Když mě podrbe, uskočím a začnu si v hlavě přehrávat, co mi řekl.
Hned mám jasno. Musím tady zůstat, nikde jinde to neznám.
„Ericu?" Zakřičím do ticha domu a za chvilku uslyším kroky. „Zů...zů...zůstanu tu," kňuknu a schovám se pod nejbližší deku.

Nestihl jsem pobrat ani tři krabice a už na mě z domu křičí Alex.
Že by se tak rychle rozhodl? Určitě bude chtít odejít, ale kam by vlastně šel?
Z nepříjemných myšlenek mě ale vyvedou ta dvě teď pro mě kouzelná slůvka.
Zůstane tu, se mnou. Srdce mi poskočí. Položím krabice vedle sebe a znovu si sednu na pohovku.

„Zůstanu t...tady, ale jaká jsou ta pravidla?" Zeptám se, když už sedí vedle mě a krabice leží na podlaze.

Usměju se na něj, ani neví, jak jsem rád, alespoň nebudu pořád sám.
„Tak za prvé, říkej mi Ericu a tykej mi. Za druhé budeš mě poslouchat, ale kdykoliv se ti cokoliv nebude líbit, tak mi to okamžitě řekneš. Za třetí až se uzdravíš a budeš se na to cítit, tak začneš chodit do práce, budeš můj osobní asistent v jedné firmě. Za čtvrté začneš cvičit a pravidelně jíst. A za páté, když si nebudeš vědět s něčím rady nebo budeš mít problém, tak se nestyď a řekni mi to, ano? Jo a nemám v tuto chvíli dvě postele, takže ty budeš spát na mé a já tady na gauči." Říkám a odpočítávám na prstech. Měl jsem tam ještě přidat návštěvu doktora a nákup oblečení?
„To jsou mé podmínky plus ještě nějaké drobnůstky, ale ty můžeme dořešit jindy. Souhlasíš se vším?"
Podívám se mu do očí a hledám v nich cokoli, co by mi pomohlo mu pomoct.

„Dobře, souhlasím." Usměju se, vylezu z pod deky a lehnu si zpátky do rohu gauče.
„A nemusíš se omezovat, já mám postel dole. No, spíš pelech." Zasměju se a zakývam ocáskem.
„Pane? Jsem trochu hladový, mohl bys něco uvařit? Prosím."

„Ten pelech mi ukážeš a já posoudím, jestli tam budeš spát a jak jsem říkal, abys mi říkal? A jasně, taky začínám mít hlad, něco připravím." Odpovím a vyčtu mu.
Co bych měl udělat, měl bych se ho zeptat, co jí a tak. Ale nejlepší by bylo vzít ho k doktorovi, aby on řekl, co může. Ani nechci vědět, jak musí mít zkažený žaludek.
Udělám něco lehčího a potom si uděláme výlet.

„Ukážu!" Zavrním a zaběhnu dolů do sklepa a donesu svůj velikej pelech, jediná hezká věc, co jsem měl.
„Spávám v něm už dlouho a mám ho rád." Usměju se a pozoruju ho, jak dělá nějaké jídlo.
Opřu se o linku a kroutím ocáskem, protože to hezky voní.

A hele, jak náhle běhá. Musím se nad tím usmát. Krájím kousky zeleniny a dal jsem vařit nudle, udělám nám nudlový salát.
„Prosím tě, neběhej tady, ještě si něco uděláš, vždyť jsem tě před chvilkou musel nosit." Mrknu na něj.
Aspoň, že mu dal otec ten pelíšek, jak to, že jsem si ho před tím nevšiml?
No, asi jsem měl oči jen pro něj.
„Až půjdeme spát, tak ti ho dám ke své posteli, jestli budeš chtít."

„No...uvidíme." kňuknu a musím si znova sednout, protože mě rozbolely nohy.
„Po té koupeli je mi už lépe, ale i tak jsem hladový." Řeknu, když ucítím jídlo.
Dá mi talíř na stůl, ale já si ho dám raději na zem a spokojeně začnu ujídat.
Po dlouhé době se pořádně najím. Když už je talíř prázdný, tak se musím spokojeně usmívat.

„Chutnalo ti to? A co ti dával po ty tři roky k jídlu můj otec?"
Fakt by mě to zajímalo, když s takovou chutí skoro vylizoval talíř. Ale nádherně se usmívá.
Přestaň na něj zírat, okřikne mě svědomí a já svůj pohled přesměřuju k špinavému nádobí a začnu ho umývat.

„Granule a syrové ryby..." kňuknu a položím talíř do dřezu.
„Ale i to jenom tak 2 krát nebo 3 krát do týdne." Šeptnu a skroutím se mu k nohám. Ocáskem se mu začnu otírat o nohy a začnu i stříhat oušky.

To je špatný.
„Až to uklidním, tak si uděláme výlet, jo?" Pokud jedl jen to a k tomu tak málo, rozhodně ho musí prohlédnout doktor. Aby mi chudák ještě neonemocněl...
Sedl si mi k nohám, tak jsem se rozhodl, že ho podrbu za oušky.

Když se ke mně přiblížil, rychle jsem se odtáhl a utekl do obýváku. Když jsem neuslyšel žádný křik, nakoukl jsem za roh a on tam jen stál a díval se na mě.
„K...k...kam na výlet?"

Bylo mi moc líto, že se ode mě nenechá pohladit, ale chápal jsem ho.
Když Alex odběhl, aby se přede mnou schoval, tak jsem uložil nádobí do skříně. Potom jsem se podíval směrem, kterým zmizel.
Náhle se ve dveřích objevila ta jeho chytrá hlavička.
„No, měl bych ti koupit nějaké oblečení a taky bychom se měli stavit k panu doktorovi." Řeknu mu popravdě, podrbu se na zátylku a jdu za ním do obýváku.

„K d...d...doktorovi?" Vykoktám ze sebe. Jediný doktor, ke kterému jsem chodil, byl starý oplzlý chlap, který se na mě vždy díval těmi svými rybími očky a nevhodně se mě dotýkal, ruce měl jako led, a mému pánovi to vůbec nevadilo.
„A musím?" Zeptám se po chvíli a zastříhám ušima.

„Bylo by to lepší, aby jsi mi tu neonemocněl, víš? " Asi má s doktory špatné zkušenosti.

„A...a...aha, no, tak teda dobře, a neuděláš mi nic?" Zeptám se potichu, když se ke mně přiblíží.

„Proč bych ti prosím tě měl furt něco dělat?" Dojdu až k němu a s úsměvem mu podám ruku.
„Tak pojď, jedeme." Oznámím mu a už s ním za ruku pomalu jdu k autu, kde si ho připoutám na sedadlo spolujezdce.

Když mě připoutá v autě, vzpomenu si na všechny ty chvilky, kdy jsem ležel spoutaný ve sklepě a trochu se otřesu.
„M...mo...mohl bych otevřít okno?" Zeptám se, a když Eric jen kývne hlavou, pomalu okýnko stáhnu dolů a má mysl se vyjasní.
Jedeme asi půl hodiny než dojedeme před nemocnici, kde vystoupíme.

„Drž se u mě, aby ses mi tu nikde neztratil." Upozorním ho.
Mám v plánu ho vzít za svým doktorem, protože vše bere s chladnou hlavou a vždycky mi pomůže. A myslím, že by se ho Alex ani nemusel tolik bát.

„Dobře..." kňuknu a stáhnu ocásek mezi nohy, protože se bojím, kam mě zavede.
No, po chvilce vstoupíme do ordinace, kde sedí celkem mladý usměvavý doktor.

„Dobrý den, vedu vám nového pacienta. Jmenuje se Alex a našel jsem ho na ulici, potřeboval bych, jestli byste ho nevyšetřil, jestli je v pořádku." Vychrlím na doktora.
Nebudu mu říkat, že žil u mého otce ve sklepě a že ho tam mlátil a zneužíval. Alex mu to chtěl prozradit, ale zakroutil jsem hlavou, tak zůstal mlčet.
„Tak já se ti na něj podívám Ericu. Můžeš zatím jít, bude to na déle." Řekne mi.
Podívám se na něj a potom na Alexe.
„Mám tu s tebou zůstat?" Zeptám se kocourka. Nechci ho tu nechávat samotného.

„To je dobré." Usměju se, tenhle doktor vypadá mile. Eric kývne a vyjde ven.
Na mě začnou asi 2 hodiny dělat různá vyšetření. Když už konečně sedím v křesle a olizuju si vpich po jehle, při kterém jsem pořádně vyváděl, doktor říká výsledky mému páníčkovi (Ericovi samozřejmě).

Doktor mě zavolá zpět do ordinace. „Jak už jsi si určitě na kamarádovi všiml, tak je hodně podvyživený a má na sobě hodně jizev a ran, krom toho má zkažený a ztáhlý žaludek. Z toho vyplývá, že musí dodržovat přísnou dietu a měl by cvičit, aby nabral zpátky tělesnou hmotu a normálnější váhu. Jinak má oslabenou imunitu, takže by měl být v teple a brát tyto vitamíny a to jednou denně. Vidím na tobě, že se o něj postaráš. Kdyby něco, tak telefon na mě máš." S tím nás vyšoupl ze dveří a do ruky mi vrazil recepty na vitamíny.
„Tak co, bylo to tak strašné?" Uchechtnu se a podívám se na Alexe.

„Nooo...ne." šeptl jsem a zastříhal ouškama.
„A já za to nemůžu, tenhle doktor byl milý, ten, kterého jsem měl před tím, byl příšerný." Pousměju se a už jdeme do lékárny, kde mi Eric vybral léky od doktora a nějaké mi dal rovnou, nechtěl jsem je, ale nechtěl jsem trest, a tak jsem pilulky jednu po druhé spolykal.
„Kam půjdeme teď?"

Bylo strašné se dívat, jak se nutí to spolknout. Mohl říct, že si dá jeden teď a další třeba až doma. Ach jo. No nic jede se dál.
„Teď ti pojedeme koupit nějaké oblečení, které ti bude." Usměju se a už ho zase poutám na sedadlo auta.