Drahý Thomasi,
vím, že se asi divíš, proč píšu. Chápu. Po škole jsme se už nesetkali a nikdy jsem se neozval. Na mou obhajobu... ani ty jsi mi nikdy neposlal dopis. Chybí mi chvíle strávené s tebou, kdy jsme jen popíjeli citronádu a nadávali na život. Možná proto ti píšu tato slova. Mám menší dům v Greekenvillu. Nevím, jestli stále chodíš s Betty, ale jestli ano, vezmi ji (a klidně i děti jestli máte) a přijeďte.
Budu vás čekat s otevřenou náručí.
Tvůj přítel, Scott Benson
PS: Pokud se rozhodneš přijet, sejdeme se v hospodě u Giovanniho v pět hodin.

Když Thomas Byrne poněkolikáté dočetl dopis, který mu přišel před pár dny, opět ho složil zpět do obálky a položil na palubní desku ve svém autě. Frustrovaně si prohrábl hnědé vlasy a vyfoukl nahromaděný vzduch v plicích. Slova v dopise znal už skoro nazpaměť. V hlavě se mu ale stále přehrávalo jen samé přijeďte, budu čekat a v neposlední řadě chodíš s Betty. Tiše si odfrkl. Se svou přítelkyní nechodil už dva roky. Na jednu stranu byl za to rád a na druhou mu chyběla. Thomas si znova odfrkl. Dával Scottovi za zlé, že se o Betty zmínil. Jako by nestačilo, že se na ní snaží zapomenout.

Nervózně pohledem přejel přes stádo krav. Všechny byly strakaté a nohy měly od bláta. I cesta byla zablácená a mokrá, jak několik předešlých dnů pršelo. Krávy právě přecházely most a mířily na louku vedle poničené silnice. Šly samy. Jako by přesně věděly, kudy jít. Přesně tak. Neměl by myslet na Betty. Raději bude myslet na krávy. To od toho vlastně ani nemá tolik daleko. Nad tou myšlenkou si naposledy odfrkl, ale tentokrát s lehkým úsměvem.

Pohled mu opět sklouzl na dopis. Už si ani nevzpomínal, jak se vlastně se Scottem Bensonem stali přáteli. Pamatoval si jen univerzitu a nekonečně dlouhé a nudné hodiny profesora Caise. A taky smích. A levnou citronádu. Scott byl vždycky to oblíbené zázračné dítě. Thomas ho sice jako dítě neznal, ale dokázal si to živě představit. Hodný, chytrý, zázračný. Rád by řekl, že jejich seznámení byl nějaký velice zajímavý příběh plný zvratů a nečekaných událostí, ale pravda je taková, že se prostě jenom začali bavit. Nějak. Zničehonic. A možná právě proto, že to nebylo nic zajímavého, si to nepamatoval. Pamatoval si jen to, co bylo poté. Nikdy nezvládal navazovat nové kontakty a tak byl na univerzitě ten neviditelný jedinec, co se jen dobře učí, nedělá problémy, a když ho slušně poprosíte, možná vám pomůže s esejí. Ale když mu do života vstoupil zázračný Scott Benson (i když naprosto nezázračným způsobem), jeho dosavadní život se otočil vzhůru nohama. A Thomas si doteď nebyl jistý, jestli je za to vůbec rád.

Zamračil se. Nerad vzpomínal. Přišlo mu, že vzpomínky jsou jako kalná voda a souš je v nedohlednu. Podíval se do zrcátka a upravil si vlasy. Jak bude Scott reagovat, až ho uvidí? Jak se mu vůbec daří? A proč si na něj vzpomněl až po pěti letech? Frustrovaně se opět zahleděl před sebe na stračeny. Přes přední sklo auta ho pozorovaly tmavé klidné oči. Kráva stojící na místě v jedné z louží na cestě v klidu přežvykovala, zatímco její strakaté přítelkyně dál přecházely most a mířily na zelenou louku. Thomas se zamračil. No jo. Ty máš život lehkej. Celej život jen žereš a nakonec skončíš na talíři. Pomyslel si a dál oplácel krávě pohled. Když už ale téměř všechny krávy zmizely z cesty a tahle jediná se pořád nehla z místa, zamračil se ještě víc. Přes stažené okénko slyšel cinkat kravské zvony a před sebou za mostem viděl několik domů a velkou zelenou dřevěnou ceduli s nápisem Vítejte v Greekenvillu. Ale kráva se nehla. Ani o píď. Ani o kousíček. Usla snad ve stoje s otevřenýma očima? Nebylo možné ji objet. Cesta na to byla příliš úzká. 

„Zrovna dneska," zaskřípal Thomas zuby a následně vykoukl z okénka auta a zakřičel směrem ke krávě: „No tak hni se, ty jedna blbá krávo!" 

Jenže kráva nic. Jen líně švihla ocasem, aby odehnala mouchy a dál stála na místě v louži před Thomasovo starým modrým Volkswagenem. A Thomas se naštval. Nevěděl, odkud se všechen ten vztek vzal. Možná z těch temných kalných vzpomínek. Možná z toho dopisu. Možná z myšlenek na Betty. Možná z vědomí, že celej jeho život jde posledních pár let do kytek. A možná taky z toho, že se všechny tyhle věci nahromadily na sebe a vytvořily jednu velkou neviditelnou sílu, poháněnou vztekem, frustrací a absolutní otráveností, která Thomase donutila vší silou zmáčknout klakson. 

Bylo to příliš rychlé. Příliš na to, aby si Thomas vůbec stihl uvědomit, co se vlastně stalo. 

Rána. Hlasitá rána, která otřásla celým autem. Thomas všechno viděl jen ve zběsilých obrazech. Nebylo to jako film, ve kterém všechno vidíte objektivně. Z dálky. Kde přesně víte, co se děje. Tohle bylo, jako když se probudíte v místnosti plné blikajících světel. Jenže každé to světlo je jedna krátká scénka. Jeden obraz. V jednu chvíli viděl, jak kráva leknutím vytřeštila oči. Pak zas jak udělala několik zběsilých kroků v pokusu o útěk. A nakonec jen to, jak vyděšeně zabučela, když jí nohy v blátě uklouzly a ona bokem narazila do Thomasova auta.

A pak bylo ticho. Thomas zamrkal a s vytřeštěnýma očima sledoval teď už volnou cestu před sebou. Když si pořádně uvědomil, co se vlastně stalo, šílenou rychlostí vylezl z auta a doběhl před něj. Volkswagen byl zepředu od bláta a všiml si, že na espézetce zůstalo trochu krve. Thomas naštvaně kopl do předního kola. Jedno mu bylo jasné. Už nikdy nebude troubit na krávu.

Když si konečně vlezl zpátky do auta, nastartoval ho a byl rád, že ještě stále jezdí, rozjel se přes most. Závora na mostě byla kvůli krávám otevřená, takže byl rád, že kvůli ní nemusí opět vylézat z auta a když projížděl ulicemi kolem starších domů, snažil se zjistit, kde asi tak může být hospoda u Giovanniho. Nakonec musel zastavit jednu postarší ženu a zeptat se jí, což pro něj byl jakožto pro sociálně nestabilního jedince nadlidský úkol, ke kterému se musel překonávat několik minut.

O chvíli později konečně stál před větším domem s vtipně modrou střechou a nápisem U Giovanniho, která vypadala, že za chvíli nevydrží počet návštěvníků a spadne. I když... takhle vlastně vypadalo celé město.

Thomas vzal opět do ruky dopis od Scotta, vyndal z něj papír a bříškem prstu přejel po úhledně napsaných slovech se sklonem písmen doleva.

Hospoda u Giovanniho. V pět hodin.

Ujistil se naposledy, že je doopravdy na správném místě a ve správný čas a nakonec se srdcem v krku vylezl z auta. 

„Já věděl, že to auto je tvoje," ozvalo se za ním. Thomas se rychle otočil a setkal se se zelenohnědýma očima. „V téhle rachotině jsi jezdil, už když jsem tě poznal, příteli," pokračoval dál a Thomas na něj vytřeštil oči.

„Scotte?" zmohl se jen a bez ostychu civěl na pohledného vysokého muže s hustými hnědými vlasy o trochu světlejšími, než měl on sám, špičatou bradou a hezkou tváří. Než se usmál, vyndal si cigaretu z úst a trochu avšak elegantně a jako by si spíš z Thomase utahoval, stáhl obočí. 

„A kdo jiný?" To už si to Scott Benson mířil k němu. Thomas byl tak vykolejený, že mu ani neoplatil objetí a když se od něj Scott odtáhl a řekl: „Páni. Dost ses změnil," měl sto chutí mu říct, že by měl držet pysky. Místo toho ale neřekl nic a dál na svého starého přítele koukal. Připadalo mu šílené, jak moc se člověk může za pouhých pět let změnit.

„Pojď. S někým tě musím seznámit," poplácal ho Scott po rameni a táhl ho směrem do hospody. Thomas neřekl ani ň a nechal se vtáhnout do zatuchlé, ale zato dobře osvětlené místnosti s mnoha stoly a s ještě víc lidmi. „Tohle je pan Monroe. Místní starosta."

Thomas si ani neuvědomil, že už ho Scott stihl odtáhnout k baru, kde seděl zavalitý plešatý muž. Když se na ně otočil, jako první ho zaujal jeho baculatý nos, velké červené tváře a malá prasečí očka. Když chtěl Scott pokračovat a představit starostovi na oplátku Thomase, umlčel ho.

„To musí být pan Byrne. Tady Scott o vás neustále mluví. Dalo by se říct, že o vás už ví celé město," zasmál se a Thomas po Scottovi hodil neurčitý pohled. „Moc rád vás poznávám," podal mu starosta ruku a Thomas si s ním pomalu potřásl. „Už jsem si sice objednal, ale budu mile rád, pokud se ke mně přidáte. Rád poznám nového občana."

„Občana?" otočil se rychle Thomas ke Scottovi, ale dřív než mu stihl jeho starý přítel něco vysvětlit, rozrazily se dveře a do hospody vpadl mladík, který vypadal, že za chvíli hodí šavli. Všichni se na něj otočili a čekali, co z toho narušitele vypadne.

„Tělo. Pod mostem. Tam... Oni... Našli tělo."