Nevěděla jsem co mám dělat, říkat nebo si myslet. Bála jsem se a strach mě nutil abych něco řekla. Nevnímala jsem okolí jen jsem tupě zírala do telefonu. ,,Eh... Hai lasciato il percorso." Řekla jsem rozklepaně a bála jsem se co odpoví. To co jsem řekla znamenalo: 'Opustil jste trasu.' Taxikář chvíli nereagoval, ale pak řekl: ,,L'ho tagliato attraverso il campo. Vedi?" Já jsem měla sto chutí se plesknout do čela, ale radši jsem nic neudělala. ,,Oh... mi dispiace non lo sapevo."
,,Non importa." Jinak jsem mu řekla toto: 'Já se omlouvám, nevěděla jsem to.' A on mi řekl toto: 'Na tom nezáleží.' Ulevilo se mi, že na mě nebyl naštvaný. Jak jinak prostě jsem to zase všechno spackala. Koukla jsem  na hodiny 13:40... Ještě 1 hodinu a 50 minut... Achjoo.

{V 15:00 h.}
Vystoupila jsem z taxíku a pohlédla na tu budovu... Na tu budovu, kterou jsem hledala tak dlouho... Byla to stará ošoupaná vysoká budova, která už měla evidentně něco za sebou. Dvě nejhornější okna byla zakryta škaredě hnědými okenicemi. Druhé měly stejnou barvu okenic a také byly zakryté, ale ty okenice byly ještě horší než ty nad nimi, protože vypadaly jako zrezlé díky té hnusné barvě, kterou byly natřené. Kolem okenic byla béžově natřená barva, ale vypadalo to hrozně, protože na ní byly hnědé tečky a tak to vypadalo jako by tam byla plíseň. Nejvíc ta plíseň byla kolem prostředních dvou oken. U nejhornější to vypadalo podobně v bledě modrém, protože tam nebylo tolik těch teček, které vypadaly jako plíseň. U nejspodnějšího okna naštěstí ta "plíseň" nebyla a navíc nebylo zakryté těmi hnusnými hnědými okenicemi. Blbé, ale bylo, že na tom dolním okně byly černé mříže, ale alespoň nevypadaly zrezle. Takže tohle okno asi vypadalo nejlépe z těch pěti. Vedle toho okna byly dveře, které se otevíraly tím že jste do nich zatlačili. No a jinak celkově byla budova namalovaná hnusnou béžovou barvou. Takže barák, který musel být hodnocen jednou hvězdičkou a přitom na internetu byl hodnocen 4,9 hvězdičkami. Možná to lépe vypadá vevnitř. Pokrčila jsem nad tím v duchu rameny, ale dovnitř jsem jít nechtěla. Poprosila jsem taxikáře aby nám otevřel dopravník pro koně. Udělal to a my spolu s Nelou jsme koně vyvedly z dopravníku. Z jeho auta jsme si vyndaly batohy a spacáky a moc jsme mu poděkovaly. Dala jsem si svůj batoh na záda a Nela ten svůj. Obě dvě jsme si daly spacáky za sedlo našich nebo spíše Nelininých koní a pořádně je k sedlu upevnily aby nespadly. Pak jsem si sedla do sedla a dívala jsem se do mobilu. ,,Proč si sedáš do sedla? Však vchod je tady." Ukázala na ty dveře od obchodu ke kterému jsem si vypěstovala čistou nenávist. ,,Ale tam se prodává již hotové mrtvé maso. My potřebujeme najít "jatka" od toho obchodu. Nejspíš budou někde za barákem."
,,To máš asi pravdu." Samba najednou spadla na zem. ,,Co se jí děje?"
,,Jí začaly stahy a my jsme si toho ani nevšimly!!!" Vykřikla zděšeně Nela až jsem se jí málem lekla.
,,Takže ona bude rodit?" Zeptala jsem se hloupě.
,,No jasně, že ano!!!"
,,No super to jsem ještě potřebovala dobře jsi s to načasovala." Probodla jsem Sambu pohledem,ale uvědomila jsem si, že potřebuje pomoct. ,,Musíme jí někam kde má nikdo neuvidí." ,,V nejrušnější ulici v Itálii? Jasně jen tak se schováme úplně jednoduše!"
,,Tam!" Křikla jsem a ukázala jsem na stromy. ,,Dobrý nápad." Přišla SME k Sambě a pošeptala jsem jí do ucha. ,,Vím, že Tě všechno bolí a nechce se ti nikam jít, ale mohla by s prosím doběhnout k tam těm stromům? Prosím?" Samba nic chvíli nedělala, ale pak se zvedla a rozběhla se k těm stromům. Nečekala bych, že když je těhotná a za chvíli má rodit tak se tady rozběhne tryskem... Wow... Nela se Sambu snažila dohnat, ale já jsem se vyhoupla do sedla a rozběhla jsem se za Nelou vyhoupla jsem jí do sedla za mě a pak jsem Misty pobídla do trysku aby dohnala Sambu. Za pár sekund jsme všichni byli u stromů a Samba si za jeden lehla. Museli jsme jí nějak zakrýt, aby všichni nepozorovali jak nějaký kůň rodí ve středu města. A tak jsme vytáhly deky a vzaly dva tlusté dlouhé klacky a na klacky jsme daly deku. Vlastně to působilo jako nějaký stan a navíc byl docela dost velký a prostorný. ,,Rodila jsi někdy v životě hřívě?" Zeptala se Nela. ,,Jasně, že ano, protože já jsme kobyla, víš?"
,,Ale já to myslím jinak."
,,A jak?"
,,Tak, že jestli si nějaké klisně někdy pomáhala porodit hříbě."
,,Ne nepomáhala... Proč?"
,,Ehm... Tak aby jsme asi pomohli Sambě porodit!"
,,Samba je dokonale způsobilá zvládnout to sama jen potřebuje aby jsme byli s ní."
,,No jasně, že ano."
,,Skvěle, že se mnou souhlasíš." Ušklíbla jsem se a pohladila jsem Sambu po čele. Pod její hlavu jsem dala jednu svojí ruku a tou druhou jsem jí hladila po nozdrách a taky jsem jí konejšila. Nele jsem přenechala Sambinu zadnici... Přece jen to byla její klisna a ona se má starat o její porod. Chvíli se nic nedělo, ale pak zase Sambě začaly stahy a to byl pokyn pro nás, že za chvíli hříbě bude chtít jít ven. Za asi tak pět minut začal porod. Prvně se ven začaly soukat přední nohy hříběte... Potom hlava... A nakonec zadní nohy a ocásek. Hříbě bylo nádherné a kouzelné. Vypadalo úplně stejně jako Samba. Prostě jako by jí z oka vypadlo. Bylo to tak malé a tak nádherné. Hříbě se zvedlo na nožky a udělalo první krůčky k matce, ale tím zhodilo deku a dva klacky. Klacky naštěstí spadly na Nelu, ale deka spadla na nás všechny, teda kromě Misty, která na nás čekala venku a všechno strážila a hlídala nás. Zvedla jsem se a deka ze mě spadla. Sundala jsem deku ze všech a koukla jsem na to malé rozkelpané hříbě. ,,Pšt... Neboj se... Nic se neděje." Hříbě se stále pořád bálo, ale když se přitulilo k matce tak bylo v pořádku. ,,Vy zůstaňte tady já jdu zachránit Midnight."
,,Já jsem řekla, že půjdu s Tebou a tím jsem myslela až do konce tvé cesty, takže jdu s Tebou a Samba to zvládne, že jo? Holka?" Pohladila Sambu po nozdrách a ta jen šťastně zařehtala. Sedla jsem si na Misty a rozjela jsem se za budovu Macelleria Venturini. Za chvíli jsme byli tam i když hříbě trochu zdržovalo. Normálně bych na něj brala ohled, ale teď jsem měla na mysli jen jednu věc a ta byla zachránit Midnight. ,,Já jsme to říkala." Před očima jsme měli koní zabijárnu. Koně jsme uvázali ke stromu opodál a vmísily jsme se do davu koní, který mířil dovnitř do nějaké neznámé budovy. Koně byli většinou staří a vychrtlí nebo nemocní atp, ale moje Midnight byla naprosto v pořádku. Proplížily jsme se spolu s Nelou dovnitř, ale tam na nás dopadlo strašné těžko. Bylo tam skoro nedýchatelno a všude to páchlo krví. Najednou se to stalo.

Ahojkyyyy😁! Jsem zpět😆! Trvalo mi to trochu déle než jsem plánovala, ale přece jen je pořád neděle, takže jsem svůj slib dodržela😅. Doufám, že díky té poslední věty jste zůstali napjatí😀. Možná to skončí špatně a možná ne😘. Tato kapitola má bez tady tohohle 1 157 slov✳️. Mějte se krásně a skládejte básně!✍🏻😂❤️.