Arigato za vaše krásné komentáře, moc nás to těší. A tak tady máte novou kapitolu, doufám, že se bude taky líbit. 😜

Po zbytek noci jsem spal jako mimino. Byl jsem naprosto spokojený. Můj chlupáček mi nikam neutekl a klidně spal v mé náruči. Když se vzbudím, tak než vstanu, tak ho chvilku pozoruju. Je tak roztomilý, jak spí v klubíčku a při každém výdechu se mu zatřepou ouška. Taková krásná bytost, měl bych jí jít udělat snídani, ale mě se od ní tak nechce. Nakonec jsem se přece jen zvedl a šel do kuchyně, ale před tím jsem si to neodpustil a políbil ho na čelo. Nakrčil čelíčko a něco zamrmlal, ale spal dál.

Když se ráno probudím, jsem na posteli sám. Pomalu se rozhlédnu a zatřepu ocáskem. Eric tady není. Že by mě taky nechal samotného? Nelíbil jsem se mu, a tak šel hledat někoho hezčího, milejšího, slušnějšího? Dlouze zakňučím a ihned se rozběhnu po schodech dolů jako střela. Když ho uvidím v kuchyni za sporákem, sám pro sebe se musím usmát. Neopustil mě. Lehnu si na gauč.

Co by si tak dal? Mléko, to určitě a teď, co k té snídani? Podle slečna z lékárny by to mělo být něco lehkého. Jo, a málem bych zapomněl, další vitamíny. Už vím, nakrájím kousky ovoce a nasypu mu je do bílého jogurtu, nebo mu mám udělat obložený chleba? Jediný, co zatím mám připravený, je sklenice mléka. To jsem to dopracoval. Ale co, udělám oboje a dám mu vybrat a to co zbude sním sám. Jop, jsem genius. Vše nakrájím, naskládám a do mističky nasypu vitamíny, když je všechny sní teď, tak na to během dne nebudeme muset myslet. Všechno to naaranžuju na stůl a jdu pro Alexe.

Když Eric proběhne kolem mě, jenom udiveně zavrtím oušky a lehnu si nazpět na své vyhřáté místo. Za chvilku můj nos ucítí vůni ovoce. Pomaličku vylezu a zamířím do kuchyně, kde je všechno nachystané na stole. Vypadalo to skvěle. Potichounku jsem začal uždibovat ovoce s jogurtem.

Vešel jsem do ložnice a on tam nebyl! Kde je? Začal jsem prohledávat celý pokoj, jestli se mi někam neschoval. Kam zmizel? Odešel? Urazil jsem ho v noci, když jsem mu řekl, že ho mám rád? Sakra, už zase mám slzy na krajíčku. Co to se mnou v poslední době je? Vždyť já furt jen brečím. Sedím na posteli a koukám do blba. Chtěl jsem dnešní den začít hezky a s ním.

Pomalu ujídám, když omylem zavadím o sklenici s mlékem a ta se s třískotem rozbije o zem. Okamžitě začnu panikařit a sbírat prstama roztříštěné sklo. Samozřejmě bylo ostré, ale já si to neuvědomil, a tak mi po chvíli začala z dlaní téct krev. V rom se za mnou objevil Eric a já polekaně skrčil ouška, protože jsem věděl, že mě potrestá.

Sedím na posteli a náhle se ozve z kuchyně rána a tříštění skla. Okamžitě se zvednu a běžím se podívat, co se děje. Na zemi vedle stolu se krčí vystrašený Alex a sbírá střepy ze skleničky. "Ty jeden nešiko, hned si sedni zpátky na židli, já to uklidním, než se ještě víc pořežeš."

"P...pro...promiň." vykoktám ze sebe, když mi řekne nešiko, vzpomenu si na to, když mi to řekl můj pán a hlavně na to, co se stalo potom. Celý se roztřesu a raději se utíkám schovat pod gauč, kde začnu kňučet.

Co jsem zase řekl? Nechci, nesnesu, že se mě tak bojí, i když jsem mu už tolikrát řekl, že mu neublížím, že nejsem jako můj otec. Bolí to. S těmito myšlenkami uklidím střepy i mléko. Podívám se na stůl. Ovoce s jogurtem fuč, ale na léky zapomněl. Povzdechnu si, vezmu je, naliju nové pití a najdu lékárničku a vše to donesu do obýváku, za bytostí, co se mě tak bojí a to mě bolí. "Alexi, pojď sem, nemusíš se bát, jen si vezmeš léky a já ti ošetřím ruce a už tě nebudu otravovat. No tak, Alexi..." volám ho smutně.

Vykouknu z pod gauče. "Ty jsi mi řekl nešiko, tak mi řekl i tvůj otec před tím, než mě tehdy zbil." Kňuknu potichounku a potlačím zasyčení kvůli dlaním, ze kterých pořád teče karmínově červená tekutina. "Mrzí mě to, že jsem rozbil pohár, já nechtěl, opravdu, omylem jsem do něj ťuknul, moc mě to mrzí." Šeptnu plačtivě.

Nechci ho takhle vidět, nechci tohle slyšet. "Tak já už ti tak neřeknu, ale pojď ke mně, musím tě ošetřit." Řeknu jemně. "A potom tě už nechám, prosím Alexi."

"A...ale já tu nechci být sám, nerad jsem sám, nemám rád samotu." Zakňučím znovu a trošku skoro nedbatelně střihnu oušky.

"Tak to jsem rád, já tu chci být taky s tebou, ale teď už pojď ke mně. Musí tě to pekelně štípat." Lákám ho k sobě. Nemůžu ho takhle přece nechat. Jeho tělo je hodně křehké, nechci vidět, co by s ním udělala větší ztráta krve, proto ho musím, co nejrychleji, ošetřit.

"N...neuděláš mi nic?" Zeptám se potichu, a když přikývne, vyklouznu z pod gauče, zanechávajíc za sebou krvavé značky. Sednu si před něj a dívám se mu do očí, jestli tam nenajdu jenom trošku hněvu nebo zlosti.

Moc mě mrzí, že si stále mysli, že mu něco udělám. Jemně vezmu jeho ruce do svých a pořádně je prohlédnu, chce to vyčistit, myslím, že tam má i pár zabodlých střípků. "Počkej tady a ani se nehni." Řeknu vesele a odběhnu do kuchyně pro misky s vodou. Vrátím se a on tam opravdu stále sedí. Kleknu si k němu a začnu mu omývat ranky. Pinzetou z lékárničky vytáhnu zbytek skla a potom mu ruce obvážu fáškem. Tak. "Hotovo. Teď ještě ty léky." Usměju se na něj a naznačím mu, aby otevřel pusu. Nechápavě se na mě dívá. "Chci ti jen pomoc, máš obvázané ruce." Stále se usmívám, je tak roztomilý. Přeci jen otevře ústa a já mu tam vložím pilulku a přiložím mu ke rtům skleničku. A tohle zopakuju ještě třikrát.

Když už mám obě ruce obvázané, sním všechny léky, i když chutnají opravdu hnusně, jako kdyby mi do úst vysypal písek. Když všechny sním, Eric mě pohladí mezi oušky a vyzvedne mě na gauč, kde sese u něj skroutím do klubíčka. Pustí televizi a začne jíst obložené chleby.
"Promiň, že jsem ti snědl ten jogurt, měl jsem hlad." Kňuknu po chvilce, kdy mě jenom hladí po zádech. V telce jdou právě nějaké seriály, kterým nevěnuji žádnou pozornost. Nikdy mě tyhle věci nebavili, a tak raději pozoruju Erica, který to sleduje, ale po chvilce se podívá na mě, z jeho pohledu se nedá nic vyčíst.

Zase se mi za něco omlouvá. Při tom jsem to nachystal pro něj. Copak to nechápe? No nic, nebudu na to myslet, prostě ho to odnaučím a hotovo. "To je v pořádku, připravil jsem to přece pro tebe a teď mi řekni, co by jsi chtěl dělat?" Přívětivě se na něj usměju a mrknu.

On se mě ptá, co chci dělat? Já , co chci dělat já? To se mi ještě nikdy nestalo. Ani nevím, co mu říct. Pán mi vždycky řekl, co přesně mám dělat. A teď? Nevěděl jsem, co mám vlastně dělat a tak jsem jenom zastříhal oušky, jediná věc, co jsem dělával, kromě služby mému pánovi, bylo kreslení, a tak rychle seběhnu do sklepa pro papíry a začnu si kreslit. Po chvíli, co já kreslím a Eric kouká na televizi, mu zazvoní mobil, až sebou trhnu.

Je tak roztomilý, sice jsem si prvně, když odběhl, myslel, že jsem ho něčím urazil, ale on si jen donesl věci na kreslení. Kreslí vážně krásně. Dělám, že sleduji televizi, zatím co mám oči jen pro něj. Náhle mi zazvoní telefon. Volají z práce. Zvednu to. "Pane, dobré ráno, pane, omlouvám se, že vás ruším takhle v neděli ráno, ale stala se nehoda." Křičí má nová sekretářka. "Co se stalo Anno?" Pronesu přísně. "Zasekl se výtah, ve kterém je právě váš otec a náš významný investor!" Ozve se z telefonu. Co tam kurva dělá můj otec. "Hlavně nepanikař, už jedu. Mezitím zavolej správci, co má na starost ten výtah." Hned zavěsím. To je super, zrovna v neděli, kdy je v celé budově ta mladá nezkušená holka se stane toto. "Alexi, promiň, že tě ruším, ale musíme si udělat výlet ke mně do firmy." Podrbu se na hlavě. Nemůžu a nechci ho tu nechávat samotného, takže musí jet se mnou.