Uběhly čtyři hodiny a my jsme všichni stále mlčeli. Už mě to ticho opravdu štvalo, jenže jsem nechtěla promluvit jako první. Tak jsem jen po Nele házela pohledy, místo toho abych na ní mluvila. Koukala jsem se střídavě do okna a do mobilu abych sledovala jestli jede po správné trase. Protože někteří si hrají na taxikáře jenže nejsou a potom Tě odvezou někam úplně jinam a můžou si s Tebou co chcou... A existují i případy kdy se děti nikdy nenašly a já toho nechci být důkazem. Přejel mi mráz po zádech, ale dělala jsem jako, že nic. Zatím jsme jeli pořád dobře. Já jsou tomu taxikáři jako docela věřila, ale i tak jsme ho neznala a proto jsem byla radši když jsem věděla, že jedeme správně. Koukla jsem se na hodiny. 13:40... Už jen 2 hodiny... Ptáte se proč? Vím, že by to mělo být 2 hodiny a 35 minut, ale tenhle řidič vůbec nedodržuje pravidla. Jezdí pořád rychle. Hodně rychle... Mě rychlost nevadí, ale takhle se můžeme zabít!!! Chudáci koně... Ale neslyším vyděšené řehtání, takže by vše mělo být v pořádku... Teda pokud jim, když jsme se nedívali nepíchl uspávací šipku... Dost špatného myšlení... Zkusím přemýšlet nad něčím pozitivním... Třeba nad... Mráčky z kterých prší duha a čokoláda! Po nebi lítají jednorožci! Alicorni! Pegasové! Teď se ale do mé mysli prodraly mé špatné myšlenky a začaly můj mozek terorizovat. Blbost... Z mraků prší leda tak déšť. Čokoláda a duha ani náhodou... Jednorožci, alicorni a pegasové neexistují... Není pro to jediný důkaz. A navíc do Macelleria Venturini to nestihneme včas... Midnight umře a můj život bude v troskách. Svět bude smutný a... Tak dost! Ukončila jsem boj se svými já a snažila jsem se na nic nemyslet, jenže to není vůbec jednoduché, když je člověk pod takovým tlakem. Byla jsem, ale ráda, že tento řidič vůbec nedodržuje pravidla, protože se alespoň dostaneme rychleji do Macelleria Venturini. Doufám, že to stihneme včas... Zase mě začali napadat hrozné myšlenky na to co se teď s Midnight děje. Nemáme i tak šanci to ztihnout... Oni vyjeli o den dřív než my... Skoro o dva dny dříve než my... Dva nebo jeden jsme ztratili a oni měli čas už Midnight zabít... Prostě to nikdy nestihneme... Nikdy... Nikdy... Proklínala jsem se, že mě to s tím taxikářem nenapadlo dřív. Já to říkala... Ozval se zase ten protivný hlas mého já v hlavě. Nikdy to nestihneš... Bylo zvláštní, že tentokrát mluvil v druhé osobě a né v první. Co když se něco stane? A to Tě ještě více zdrží? Ďábelsky se zasmál a já vůbec netušila co se to s mou hlavou děje. Pak najednou ticho... Byla jsem ráda, že ten hlas už konečně zmlk. Jeho hlas byl totiž docela hodně strašidelný a nepříjemný až vám z toho běhal mráz po zádech. A co potom ten smích? Na druhou stranu mě znepokojovalo, že je najednou tak potichu když si tak rád povídal. Něco se stane... Já to vím. Začala jsem strachovat. Toho, že se na mě Nela dívá jsem si vůbec nevšimla. Prsty jsem otírala o sebe. Chytala jsem se za hlavu a celkově jsem cítila úzkost. Chtělo by si to pořádně zařvat a všechno vyřvat na plné kolo, jenže tady a teď se to vůbec nehodilo... Až teď jsme si všimla toho, že se na mě Nela dívá s výrazem, který říká: Wtf? Co To jebe? Já jsem se na ní jen usmála a začala jsem se zase dívat do okna, protože jsem se nechtěla dívat na to jak se na mě dívá jak na deb***, který právě utekl z psychiatrické léčebny. Právě teď jsem si uvědomila, že jsem se dlouho nedívala na mobil a koukla jsem se jestli jedeme podle trasy... Sjel z cesty!!!!

Tááák🤗... A to je konec kapitoly😉... Tahle kapitola bez tady tohohle má: 622 slov✳️. Doufám, že se těšíte na další😂... Mějte se krásně a skládejte básně!✍🏻😂❤️.