Alex (AkemiManautsu)

„A...a...áno, pane." Zakňučím, když uslyším, hlas tak podobný mému pánovi, když mě přišel potrestat.
Radši jsem se ani nehýbal, jen ocas stáhnul pod sebe.
„Budu už poslušný, nehněvejte se, prosím." Kňučel jsem, až mě z toho bolelo hrdlo.
Nechci, aby mě zbil.

Bylo mi z toho smutno, vážně jsem tak podobný otci, že si myslí, že ho budu bít.
Nevím proč, ale opravdu mě to bolí. Pff. Nechci, aby se mě bál.
Jak mu mám dokázat, že já nejsem můj otec? Jasně, dlouho jsem nikoho neměl, ale já nemám kruté choutky jako ON.
„Alexi...já ti neublížím, už nikdy ti NIKDO neublíží."
Nevím, proč mi tak záleží na tom, aby mi věřil. Ale myslím to stoprocentně vážně. Bezmocně se sesunu na kolena.
„Já nejsem můj otec." Šeptnu.

„Proč jsi smutný?" Zakňučel jsem. Nemám rád, když jsou lidé smutní a hlavně, když jsou smutní kvůli mně.
„Udělal jsem něco? Moc mě to mrzí, já nechtěl." Špitnu a začnu divoce vrtět ocáskem, aby se usmál.

„Nic jsi neudělal Alexi. Můžu mít k tobě pár otázek?" Zeptám se ho veselejším tónem, aby měl pocit, že mě rozveselil.
Je to jasný, jsem divnej, sotva ho znám a už mi záleží na tom, aby nebyl smutný.
On nechce, abych byl smutný a já nechci, aby byl smutný on. Náhodná?

„Ano, áno, můžeš, můžeš." Usměju se a zoubkama jej jemně za lem trika vytáhnu nahoru na gauč, když se ujistím, že už pohodlně sedí, tak odběhnu do druhého kouta gauče.
Co kdyby se rozhodl mi něco udělat? Odtud bych měl lepší šance na útěk.
Lehl jsem si do klubíčka a ocas nechal viset přes gauč.
Pozoroval jsem, co udělá a na co se bude vůbec ptát.

Když mě vytáhl na gauč, tak mi svitla malá naděje, která však hned zmizela, když se stočil do klubíčka, co nejdál ode mě. Ach jo, povzdechnu si. Nasadím milý úsměv.
„Alexi, jen chci, aby jsi do předu věděl, že pokud ti bude otázka nepříjemná, tak nemusíš odpovídat. Kolik je ti let a jak dlouho jsi tady?" Začnu hned, ale něčím lehčím, nechci, aby mi hned povídal, co mu tu otec prováděl.

„Mně, mně jee..." začnu počítat na prstech.
„Je mi 19 a jsem tady tři roky." Kňuknu, potom co mi myslí přelétly ty tři roky tady.
Eric se na mě díval zkoumavým pohledem, a tak jsem radši uhnul očima.

Je tak strašně roztomilý. Skoro nad ním slintám.
Je tu tři roky, takže otec si ho sem přivedl asi pár měsíců po tom, co jsem odešel dodělat školu do zahraničí.
Chudák, kdybych neodešel, tak by nezažil určitě tolik bolesti. Grrr. Můžu za to já...
„Mně je 24. Jak jsi se sem dostal? Kde máš rodiče?" Položím další otázky. Chudáček můj, je tu jako u výslechu. Počkat? Můj?

Tahle otázka mě překvapí, a tak jen zamrkám a snažím se vzpomenout, co se stalo.
„No, sebral mě z ulice, kde jsem byl a zavedl mě sem a tak," kňuknu. To je všechno, co jsem si pamatoval.
„A rodiče? No, já...já nevím, asi nemám, nebo možná jo, ale neznám je."

On žil předtím na ulici? Už tak na tom byl špatně a můj otec to ještě vylepšil. Hned myslím na nejhorší, třeba prostě šel po ulici někam do dětského domova nebo k přátelům.
„To je mi líto. Pamatuješ si, jak jsi žil před tím, než tě sem vzal?"
Určitě měl hromadu přátel, vždyť je to tak kouzelná bytost, jak pokňukává při odpovědi. Nemůžu si pomoct, musím se na něj pořád dívat.

„Sám v krabici před obchodním domem." Kňuknu a před očima mi proběhne tolik let, co jsem tam strávil.
„Můj pán mě zachránil a řekl, že když budu poslušný, postará se o mě, a tak jsem poslouchal a on si mě tu nechal až do teď."
Trošku jsem posmutněl, i ty rány bičem mi moc chybí.

To si dělá srandu! Chudáček můj malý. Mám strašnou chuť ho obejmout, ale vyděsil bych ho. Ach jo. Jsem strašná měkkota.
„Tak to by asi pro dnešek stačilo. Pojď se mnou do koupelny, potřebuješ se umýt. Teda, dojdeš tam? Zvládneš to?" Začnu se strachovat. Jsem jako nějaká baba...Ale chci, musím mu pomoct.
Zvednu se a podám mu ruku, abych mu pomohl zvednout.

„Em...já...no...nevím." kňuknu, když se postavím na vratké nohy, ihned spadnu na tvrdou zem.
„Moje nohy asi nejsou úplně v pořádku, moc mě to mrzí." Zašeptal jsem se slzama na krajíčku.
Nechtěl jsem mu dělat starosti navíc.

Klesl na zem a vypadá to, že se každou chvíli rozpláče.
„Neomlouvej se mi pořád. Já ti chci pomoct. Teď tě odnesu do koupelny a zkusíš se umýt, a když to nepůjde, tak tě umyju já. Souhlasíš?" Zeptám se a zvednu si ho do náruče.
Je tak strašně lehounký.

„Dobře, m...moc děkuju, asi to zvládnu sám..." zašeptal jsem, když si mě vyzvedl do náruče.
Já jsem mu hlavu zabořil do jeho trika, které bylo měkké a tak krásně vonělo.
Vyšli jsme po schodech do koupelny a on mě posadil do vany.

Myslel jsem, že to nevydržím, když mi zabořil svou hlavinku do trička. Ou, on je tak sladkej, nikdy jsem nic hezčího neviděl.
Posadím ho opatrně do vany a začnu mu snad ještě opatrněji sundávat "oblečení".
Když už tam sedí nahý, tak vidím jeho zohavené tělíčko.
Tolik jizev, zahojených, ale i nezahojených ran, úplně všude. Navíc je jen samá kost, no, nemám se čemu divit, když tam byl svázány tři roky, sakra, tři roky.
Musím odvrátit svůj pohled, aby neviděl, že mě pohled na něj bolí, i když se známe sotva hodinu.
Ach jo, že bych začal věřit na lásku na první pohled. Teda jednostrannou lásku samozřejmě.

„Můžu se umýt? Prosím." Kňuknul jsem, když odvrátil pohled.
Za chvilku odešel, a tak jsem sebral mýdlo z okraje vany.
Pomalu a opatrně jsem se celý umyl. Voda štípala, ale konečně jsem na sobě neměl pozasychané různé tekutiny.
„Můžeš!" Zakřičím, když jsem hotový a stáhnu na sebe jemný ručník, který visel vedle.
„Moc děkuju, že jsem se mohl umýt."

Vypadl jsem z koupelny, aby se mohl v klidu umýt, ale stále mám před očima ten hrozivý zjev.
Po chvíli na mě zakřičel a já se k němu vrátil s hromádkou svého oblečení, které mi už bylo malé. Vážně je štěstí, že jsem to nevyhodil, ale vzal s sebou.
Sedí ve vaně s ručníkem na sobě a děkuje mi za to, že se mohl umýt, můj mozek tomu prostě nechce věřit. Taková nádherná bytost a má tak příšerný život.
Položím oblečení na pračku a Alexe s ručníkem posadím na sušičku, která stojí hned vedle.
„Přinesl jsem ti nějaké oblečení. Budeš s tím chtít pomoc nebo to zmákneš?" Nervózně se zeptám.
Měl bych donosit věci do domu, ale nechci ho tu nechávat samotného. Jop, chováš se jako ustaraná matka, ne jako chlap, co vede velkou firmu. Blbý svědomí, ale já si teď v jeho přítomnosti nemůžu pomoct.

„Já...já myslím, že to zvládnu i sám." Šeptnu a sebere si jedno tričko. Když si ho natáhnu, tak na mě visí jako na věšáku, ale konečně mám něco, co nesmrdí a není to roztrhané.
Už jsem zjistil, že není jako jeho otec, ale pořád jsem ho sledoval, kdyby se něco náhodou změnilo. Pořád jsem si střežil únikové cestičky, i když v tomhle stavu bych se asi daleko nedostal.

Stále mě ostražitě pozoruje, jakoby se stále bál. Ani se nedivím, po tom co už zažil.
„Až se oblečeš, tak tě odnesu zpátky do obyváku, na tu pohovku a tam se domluvíme, co dál. Ano?" Nevím, jestli tu chce zůstat nebo ne, nechci ho tady držet, když se mě bojí.

„Mhm." Zavrním, jen tak pro sebe a natáhnu na sebe ještě svetr, který mi sahá asi až po stehna. Pomalu mě zvedne a zanese dolů do mého útočiště, totiž na gauč, kde se zahrabu do rohu a on si sedne kousek ode mě.
„A o čem se chceš bavit?"

Je tak roztomilý.
„Chci ti říct, že já nejsem můj otec a že tě nebudu rozhodně mlátit, ani tě tu jakkoliv držet. Takže můžeš kdykoliv odejít. Vím, žes toho tady zažil nejspíš hodně nepěkného, takže mě ani nepřekvapí, když budeš odtud chtít hned pryč. Ale kdyby jsi tu chtěl se mnou zůstat, tak bych měl pár podmínek." Vydechnu.
„Teď si to pořádně rozmysli, promysli a tak, já jdu zatím donést další krabice, až budeš chtít, tak na mě zavolej a já přijdu." Usměju se na něj, podrbu ho mezi oušky, než to vůbec stačí postřehnout, a už mířím k autu.