Raději jsem vždycky stál ve stínu někoho jiného. Své mámy, táty, sestry, nebo někoho jiného z rodiny, komu můžu důvěřovat. Nevadilo mi to a cítil jsem se v bezpečí. Schoulil jsem se do jejich náruče, nechal se utěšovat sladkými slovy a všechno bylo v naprostém pořádku.

Moje rodina mě miluje a to je ten nejlepší pocit na světě. Na ničem jiném nezáleží. Když člověk ví, že ho mají blízcí lidé rádi a kdykoliv mu podají pomocnou ruku, svět je zalitý sluncem a všechno je úžasné. Samozřejmě ne vždycky, to už by nebyl ovšem život, ten mizera, někdy se hádáme a někdy bych je nejraději zabil, ale když nastane nějaký problém, rodina mi pomůže. Můžu se na ně jednoduše spolehnout.

Nad těmito věcmi přemýšlím, když se procházím s mamkou v lese. Ticho, které se kolem nás rozléhá a vědomí, že kolem nás nikdo není, mě uklidňuje. Ve své duši cítím pouze klid, který pomine, jakmile se znovu přiblížíme obrovskému městu. Právě proto sem tak rád chodím.

Tento den patří jenom nám dvou. Právě proto mám tak rád víkendy, samozřejmě taky proto, protože si odpočinu od školy, ale hlavně díky času stráveného s mamkou. Skoro pořád pracuje, protože má vlastní podnik, takže toho musí hodně zařizovat, ale tenhle den patří jenom rodině a času stráveného s ní.

Vždycky se procházíme v lese, potom se jdeme projít do města, plaveme v bazénu, běháme a nakonec celý den završtíme v kavárně, kde si dáme horkou čokoládu a něco dobrého na zub.

Dneska je krásně, slunce nám dopadá na tváře a mě se na rtech vykouzlí úsměv. Cítím se báječně a nechci, aby tento okamžik skončil. Přeju si, abychom se navždy procházeli v lese a nic jiného neřešili.

Rozhlédnu se kolem sebe a zrak mi ulpí na okolní krajině. Kolem sebe vidím pouze záplavu zeleně, která je usazená na vysokých kopcích, ke kterým máme zamířeno. Podívám se ještě výš a vidím světle modré moře, na kterém plují mraky. Vypadají jako loďky a obrovské lodě, které se rozpínají až tak kam oko dohlédne. Nádhera. Zhluboka se nadechnu a snažím si zapamatovat každý detail naší cesty.

Zaměřím svojí pozornost na mamku. Jde vzpřímeně, drží mě jemně za ruku, blonďaté krátké vlasy jí vlají ve větru a vesele si pobrukuje nějakou melodii. Vypadá, jako kdyby to byla spíš moje kamarádka, nebo spolužačka a ne mamka.

Všímá si toho, že ji pozoruju, právě proto začne pohybovat prsty a rukama, abychom se spolu mohli dorozumět. Jak se ti tady líbí, zlatíčko?

Přidám do kroku, abychom se co nejdříve dostali na naše oblíbené místo. Jako obvykle. Je to tady báječné. Půjdeme zase do bazénu, viď?

No samozřejmě. Ty budeš zase nejrychlejší ze všech a necháš svojí starou mámu daleko za sebou. Vesele se na mě usměje a v očích jí zajiskří. Jsem rád, že mám takovouhle mamku, s kterou se můžu bavit úplně o všem.

Ty nejsi stará, určitě ne svými myšlenkami. Vždyť se chováš hodně bláznivě, jako kdyby ti taky bylo patnáct.

Živě gestikuluju a cítím neskonalou vděčnost, že můžu s mamkou, a vlastně i se zbytkem rodiny, komunikovat za pomocí znakové řeči. Jeho mamka není neslyšící, ale ťaťka ano, stejně jako on a jeho starší sestra, přesto se s nimi naučila komunikovat tímto způsobem. Ono by to ani jinak nešlo, pokud chtěli být rodinou a navzájem si pomáhat.

To je od tebe milé. Široce se usměje, až na chvíli ukáže své nerovné zuby. Za několik okamžiků se ušklíbla a na tváři se jí usadil výraz, který vždycky věstil jediné. Napadla ji další výzva. Víš co? Co kdybychom si dali závod? Až budeme plavat, tak budeme soutěžit o to, kdo bude první na druhé straně. Jestli to budu já, budeš mi muset upéct čokoládový dort a uspořádat mi velkou pártu.

Společně šplháme do mírného kopce, s každým krokem se cítím lépe. Připadá mi, jako kdybych z mých zad padaly z kopce všechny problémy a starosti, které mě za poslední týdny týžily. Teď už jsou dole pod kopcem, zadupané pod zem a já můžu běžet ještě rychleji.

Ani nad tím nemusím dlouze přemýšlet. Rychle přikývnu, protože vím, že proti mě nemá žádnou šanci. A jestli vyhraju já, pojedeme do Švédska, projdeme celou zemi, koupíš mi morče a upečeš mi perníčky, sušenky, makové koláče a taky čokoládový dort.

Sakra. Neměla jsem ti nic nabízet. Vždyť na to ani nebudu mít peníze.

To tedy neměla, ale určitě vyhraju, umím plavat mnohem rychleji a jsem mnohem mladší.

Zase tolik si nefandi, trénovala jsem a mám mladého ducha a mnohem víc zkušeností.

Za pár minut budeme na vysokém kopci. Jak strmě stoupáme, začínám zrychlovat a dýchá se mi čím dál tím lépe. Vím, že většina lidí by na mém místě, spíš nemohla popadnout dech a srdce by jim v těle rychle bušilo, ale já jsem trochu zvláštní případ. Cítím, jak se mi po celém těle rozlévá energie, nejraději bych se plnou rychlostí rozeběhl až na samotný vrchol, ale musím se trochu krotit.

Za sebou, o spoustu metrů podemnou, slyším zrychlené dýchání. Otočím se za ní a vidím malou postavičku, která je v obličeje rudá, jak se v předklonu opírá o kmen stromu.

Usměju se na ní, zamávám a přidám do kroku. Až budeme nahoře, asi se mě pokusí samou radostí zabít. Je mi skvěle. Dostanu ze sebe spoustu energie, kterou v sobě držím, když jsem ve velkoměstě. Vyšplhám až na samotný kopec, zhluboka se nadechnu, posadím se na velký kámen a na rtech mám neustále široký úsměv. Rozhlédnu se po dalších kopcích, a kdyby to šlo, hned bych na další rád vyšplhal. Mám v sobě tolik energii, takže budu po výletě ještě běhat a jezdit na kole.

Okamžitě ze svého velkého baťohu vytáhnu pět velkých krajíců chleba, krabičku másla, balení sýra a nůž. Dále si dám na klín dvě jablka a dva banány. Začnu si připravovat svačinu, protože musím okamžitě dostat do svého těla dostat spoustu kalorií.

Za svými zády slyším hlasité nadávky, otočím se a ještě více se usmívám, když vidím zvednutý prostředníček.