Otevřela jsem dveře od domu a zula jsem si boty. Zavřela jsem dveře. ,,Jsem doma!" Zařval jsem přes celý barák. ,,Ahoj Emmo." Řekla Marta. ,,Hm... Ahoj." Odpověděla jsem a vyšla jsem po schodech nahoru. Sedla jsem si na postel. Je čas balit, ale kufr si vzít nemůžu. Budu to muset narvat do mého extra velkého batohu. Byl totiž větší než já. Vytáhla jsem ho z pod postele a dala jsem ho na svůj klín. Tak co si vezmu? Přemýšlela jsem. Jídlo z ledničky si budu muset vzít asi až zítra ráno, protože teď by si toho Marta všimla. Položila jsem batoh vedle sebe. Takže... Vytrhla jsem si list papíru z mého bloků a sepsala jsem si seznam toho co si vezmu. Tenhle blok si vezmu... Ještě si vezmu... Peníze! Vzala jsem si pokladničku a vysypala jsem z ní svých 500 korun. Z šuplíku jsem vytáhla peněženku a 500 korun jsem strčila do ní. Položila jsem jí na postel a šla jsem balit dál...

{Po balení věcí}
Zabalila jsem si: Peněženku, ohlávku + vodítko, mobil + nabíječku + malé sluchátka + velké sluchátka, hygienu, 10 triček + 10 kalhot + 10 kraťasů + 10 mikin, deku, polštář, pyžamo, žvýkačku, plyšáka pro štěstí, deku na koně místo sedla, fixy, pastelky. Ano... Kupodivu se mi to do toho batohu všechno vešlo a dokonce mi tam u místo zbylo. Říkala jsem, že se mi to tam vleze. Batoh jsem schovala pod postel a právě v čas. Klika od dveří se pohla a dveře se otevřely dokořán. Stála v nich Marta a řekla mi: ,,Co tady děláš?" Zeptala se mě. Já jsem nezaváhala a řekla jsem: ,,No... Nudím se." Pokrčila jsem rameny. ,,Mohly bychom si povídat?" ,,Ne." Zavrtěla jsem hlavou. ,,Chci jít spát." ,,Aha promiň." Řekla smutně Marta. Zavřela za sebou dveře a odešla pryč. Bylo mi jí trochu líto, ale přece jen kvůli jí a Vlastimilovi je Midnight pryč. Lehla jsem si a zavřela jsem oči. Po chvíli jsem usnula.

{Ráno}
Zazvonil budík a já jsem se okamžitě vzbudila. Vypla jsem ho a převlékla jsem se do normálního oblečení. Dala jsem si na sebe ten můj velikánský batoh. Potichu jsem sešla dolů a otevřela jsem ledničku. Vytáhla jsem tolik jídla kolik se mu do batohu vešlo. Což znamenalo že lednička, která byla nedávno plná, je teď skoro prázdná. Podívala jsem se na svoje hodinky a ty ukazovaly 0:59. Byl čas na to, abych počkala na Nelu. Otevřela jsem dveře od baráku a naposledy jsem se podívala na svůj domov. Nevěděla jsem jestli se domů ještě někdy vrátím. Byla to přece jen moc dlouhá cesta. Skoro přes celou Itálii. Ani jsem nechtěla pomyslet na ty zarachy a zákazy až se vrátím domů, ale za Midnight to stojí. Bez ní bych nemohla existovat. Z myšlenek mě vytrhla Nela, která přijížděla na Sambě s Misty na vodítku. ,,Ahoj Nelo." Podívala jsem se na hodinky: 1:01. ,,Máš jednu minutu zpoždění! Řekla jsem přesně!" Pokárala jsem Nelu a ta jen protočila očima v sloup. Zavřela jsem za sebou dveře a šla jsem k Misty. ,,Ahoj Misty." Pozdravila jsem jí. Misty frkla a já jsem si ze sebe sundala batoh. Vyndala jsem z něj tu ohlávku a vodítko. Zavřela jsem batoh a dala jsem si ho zpět na záda. Přišla jsem za Misty a pohladila jsem jí po šíji. ,,Omlouvám se Ti, že jsme Tě musely vzbudit tak brzo." Misty si odfrkla a já jsem se ušklíbla. Nasadila jsem jí ohlávku. Z obou stran jsem jí připevnila vodítko. Vyhoupla jsem se na ní a řekla jsem: ,,Tak jdeme?" ,,Jo, ale mám jednu otázku..." ,,A jakou?" ,,Ty jedeš bez sedla?" ,,Jo... Proč ne?" ,,Ty to umíš?" ,,No jasné." ,,Aha..." Zvedla obočí Nela. ,,Tak jdem teda?" Podívala jsem se na hodinky: 1:10. ,,Promarnili jsme deset minut, myslela jsem, že promarníme jen pět!" ,,Deset minut Tě nezabije ne?" ,,Jo!" ,,No tak to asi nezachráníš Midnight." ,,Jo, už jdu." Řekla jsem poslušně a vytáhla jsem mobil, který jsem měla v kapse na na kalhotech. Klikla jsem na mapy offline a vyhledala jsem odkud chceme jít a kam chceme jít. Jelikož v těch mapách nebyla doprava koněm tak jsem klikla na chůzí. Řeklo mi to tohle: Že chůzí od nás k Molu Norimbergu to trvá 32 min. A kdyby jsme jeli lodí z Mola Norimberga do Stazione Marittima di Salerno tak by nám to trvalo 8 h. 11 min. A potom by jsme museli z Stazione Marittima di Salerno do Macelleria Venturini a pěšky by to trvalo 6 dnů a 8 h. Takže dohromady by to trvalo: 6 dnů 16 hodin a 11 minut. ,,Cože?!" ,,Co je?" Zeptala se pohodově Nela. ,,Ta cesta bude trvat 6 dnů 16 hodin a 11 min bez přestávky." Kulila jsem oči na mobil, protože jsem si myslela, že než tam dorazíme bude to trvat tak dva týdny... Takže jsem byla i ráda. ,,Jelikož mi mapy našly nejrychlejší cestu tak budeme muset lodí, ale kolik to tak bude stát? Navíc máme koně! Musíme jít na molo..." Hledala jsem nějaké molo. Tady je! ,,Musíme na molo Norimberga." ,,Tam pracuje můj strejda!" ,,Fakt?" ,,Myslíš, že to na Tebe práskne? Tedy na nás?" ,,Ne, strejda mě podporuje ve všem co dělám a taky by nám mohl cestu dát zadarmo." Jako by život dostal nový smysl. ,,A seš si tím na sto procent jistá?" Zeptala jsem se raději znovu. ,,Na sto ze sta." Kývla Nela hlavou. ,,Tak to je super!.. Ale ještě kam nás doveze... Na jaké molo?..." Hledala jsem nějaké molo kde by nás mohl odvézt. Hm... Už to mám! ,,Mohl by nás dovézt. Tam žádné molo ani není... No tak by nás mohl dovézt na pevninu u Stazione Marittima di Salerno." ,,To mohl no... Zeptám se ho. Ale nejdřív by jsme tam, jako k tomu přístavu měli dojet." Ušklíbla se Nela. ,,Jo to měli. Znovu jsem se podívala na hodinky. Bylo 1:15. Jo, měli bychom jít... Pobídla jsem Misty do trysku a rozjela jsem se k tomu přístavu. Cítila jsem se jako velitel, když Nela jela za mnou...

{U Mola Norimberga}
Trvalo nám 17 minut než jsme dojely k molu. Někdo by řekl, že týráme koně, ale měli jsme opravdu na spěch. Samozřejmě jsme si dělali přestávky a nejeli jsme furt jen tryskem, ale nejeli jsme ani krokem. Takže teď byla 1:32 hodin ráno. Protože jsme samozřejmě celou dobu (jak už jsem vysvětlovala) nejely tryskem, protože by to klisny nezvládly. ,,A odkdy pracuje Tvůj strejda?" Zeptala jsem se. ,,Od 1:45." ,,Ráno?" ,,Ráno." ,,Tak asi budeme muset počkat, že?" ,,Bohužel ano." ,,A jak je ta loď velká? A jak jí přepravíme koně?" ,,To záleží jakou si vybereme." Mrkla na mě Nela. Vůbec jsem nečekala, že si budeme moct vybrat. Vypískls jsem radostí a dala jsem koním napít. Naučila jsme totiž Misty jeden takový, jak to říct... Povel? Nevím. Prostě jsme si vzala láhev s čistou vodou a Misty se trochu skrčila abych jí mohla nalít vodu do huby. Tím pádem jsem s sebou nemusela brát vědro. Nela však musela....

Tady je další kapitola!😅 Doufám, že jste se alepsoň trochu těšili.😅 Ty místa, které jsem hodně krát psala, jako např: Molo Norimberga opravdu existují, ale jestli tam je třeba nějaká loď, které popíši v další kapitole nebude nebo bude, tak jsem o tom nevěděla, protože ty lodě si vymyslím.😄 Jo a tato kapitola má bez toho 1155 slov.🤣 Doufám, že se alepsoň trochu líbila. Mějte se krásně a skládejte básně!✍🏻😂❤️.