Chladný vánek si hrál s mou menší až neviditelnou ofinkou na levé straně vlasů. Nemusela jsem zběsile a mrzutě si ofinku pokoušet dát za ucho, jelikož mi nepadaly do obličeje. Ani není dostatečně dlouhá, aby se za ucho dát mohla.
Šla jsem klidnou chůzí po chodníku a při tom se koukala do země. Teda do té doby než jsem se na chvíli zastavila a skenovala pohledem vysokou budovu jménem škola. Nebo jak já tomu ráda říkám "brány pekla". Vydala jsem se směrem ke dveřím ani jsem je nemusela otevírat, protože už dávno byli otevřené.
V šatně jsem se hbitě přezula a pověsila bundu. Vydala se směrem ke schodům, které jsem brala po dvou a vešla do mé třídy. Pár nesnesitelných bytostí z naší třídy seděli a povídali si. A některé nepříjemné a strašně stvůry stáli myslící si Bůh ví co. Zamířila jsem ke své lavici, posadila se, připravila učebnice s nadějí, že nepříjde má spolusedící kterou už nemůžu nazvat ani kamarádkou. Díky k mému neštěstí jsem za sebou uslyšela kroky a chichot který by snad otrávil každého člověka jen to slyšet. „Čau" promluvila ke mně Marie. Pozdravila jsem samozřejmě nazpět a ona začala svůj monolog. Při mluvení se mi na pohled mohli vyskitnout trochu nažloutlé a dokonce lehce křivé zuby. Pohled se mi lehce hnusil, ale beru na vědomí, že za to nemůže i když zápach tvrdil, že si je nečistila tři dny a pokusila se to zamaskovat žvýkačkou. Jediná věc která byla hezká byli její modré oči které zachraňovali její celkový vzhled. Vždy kdo se změní na tolik, že ani nedokážu poznat, kdo to je.
Navždy už si jejich postavu se vzhledem natolik zapamatuji, že už mám negativní názor i na ně samotné. Sice se za to trochu nenávidím, ale zbavit se toho nedá každý mě odkopl jako kus hadru když už jsem byla k ničemu.
Postupem času jsem si skoro ke každýmu vybudovala negativní názor. Každé chování a slovník jsem sledovala. Takže se ani nedivím, že skoro každýho mám připnutýho na nástěnce lidí kteří by mě psychicky unavovali. Když se poslouchám nenávidím se za to čím dál tím víc. Nikdo mě nemá rád každý má meřítko chování a vyhrazený vzhled tak proč bych nemohla já? Na tu otázku hledám čím dál tím víc odpověď aby se mému já ulevilo, ale obávám se, že žádná neexistuje.
Po několik utrpených hodin, minut a sekund ve škole jsem si v šatně zase nazula kotníkové boty s bundou a štrádovala si to zase po chodníku domů.
Zhluboka jsem se nadechla skoro čerstvého a studeného vzduchu. Pocit při tom je nepopsatelný, ale uklidňující jako kdyby všechno dávalo smysl a vy jste hlavní důležitá postava celého světa. Jen kdyby to tak bylo.
Pod sebou jsem uslyšela lehké jakoby křupnutí pod botou. Kousek jsem couvla do zadu a vyskitl se mi pohled na náhrdelník. Řekla bych, že měl na sobě symbol stromu života. Pousmála jsem se, jelikož vypadal podobně jako jsem dříve ve svých třinácti nosívala. To jsem, ale nevěděla, že to začne být ještě zvláštnější než se to na první pohled zdálo. Náhrdelník jsem pokusila zvednout s pocitem, že zjistím odpověď ve kterou doufám, že není pravdivá.
Lehce vylekaně, ale i překvapeně jsem se koukala na náhrdelník na kterém byl lehčí škrábanec kterého by si nikdo nevšiml, pokud by se nepodíval zblíska. Mělo to vypadat jako písmeno "E" ,ale nepovedlo se to a teď vysvětlím proč zrovna toto písmenko. Jednoduše mé jméno je Elizabeth takže to je začáteční písmeno.
Náhrdelník jsem rychle strčila do kapsy s nadějí, že jestli ten náhrdelník jenom někomu nevypadl a jen čirou náhodu měl stejný nápad jako mé třináctiletý já vyrít písmeno E. Nikdo okolo nebyl, tak jsem se vydala rychlejší chůzí domů.
Dorazila jsem před dveře a rychlostí blesku jsem se objevila v pokoji. Převlékla jsem se, odložila věci, uklidila a udýchaně si sedla na postel s náhrdelníkem v ruce.
Z ničeho nic, po dvou letech, náhrdelník se objeví z ničeho nic. Když mi zmizel byla jsem velmi smutná a z ničeho nic se objeví na cestě kudy jsem procházela několikrát.
Měla jsem v hlavě několik teorií jak se to mohla stát, ale jediná která mohla být nejpravděpodobnější, že to někdo někde našel a na neštěstí mu vypadl.
Po chvíli jsem si ani nevzpomněla na náhrdelník. Položila jsem ho na svůj noční stolek, kde ležel bez povšimnutí. A mezitím přišla moje rodinka.
Už zase den rychle utekl a už byla tma, což znamenalo se vysprchovat a udělat veškerou hygienickou potřebu.
Vrátila jsem se z koupelny už s hotovou hygienou a převlečená do pyžama. Lehla si do postele a zachumlala se do teplé peřiny. Pomalu se mi začali zavírat víčka s pohledem na náhrdelník a upadla jsem do své říše nicoty.

No tak další díl na světě ^^ možná si dvě osůbky všimli druhé části, která se neměla vůbec zveřejnit, takže se omlouvám. Jelikož nejde to dát do soukromý, aby to nikdo neviděl takže jsem vymyslela jiný způsob. A už by se to opakovat nemělo °^° tak u další kapitolky❤