Albert a naklonil se nad stůl. „Nebudeš dělat žádné hlouposti."

Thomas nervózně kývl hlavou. Sám doufal, že se do žádných potíží nedostane, ale touhle prací si jeden nemohl být nikdy jistý.

Pak se Albert otočil na Scotta, který jejich debatu celou dobu tiše poslouchal. „ A ty mi taky něco slib." Scott na něj pozvedl s úsměvem obočí a pan Vile pokračoval: „Dáš na něj pozor. A taky mi za tyhle všechny informace přineseš flašku whisky."

U poslední věty se na sebe oba usmáli a Scott kývl na souhlas. „Spolehni se. Thomas je pro mě nejdražší člověk," a na ta slova se Thomasovi zadíval do očí, jako by mu chtěl dokázat, že svá slova myslí vážně.

Thomas nevěděl, jak reagovat, tak jen uhnul pohledem a plný rozpaků vstal z křesla. „V tom případě už bychom měli vyrazit. Už se pomalu stmívá a musím říct, že to byl dlouhý den."

„Božínku," spráskla ruce Myrtle. „To už je hodin. A Thomasi! Úplně ti vystydlo to kakao, co jsem ti přinesla."

„Já... omlouvám se. Nějak jsem na něj zapomněl."

„V pořádku. Ale ať se to příště neopakuje. Kakao není v dnešní době levná záležitost."

Po zdlouhavém rozloučení, při kterém se Oliver vytratil, kdo ví kam, Myrtle málem Thomase rozmačkala v objetí a Scott si s Albertem vyměnil pevné potřesení dlaní, se oba vytratili zpět k Thomasovu autu. Už už se chtěl Thomas Scotta zeptat, jestli bude zase řídit on, ale ten ho předběhl a hodil mu klíčky od auta a hned na to ještě jedny klíče.

„Jeď napřed. Já si musím ještě něco zařídit."

„Ale kam?" zavolal na odcházejícího Scotta.

„Roshertova ulice. Vedle bílého baráku s modrým plotem. Je to ten dům, který má kovový plot a bílá okna. Poznáš ho na první pohled. Odemkni si a buď tam jako doma. Já budu hned zpátky."

A už ho nebylo. Thomas potichu utrousil něco drzého na Scottův účet a nasedl do auta. Když si sedl na místo řidiče, zapnul rádio, ve kterém začalo hrát We'll meet again. Hudba ho trochu uklidnila a přivedla ho na jiné myšlenky, pryč od celého dnešního chaotického dne. Nastartoval auto, vyjel na silnici a rozhodl se najít Roshertovu ulici.

Samozřejmě marně. Dvakrát zjistil, že je na úplně opačném konci, jednou dokonce omylem vyjel na louku a nakonec musel zaparkovat na náměstí u kostela. Už byla tma a Thomas začínal panikařit. Písnička We'll meet again už dávno nehrála, ale v hlavě se mu stále opakovala jako ozvěna. Jenže tentokrát byla děsivější.

Výborně. Jsem sám, v noci, v městě které ani neznám a ve kterém pobíhá vrah. Dokonalé. Pomyslel si ironicky a rozhodl se nechat zapnutá světla auta.

Byl v koncích. Nevěděl co dělat. Nevěděl, kde Scott bydlí, ani kam vůbec Scott šel. A co ty klíče od domu? Jak si Scott otevře?

Zatímco tiše panikařil, tak si málem nevšiml, že se světla od auta zavlnila, a když se vyděšeně podíval dopředu, uviděl před autem stát postavu v černém.

Jsem v prdeli. Uvědomil si. Jsem v prdeli a teď umřu.

Nevěděl, co je lepší nápad. Jestli na sebe upozornit, protože to pořád mohl být jen obyčejný občan, který mu mohl ukázat cestu, nebo se snažit vsáknout do sedadla, aby si ho ten člověk nevšiml. Ale ať by se rozhodl jakkoliv, stejně mu to bylo k ničemu. Nemohl se hnout. Nemohl strachy pohnout ani prstem natož celým tělem. A tak se jen zmohl na ostražité sledování osoby před sebou.

A po chvíli, když se postava pohnula směrem k němu a pomalu se blížila k autu, všiml si, že ta osoba má na sobě šaty. A když byla ještě víc, uvědomil si, že na hlavě má velký černý klobouk.

Nezastavovala se. Šla blíž a Thomas si všímal dámských křivek. Neměl bych se bát ženy. Pomyslel si kysele a snažil se tak uklidnit. Pravda ale byla taková, že ta skutečnost ho ještě víc znervózňovala.

A pak, najednou žena zmizela. Ztratila se ve tmě, když odešla pryč ze světel auta. A Thomas si v tu chvíli uvědomil, že je víc děsivé to, že ji nevidí, než že ji vidí. Vyděšeně pozoroval osvětlený prostor před sebou a snažil se zachytit jakýkoliv pohyb.

Nic.

Žádný zvuk.

Teda do té doby, dokud mu čísi ruka nezaklepala na okno a zvenku se na něj široce neusmívala pohledná žena s bledě modrýma očima v černém.

„Dobrý den. Omlouvám se za vyrušení. Já jsem Ava Jergensenová. Ztratil jste se?"