1. Soutěž v párkůru🏆
,,Start!" Zařval nějaký rozhodčí a já jsem pobídla Midnight do trysku. Měla jsem trochu strach, že celou soutěž pokazím, ale pak jsem tu myšlenku rychle zahnala, protože by se bála i Midnight a to by nedopadlo dobře. Zavřela jsem oči a slyšela jsem dusot Midniiných kopyt. Za chvíli jsem oči otevřela a už jsem tu byla jen já, Midnight a ten oxer. Splynula jsem s ní a byly jsme jako jedno tělo. Blížily jsme se k překážce a už jsme byly dost blízko na to, abych dala paty silně do třmenů. Midnight se odrazila a já jsem se přikrčila. Letěli jsme. Byla to skvělá chvíle, ale bohužel nic netrvá věčně. Midnight dopadala ladně na zem a řítila se k další překážce. Dvojbradlí. A je to tady znovu. Vzlétly jsme, ale gravitace si nás zase stáhla dolů, takhle se to opakovalo ještě u trojbradlí, křížlu, kozího hřbetu, základního oxeru a vějíře. Teď se, ale před námi tyčila velká mohutná zeď. Neměla jsem tuhle překážku ráda. Navíc na internetových stránkách o těchle závodech nebylo napsané nic o tom, že tady bude i zeď! Už z toho nemůžu vycouvat... Snažila jsem se uklidnit. Povedlo se mi to, ale ne zcela. Ale co když se Midnight bude bát a něco si udělá? Nejhorší na téhle překážce je, že koně nevidí místo doskoku!!! Nadechla jsem se a připravila jsem se na skok. Midnight se odrazila a v té chvíli jsem zpanikařila. Trhla jsem vodítkem upevněným z obou stran k ohlávce. Midnight taky zpanikařila a když měla natáhnout nohy, aby dopadla na zem, tak je nenatáhla jen kvůli mě! Viděla jsem jak Midnight dopadla na bok, ale víc už jsem neztihla vidět. Následoval totiž můj pád. Tvrdě jsem dopadla na hlavu a záda. Projela mi jimi drsná a štiplavá bolest. Cítila jsem, jak mě štípou kolena a lokty. Začal se mi mlžit zrak, ale ztihla jsem uvidět tátu, mámu a mojí kamarádku Nelu, jak běží za mnou se slzami v očích. Chtěla jsem zařvat: Co je z Midnight?! Ale nemohla jsem se ani pohnout, chvíli jsem tam ležela, než najednou blik... A tma...
{Další den ráno}
Probudila jsem se a rozhlédla jsem se po okolí. Po chvíli přemýšlení mi došlo, že jsem v nemocnici. Promnula jsem si oči a zjistila jsem, že jsem opravdu v nemocnici. Chtěla jsem se zvednout, ale když jsem se jenom trochu zvedla z postele, tak mi hlavou a zády projela ostrá bolest. Tak jsem si raději lehla a přemýšlela jsem proč tady jsem a proč mě všechno tak hrozně bolí. Najednou se klika od dveří pohnula a dveře se otevřely. V nich stála nějaká sestřička, která mi nesla snídani. Muffin. Mňam. Pomyslila jsem si a za jídlo jsem jí poděkovala. ,,Potřebuješ ještě něco?" ,,Ano..." ,,A co?" ,,Potřebuji vědět proč tady jsem a proč mě tak bolí záda." Sestřička se na mě podívala a vykulila oči. Jen na mě civěla a nic neříkala. Chvíli jsem nic neříkala, ale pak jsem znovu zopakovala to co potřebuji vědět: ,,Proč tady jsem a proč mě bolí záda?" Zeptala jsem se pomalu. ,,Ty to nevíš?" ,,Ne, proto se vás ptám." Řekla jsem trochu drze, ale sestřička to asi ignorovala. ,,Ty jsi opravdu nepamatuješ na to co se stalo?" ,,Ne." Zavrtěla jsem hlavou a čekala jsem až mi konečně řekne co tady sakra dělám. ,,Spadla jsi z koně." ,,Já mám koně? Od kdy?" A vy jste asi spadla z višně. V duchu jsem se zasmála. ,,Jela jsi na závodech." Vedla si sestřička svou. Ona si ze mě dělá srandu, ne? ,,Omlouvám se, ale neděláte si ze mě srandu?" ,,Ne, ale ten tvůj kůň se jmenoval... Mi-mi-...." Přemýšlela sestřička a mě jakoby najednou zase vrátila paměť. ,,Midnight!" ,,Jo Midnight." Zopakovala po mě sestřička a kývala při tom hlavou. ,,Už si vzpomínám... Nikdo nemá Midnight rád, už jen kvůli jejímu jménu a její povaze..." A hlavou mi projela další vzpomínka. ,,A jelikož jsem zaříkáváčka koní, tak jsem si Midnight ochočila, ale pořád je v ní ještě její divoký duch a to se nikomu nelíbí. Navíc se jim nepovedlo se s ní nikdy přátelit, a skoro nikdo ani nechtěl, opět kvůli jejímu jménu a povaze." Sestra kývla, abych vyprávěla dál. ,,Sice se mi to jméno líbí a vybrala jsem jí ho já, ale jinak se skoro nikomu její jméno nelíbí. Ptala jsem se Midnight, když jsem jí vybírala jméno a když jsem řekla Midnight, tak začala řehtat a kývat hlavou. Brala jsem to jako souhlas, tak proto se jmenuje takhle." Dopovídala jsem. ,,A na nic jiného si nevzpomínáš?" Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ne. A mám ještě poslední otázku..." ,,Hm?" ,,Kde je Midnight?" ,,Teď by měla být doma." Oddychla jsem si a usmála jsem se. Sestřička si něco napsala do dřevěných tabulek a odešla za dveře. Slyšela jsem, že za dveřmi je ještě někdo. Podle postavy, která byla vidět ve skleněných dveřích to vypadalo na nějakého muže. Asi doktora. ,,Tak jak se jí vede?" Zeptal se té sestřičky, která tady ještě před chvílí byla. Jo, je to doktor. ,,No vypadá to, že ztratila paměť, sice se jí paměť vrací, ale ne rychle." Chvíli nikdo z nich nic neříkal, ale pak doktor řekl. ,,A nemá nějaký jiný problém?" ,,Jen má něco se zády... Musíme zjistit co... Mysleli, jsme si, že má něco s míchou, ale pak jsme to vyřadili, ale teď musíme zjistit co. A ještě měla velký otřes mozku... A to jí asi vyvodilo tu ztrátu paměti." Doktoři jsou opravdu blbí... Mluví tady před mýma dvařma! To si jako myslí, že je neslyším? ,,Dobrá..." To už jsem je, ale přestala poslouchat a dumala jsem nad mými vzpomínkami. Matně jsem hledala vzpomínku na své rodiče nebo, alespoň na něco. Hledala jsem ve své paměti a hledala, ale nic jsem nenašla. Bylo hrozné nevědět jak se jmenujou vaši rodiče nebo vaše kamarádky nebo jak se jmenujete vy sami. Někdo zaklepal na dveře a já jsem odpověděla: ,,Dále." Ale pořád jsem ještě přemýšlela. Pak jsem, ale zvedla zrak a ve dveřích jsem uviděla nějakou paní se zrzavými vlasy a zelenýma očima. Měla pihatou tvář a úsměv na tváři, který by dokázal probudit i mrtvé z jejich hrobů. Vedle ní stál nějaký pán, který měl hnědé vlasy, které mu stály jako ježkovi bodliny. Oči měl tmavě hnědé a taky v nich měl jiskru smutku. ,,Dobrý den, co tady chcete?" Zeptala jsem se zdvořile. ,,Ale nedělej si srandu Emmo." Řekl pán. Tak takhle se jmenuji.... ,,Jaktože víte moje jméno a co tady chcete?" Sestřička k nim přišla a něco jim řekla, tak abych to neslyšela. Ta paní se málem zhroutila a ten pán vypadal jako omráčený. Jediné co jsem slyšela tu sestřičku říkat bylo: ,,Nebojte se, vaše dcera bude v pořádku." Copak já jsem jejich dcera? Nebo myslela někoho jiného?...
Kapitola má 1113 slov bez tohohle🤗... No tak tady je ten speciál slíbený za 100 fans😁 Doufám, že se vám kapitola líbila 🤩 A taky doufám, že nevadí, že první kapitola není nazvaná úvod/prolog.🤗. Mějte se krásně a skládejte básně!✍🏻😂❤️.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro