,,Já jsem vaše dcera?" Zeptala jsem se a dívala jsem se na tu paní a pána. ,,Emo, tohle opravdu není sranda." Řekla paní s uslzenýma očima. ,,Ale já si nedělám srandu... Já vás neznám." Zavrtěla jsem hlavou. ,,A kde jsou moji rodiče?" Paní otevřela pusu a najednou spadla na zem. Pán se podíval na sestřičku a ta mu znovu něco řekla. On kývl a smutně se na mě podíval. Vzal tu paní do náruče a odnesl jí pryč. Kdo to byl? To si že mě všichni dělají srandu? Ale nevypadlali, že by si ze mě dělali srandu.... Pokrčila jsem rameny a podívala jsem se na svůj nesnězený muffin. Natáhla jsem se pro něj a s chutí jsem ho snědla.

Týdny plynuly a pořád jsem ještě ležela v nemocnici. Ta paní a ten pán za mnou pořád chodili a vyptávali se mě na spoustu věcí, na některé jsem jim odpověděla na některé jsem jim řekla: Neznám vás, tak se mě prosím neptejte na osobní otázky. Potom za mnou přišla jedna holka.. Nela, která byla blondýna a měla hnědé vlasy. Viděla jsem jí v životě poprvé, ale něco mi říkalo, že jí znám. I ona mi říkala, že jsme byly nejlepší kámošky. Zjistilo se, že na zádech mám nějakou velkou bouli, která není tak jako normální boule. Kdy už vlastně půjdu domů? Doufám, že Midnight zůstala doma.
Z ničeho nic se pohla klika a já jsem si pomyslila: Zas ten pán a ta paní?.. ,,Dobré odpoledne." Vstoupila dovnitř sestřička. Tak ne... ,,Dobré." Usmála jsem se. ,,Jak dlouho tady budu?" Už jsem tady přece jen 3 týdny, už by mě pustit mohli ne? ,,Dneska večer Tě předáme Tvým rodičům." ,,Takže už si mám balit?" ,,Můžeš." Sestřička se rozhlížela jako by něco hledala, ale pak pokrčila rameny a šla pryč. Sedla jsem si a rázem mi zády projela ostrá bolest. Sykla jsem bolestí. Jak se bolest objevila tak taky zmizela. Podívala jsem se na svůj převozný šuplík a vytáhla jsem z něj batoh. Ano, sama nevěřím tomu, že jsem ho tam nasoukala. Položila jsem si ho na svoje nohy a začala jsem vytahovat věci z šuplíku. Moc jich nebylo, takže jsem za chvíli byla sbalena. Zipsem jsem batoh zavřela a dala jsem ho na roh postele. Zpátky jsem si lehla a přemýšlela jsem nad miliony otázkami. Bude život tak jako dřív? Vrátím se k jezdectví? Jak vypadají moji rodiče? Že by to byli Ti, co za mnou pořád chodí? Na tyto otázky jsem si odpovědět nedokázala, ale s tím, co se mělo stát jsem vůbec nepočítala.

{Večer}
Někdo zaklepal na dveře a já už se nemohla dočkat kdo to je. A hele dovnitř zase vstoupila ta paní a ten pán. To jsou moji rodiče jo?! Ani svoje jména mi nebyli schopni říct! To nejsou moji rodiče! Opakovala jsem si v hlavě a pak jsem najednou vykřikla: ,,Kde jsou moji rodiče?!" Podívala jsem se na ně a oni se usmáli. ,,My jsme Tvoji rodiče." ,,Nebyli jste mi ani schopni říct svoje jména hlavně, že znáte to moje!" Vykřikla jsem znovu a otočila jsem se k nim zády. To mi to nemohli říct dřív? Uslyšela jsem jak se dveře otevřeli a hned po tom zavřeli. Myslela jsem si, že odešli a tak jsme se otočila. Zase jsem uviděla tu paní jak mi sedí na posteli. Škubla jsem s sebou, protože jsem nečekala, že tady ještě někdo je. ,,Já jsem Marta..." Začala ta paní a já jsem se k ní chtěla otočit zády a taky, že jsem to udělala. ,,Já jsem Ema... Ale to už víš." Řekla jsem arogantně, ale ať se nediví, mám k tomu důvod. ,,A ten pán, který tu se mnou pořád chodí se jmenuje Vlastimil.'' Vedla si Marta svou a ignorovala moje chování. ,,Hm.'' Zamručela jsem a otočila jsem se k ní zády. Pohladila mě po hlavě, ale já nezareagovala. ,,Vím, že je to na Tebe moc, ale...'' Zarazila se. Jakoby nevěděla jestli má větu doříct nebo ne. ,,Vím, že jste moji rodiče...'' Zamručela jsem a dořekla jsem větu: ,,A nejsem z toho dvakrát happy, když jste moji rodiče a já o vás vím jen jak se jmenujete.'' otočila jsem na Martu svou hlavu a hodila jsem po ní naštvaný pohled. Pak jsem se zase otočila zpět. Zamyslela jsem se a z ničeho nic jsem si vzpomněla na svoji mamku. Vzpomněla jsem si na všechny vzpomínky, které jsem z ní prožila. Otočila jsem se na Martu a přitulila jsem se k ní. Znovu mě pohladila po hlavě a usmála se tím svým krásným úsměvem. ,,Vzpomněla jsem si na Tebe...'' Rozbrečela jsem se radostí. ,,Mami....'' Mamka si mě k sobě přitulila ještě víc, že už jsem si skoro myslela, že mě chce uškrtit. ,,No vidíš.'' ,,Ale na tátu jsem si pořád nevzpomněla... Sice v těch vzpomínkách hraje určitou roli, ale jako bych ho nemohla zachytit.'' ,,Neboj, vzpomeneš si.'' ,,Myslíš?'' ,,Ne... Já to vím.'' Zasmála jsem se a vytrhla jsem se z mámina sevření. Vzala jsem si batoh a slezla jsem z postele. ,,Jdeme domů?'' ,,Jo, ale pamatuješ si jak to tam vypadá?'' ,,Jo, pamatuji... Nepamatuji si vše živé spojené s tou nehodou.'' ,,Aha.'' Řekla mamka a já jsem si najednou vzpomněla na Midnight. ,,Kde je Midnight?!'' Zakřičela jsem a mamka poskočila jak se lekla. ,, No je...'' Zamyslela se mamka. ,,Doma.'' Dořekla rychle větu. Jako bz už o tom nechtěla mluvit. Přišlo mi to nekalé a podezřelé. Zmocnil se mě strach a tak jsem se připtala: ,,Neděláš si ze mě srandu, že ne?'',,Neboj se je doma.'' Řekla mamka, ale ani se na mě nepodívala. Co když mi lže? Co když Midnight doma není? Proč by mi lhala? Neprodali ji, že ne?... Nebo ano? Zase jsem měla plno otázek, na které jsem opět neznala odpověď. Nejvíc jsem se, ale nebála toho, že na ně nenajdu odpověď... Nejvíc jsem se bála bolestné pravdy, že Midnight je pryč... Natoupila jsem do auta. Se strachem jsem se střídavě koukala na mamku a do okna.

{Doma}
Vystoupila jsem z auta a pohledem jsem hledala Midnight. ,,Tak kde je Midnight?'' Zeptala jsem se. ,,Pryč...''

Tak tady máme další kapču🤗! Bez tohohle má 1000 slov😅. Jinak kapitoly budou vycházet jednou týdně📅. Budu ráda za upřímnou kritiku a odstavce nejsou můj šálek kávy, jak už jste si asi všimli☕. No zbytečné kecy už by stačily😂... Mějte se krásně a skládejte básně!✍🏻😂❤️.