Ne, zase jsem mu nevědomě ublížil. Myslel jsem, že mi řekne, když se mu něco nebude líbit. Nebo jsem mu zase nechtěně něco připomněl. Já jsem takovej debil, jen jsem chtěl o něj pečovat, tak jak si zaslouží. Ale on to tak nebere. Chtěl jsem mu udělat dobře, chtěl jsem si s ním hrát, ale, né, hrát jako v posteli, ale jako si kočky hrají, vždyť takovou měl ještě předtím náladu, honit se po celém domě a tak. Ale jen jsem to zase pokazil. Stále mi dostatečně nevěří, nevěří, že bych mu neublížil. Mám slzy na krajíčku. Jak říkával otec, za všechno zlé můžu jen já.
"Promiň, já se omlouvám." Šeptnu a rozběhnu se do koupelny, jediná místo, kde se dá zamknout a je tam okno.

Když zaslechnu, jak se Eric zvedne, ihned běžím za ním a jen tak tak to stihnu, než zavře dveře .
"Ericu, promiň, mě to mrzí, moje mysl jěště není úplně v pořádku, pořád myslím na tvého otce, pořád se bojím, že otevřu oči a bude tam zase on." kňuknu a se slzami se k němu přitulím.

Ještě víc ho k sobě přitisknu. "Jak, jak ti můžu pomoct?" Šeptnu a nechám i své slzy stékat po tvářích. Bolí mě to, ale musím pomoct především jemu. "Co mám udělat, abys mi věřil? Co mám dělat? Vždyť už jsem ti tolikrát říkal, že nedopustím, aby ti otec nebo kdokoli jiný ublížil." Snažím se nebrečet. Slzy se mi podaří zastavit, ale ramena se mi stále třepou pod tíhou mých i Alexových vzlyků. Uvnitř mě to vědomí zabíjí, jsem syn JEHO, takže mi asi nikdy nebude bezmezně důvěřovat a milovat mě, tak jak já jeho.

"Já nevím Ericu, moc mě to mrzí, že se chovám tak, jak se chovám, ale tři roky jsem byl jenom s ním, já za to nemůžu, je to obrovská část mé minulosti, která se nedá jenom tak odstranit a ani nevíš, jak mě to mrzí." rozbrečím se naplno a skryju se v jeho objetí.

Vím, ani nevíš jak moc. Co jsou tvé tři roky oproti mým devíti. Stále je mám v paměti. "Ale musíme se posunout dál, jestli můžu cokoli udělat, tak jen řekni a já to udělám. Vím, že se to na tobě podepsalo, ale je to pryč. Nemysli na NĚJ. Mysli na mě. Mysli na naši společnou krásnou budoucnost." Snažím se ho motivovat.

"Já...já se budu snažit." kňuknu a skroutím se mu na klíně, aby jsem ho měl co nejblíže.
"Mám tě moc rád, budeme spolu, a já se budu snažit na něj zapomenout ." kňuknu a dám mu malinkou pusinku na tvář.

Sesuneme se podél stěny u koupelny a jen se k sobě tiskneme. "Alexi já tě CRRR!"

"Co, to?" kňuknu, když zazvoní zvonek u dveří.
"Kdo to může být?" zeptám se.

Uch, to bylo těsné, málem jsem mu řekl, že ho miluju a určitě bych to zase pokazil. Bože, děkuju! "Nevím, možná už ta myčka, uvidíme, jdeme tam?" Zeptám se.

"Ano, jdeme," usměju se a běžím ke dveřím. Když je otevřu, zůstanu trochu zaskočený, protože tam uvidím stát toho kluka, který tu byl a jako jediný byl ke mě milý a hladil mě .
"Ericuuuu," zavolám do domu, aby si pohnul.

On mi normálně utekl, to ho to rychle přešlo. Usměju se nad tím a dojdu za ním. Za dveřmi stojí Sebastian. "Co potřebuješ Sebastiane?" Zeptám se ho bez pozdravu, když jsem ho posledně s těma jeho dvěma kamarádama pozval dovnitř, tak jsem toho pak dost litoval.

"Já, no, já chtěl jenom vidět Alexe, bál jsme se o něj, jestli se mu náhodou něco nestalo. Když ho měl ještě tvůj otec, často jsem za ním chodíval." vykoktal ze sebe a já ho až pak poznal, opravdu, on za mnou občas přišel.

"Aha." Zaskočil mě tím. Pustím ho dovnitř a jdu s nimi do obýváku. "Ericu, myslíš, že bys nás mohl nechat na chvíli o samotě?" Vyhrkne na mě, sotva se posadím. Podívám se na Alexe a on jen s úsměvem kývne a přisune se blíž k Sebastianovi. Něco ve mě začne hlodat, odcházím teda pryč a když se ohlédnu, spatřím, jak se ti dva objímají. Bodne mě u srdce. Nejraději bych mezi ně skočil a odtrhl je od sebe a ukázal tomu vetřelci, že Alex je můj. Ale Alex by se na mě určitě zlobil, kdybych mu překazil tu chvíli s jeho kamarádem. Ach, ta žárlivost.

"Sebastiane, moc jsi mi chyběl, dlouho jsi se na mě nebyl podívat a minule jsem tě neznal, moc mě to mrzí." kňuknu mu do hrudě a on mě jemně začne hladit po ouškách a po ocásku, ví jak na mě .
"Já vím, moc mě to mrzí, ale tak teď za tebou budu jezdívat častěji." Usmál se na mě a já taky. Dostal jsem od něj pusinku do vlásku a já šťastně zavrněl.

Zavřel jsem se v koupelně, je to nějak moje místo, nevím. Skláním se nad umyvadlem a snažím se nevnímat tu bolest. Co když mi ho odvede? Co když Alex miluje Sebastiana nebo Sebastian Alexe? Co když Alex říkal, že mě má rád, jen ze strachu, že bych mu jinak něco udělal? Co když, co když? V hlavě se mi odehrává tolik různých scénářů, od toho, že je najdu se milovat na gauči, až po ten, kde v celém domě zbydu sám. Co když bude teď chtít Alex odejít za Sebastianem? Přeci jen, zná ho lépe než mě, navíc spolu mají podle všeho dobrý vztah. On tu přece zůstal jen pro to, že neměl kam jinam jít. Kdo by taky dobrovolně zůstával v domě, kde ho tři roky týrali? Sakra, už zase mi tečou slzy. Navíc co udělám, to pokazím. A Alex mi stejně nevěří. Zase to na mě všechno doléhá. Sakra, kde je ta žiletka? Počkat, vždyť on jak se o mě bál tak ji vyhodil. Bál? Určitě tu jen nechtěl zůstat sám, protože by mohl dojít můj otec. Bla, bla, bla, kde je kurník nějaká náhradní žiletka? Musí tu přece někde být!

"Alexi, chtěl bych ti něco navrhnout," usměje se na mě Sebastian po chvilce. Já jenom zvednu pohled .
"Co?" zasměju se, ale on zvážní.
"Chtěl bych si tě vzít domů, ale chci na to znát tvůj názor." řekne a já začnu kňučet, protože tu nemám Erika.
"Ericů," vykřiknu.

Ta zkurvená žiletka nikde není! Grr! Náhle uslyším křik svého jména, že by se chtěl rozloučit, než mě opustí? Nebo se mu něco stalo? Se strachem se hrnu dolů, ale to bych nebyl já, kdybych nezakopl. A už letím po hlavě ze schodů a ani nevím jak, se schoulím a seskáču schody v kotoulu. To asi bude karma, za to, že jsem hledal tu žiletku. Konečně dopadnu pod schody. Jsem celý potlučený, ale můžu se hýbat. Pokusím se posadit, ale skončil jsem v dost krkolomné pozici, doslova. A jako by to nestačilo, tak se mi po mé levé věčně zraněné ruce začne rozlévat teplo.

Když uslyším ránu, rychle běžím k Erikovi, který spadl ze schodů a očividně na sebe převrátil hrnek čaje, který jsem tam omyle nechal .
"Eriků, si v pořádku?" kňuknu a začnu ho zvedat, má zavřené očka, a tak mu ihned začnu oblizovat tvář, aby se vzbudil .
"ERIKUU! VSTÁVEJ!" kňuknu. Když se začne hystericky smát, tak na něj jenom trochu zavrčím.
"Ty si ze mě děláš blázny!"

Jediné, co mi běží hlavou je Alex. Alex, který mě zvedá. Alex, který se o mě strachuje. Alex, co mě olizuje. Alex, Alex, Alex. Já se zblázním, jestli mi odejde, beztak je to to, co mi chtěl říct. Zůstávám ležet se zavřenýma očima, ze kterých se mi derou slzy, a začnu se zoufale smát. Jen slyším: "Běž od něj! Je to blázen! Navíc se určitě bouchl do hlavy." Tahá Sebastian ode mě Alexe.

"Né, já ho milujů !" vykřiknu a skočím mu kolem krku a začnu brečet . Sebastian se mě snaží odtrnout, ale já se nedám a hladím Erica po tváři.

Cože? Co to právě řekl? Že by, že by mě nechtěl opustit? Prudce otevřu oči a pohledem se střetnu s mě nejdražší osobou na celém světě. "Já tebe taky." Šeptnu a nechám se unášet jeho doteky, v tom ho ode mě ale Sebastian odtrhne a jednu mi vrazí. Proč? Co jsem zas udělal špatně? Z rtu mi začne téct pramínek krve.