Ahojky, tady je ta slíbená delší kapitola, doufám, že se bude líbit. 😉

On je prostě tak sladkej, já si ho snad ani nezasloužím. Vezmu ho za ruku a propletu si s ním prsty a vydáme se k auto. Mám v plánu, že pojedeme domů, kde nechám auto a půjdeme do jednoho mého oblíbeného parku poblíž. Nechodí tam moc lidí a kousek odtamtud je skvělá restaurace. Tam ho vezmu, doufám, že se mu to bude líbit nejmíň tak, jako mě to jeho malinké přání.

"My jdeme domů? Já myslel, že do parku." Kňuknu, když se auto zastaví před naším domem.
Eric mě uklidní rukou položenou na té mé a já se jenom usměju. Nejdeme domů, jdeme někam jinam. Náhle se ocitneme v nějakém parku a já uvidím bílého motýlka. Rozběhnu se za nim a ani nevím jak, najednou se dostanu na vrcholek košatého stromu.
"Ahoooj, Ericu!"

Jako kočka, teda kocour. Hned jak uviděl motýlka, rozběhl se za ním a skončil až na vrcholku nějakého stromu. "A jakpak teď slezeš kocourku?" Zeptám se ho, přece jen je to dost vysoko, a já nechci, aby si ublížil.

"Hmm, to je dobrá otázka." Zasměju se a podívám se pod sebe. Je tam několik větví, pomalu po nich slezu dolů a šťastně se sednu na zem a vyberu si lístečky z vlasů.

Stál jsem pro jistotu pod ním, kdyby náhodou začal padat. Ale on s kočičí ladností dosedl na zem a začal se upravovat. "Pojď, chci ti tu ukázat jedno své oblíbené místo, myslím, že se ti bude líbit." Usměju se na něj a táhnu ho tím směrem. Chci tam být dříve, než se setmí. Jelikož je tu zima nezima, což znamená nikde žádný sníh, ale zima jako prase.
Už vidím střechu altánku, za chvilku budeme mít před sebou malý bílý altánek a před ním modré jezero, na kterém se dají na jaře a v létě krmit labutě. Je škoda, že je zrovna zima. Na jaře by jsme se tu mohli povalovat na rozkvetlé louce hned vedle.

"Běžím." Zasměju se a běžím za ním, po chvilce jsme už na místě. Je to tam krásné, ale je zima a už se stmívá, a tak se jenom přemístíme někam, odkud vycházím úžasná vůně.
"My jdeme sem?" Zeptám se, když uvidím drahou restauraci, a nervózně mňouknu.

Moc dlouho jsme tam sice nepobyli, ale bylo tam opravdu krásně, zvlášť s Alexem. Do jdeme k mé oblíbené restauraci, ale než vstoupím, tak se zastavím. "Ano, jdeme sem, vadí ti to?" Zeptám se. Nechápu, z čeho je nervózní, vždyť je to jen restaurace, ale pokud tam nebude chtít, tak se hold najíme doma.

"Ne...jenom nejsem zvyklý na restaurace, ale s tebou to bude dobré." Usměju se a chytnu ho za ruku. Vejdeme dovnitř a mě okouzlí ta vůně. "Mňam!" Šeptnu než nás usadí.

Usadíme se a číšník nám přinese jídelní menu, já mám hned vybráno, dám si plněné bramboráky. Alex do toho jen kouká, vypadá to, že si vůbec neví rady. Umí vůbec číst? Když vyrostl na ulici a byl zavřený u otce ve sklepě. "Alexi? Víš už, co si dáš? Nebo ti mám pomoct vybrat?"

"Emmm, no, já." Kňuknu zoufale, protože těm klikihákům a tečkám vůbec nerozumím, ale nechci to přiznat. Určitě by se mi smál, ale nakonec nemám na výběr.
"Já...já neumím číst."

"To nevadí, já to tušil, pokud budeš chtít, tak tě to můžu někdy doučit. A teď, je něco, na co máš chuť? Mají tu v podstatě všechno." Usměju se na něj a pohladím ho po ocásku.

Při doteku na mém ocásku nahlas zavrním. "No, já nevím, vyber mi něco ty, já už chci být doma, je tu moc lidí." Kňuknu a raději se trošku skrčím na místě.

Hmm, měl by to své bříško začít zaplňovat postupně, nemělo by to být nic smaženého. "Co třeba kuřecí plátek na přírodno s broskví a šťouchanými brambory?"Zeptám se ho a on jen mírně přikývne. Přivolám číšníka a nadiktuju mu objednávku a k pití sklenici mléka a točenou kofolu. Doufám, že nebudeme muset čekat dlouhou. Nechci, aby se Alex cítil nesvůj, tak se ho pokusím rozptýlit.

"Jak dlouho to bude trvat?" Zakňučím, když už sedíme asi 10 minut a já začínám být pořádně vystrašený. "Nemám rád tolik lidí, jsem zvyklý tak na dva." Šeptám Ericovi plačtivě do ouška a klepu ocáskem pod stolem.
Za chvilku nám donesou talíře a já se trošku neohrabaně pustím do jídla.

"Neboj, hned jak dojíme a já zaplatím, tak už půjdeme domů. Navíc, jsem tu s tebou, takže se ti nic nestane." Uklidňuju ho. Jídlo do něj padá strašně rychle, aby už mohl odejít, tak ho mírně klepnu přes ruku. "Alexi, nejez tak rychle, bude ti potom špatně!" Upozorním ho.

"Promiň, promiň, promiň." Kňuknu a pomaličku položím příbor. "Už mi to stačilo." Kňuknu a můj ocásek se znovu začne zběsile klepat. Už panikařím. Nenávidím tolik lidí a tady je jich až moc. Z toho hluku mi není dobře, a tak pid stolem vyhledám Ericovu ruku a silně ji stisknu.

Už mám taky dojedeno, tak mu stisk oplatím. "Jdu zaplatit, chvilku tu počkej." Mrknu na něj a odejdu za číšníkem. Po očku Alexe ale stále sleduju.

Začnu zběsile kňučet. Nechal mě tam samotného a všude kolem je neuvěřitelně moc lidí. Raději si sednu pod stůl, ale zapimenu si schovat ocásek a někdo mi na něj postaví a stojí.
"Auiii!" Vypísknu bolestivě a začnu brečet.

Zalezl pod stůl, rychle podám peníze číšníkovi a rychle jdu zpátky, u našeho stolu stojí jiný číšník a sklízí nádobí. Z pod stolu se ozývají bolestivé vzlyky a kňučení. Až teď si všimnu, že ten chlap stojí na Alexově ocásku. "Promiňte prosím, ale stojíte na ocase mého přítele, odstupte prosím!" Zavrčím na něj, vypadá to totiž, že on ví, že na něm stojí. "Nevím o čem mluvíte pane, já nikam nejdu, mám zde práci." Oznámí mi s úšklebkem a ještě přešlápne. "Ihned toho nechte!" Obořím se na něj. "Nebo co?" Vyjel na mě zase on. "Nebo ti tak zmaluju držku, že si s tebou už nikdo nikdy nevyjde!" Vrčím. On si stoupne na špičky a povyskočí, při dopadu je slyšet tišený křik. Nebudu se s ním tady domlouvat, když Alex trpí. Už na nic nečekám a vrazím mu. To on nečeká a klopítne konečně z Alexova ocásku, který okamžitě zmizí pod stolem. Ten číšník to nenechá jen tak a tak se na mě vrhne.

Když mi na ocásek skočí znovu, uslyším křik a následně ránu. Konečně se tlak uvolní a já ho stáhnu k sobě. Moc mě bolí. Vystrčím z pod stolu hlavu.
Eric stojí nad číšníkem a něco na něj křičí. Za chvilinku se podívá na mě a pohladí mě mezi oušky.
"Půjdeme?" Kňuknu a on kývne hlavou.

"Kurva, co si to k zákazníkům dovolujete! Přišel se sem se mnou jen najíst! Nebudete mu ubližovat jen proto, že je výjimečný! Buďte rád, že na vás nepodám stížnost, protože by jste hned letěl, je vám to jasné!" Seřvu ho, když ho po menší rvačce dostanu pod sebe. Díky mě teď má pod oběma očima monokl a teče mu krev z nosu. On mi sice znovu otevřel ránu na ruce, ale to nikdo nepozná, snad. Zvednu se a dojdu k Alexovi, který na nás kouká z pod stolu. Pohladím ho, vytáhnu ho ven a odcházíme, teda hlavně já se vztyčenou hlavou, protože jsem na nás trošku přitáhl pozornost.

"Konečně už sami." Zakňučím, když už konečně sedíme doma a já si hladím svůj bolavý ocásek. "Moc to bolelo." Kňuknu a sednu si mu na klín, abych se k němu mohl tulit. Ruce mu obmotám kolem krku. On si mě přitáhne blíž. "Jsem strašně rád, že už jsme doma." Zavrním a položím si hlavičku na jeho rameno a zastříhám oušky.

Já vážně tak moc nechápu, jak mu může někdo pořád ubližovat, vždyť je tak kouzelný. "Taky jsem rád." Usměju se na něj. Ale ta ruka mě nějak moc bolí, měl bych se podívat na škody. Nechci, ale Alexe nějak vyděsit, že jsem zase zraněný. "Koucourku, já se teď na chvíli zatratím v koupelně, potřebuju něco zkontrolovat." Políbím ho na obě ouška a zvednu ho ze sebe.

"D...dobře." Kňuknu a lehnu si na gauč. Po chvíli mě ležení omrzí a tak raději odejdu do kuchyně, kde nám nachystám alespoň ten rychlý čaj. Když se pomalu vaří, začnu si čmárat po papírech, které mi Eric dal. Zatímco je v koupelně dokreslím celý obrázek a než vyjde naleju čaj do hrníčků a zanesu na gauč, kde v klubíčku počkám na Erica.

No super, sice z toho neteče krev, což vysvětluje, proč si Alex ničeho nevšiml. Ale ráno se roztáhla a je teď ještě delší, jen doufám, že se to v klidu uzdraví a já nebudu muset jít na šití. Pro jistotu to celý znovu dezinfikuju a zabalím do obvazu. No jo, jsem prostě šikula. No nic, Alex na mě čeká. Stáhnu rukáv a vyjdu z koupelny za svým miláčkem. On je zlato, připravil nám čaj.

"Konečně jsi tady, trvalo ti to, když jsi si chtěl vyhonit, mohl jsi říct a nemusel jsi jít do koupelny." Podotknu se smíchem a vtisknu mu do ruky šálek s čajem a spokojeně si znovu sednu na gauč. V telce běží nějaká komedie a tak se do ní zakoukám. Že ani nevím kam mi zmizel čaj.

Dobrý, jen si myslí, že jsem si honil. Musím se tomu zasmát. Přitulím se k němu a popíjím čaj zítra na večer nám dovezou myčku." Oznámím mu, když mi na mobilu blikne zpráva od té firmy.

"Jupí!" Výkřiknu s radostí v očích, se k němu ještě víc přitulím až nakonec skončím celý na jeho klíně a spokojeně ho obejmu. Cítím se tak v bezpečí, vůbec není jako jeho otec, teda zatím ne, uvidíme, jak se ještě vybarví.

Takové štěstí z obyčejné myčky. Musím se nad tím zasmát a taky ho obejmu. Všechny tyhle okamžiky s ním bych si chtěl pamatovat na vždycky. "Nechtěl bys mi třeba ukázat všechny ty obrázky, co tu pořád vytváříš? Strašně rád bych je viděl." Brouknu mu do ouška. On se ze mě nadšeně zvedne a podá si tu kupu výtvorů a skočí na mě nazpět.

"Tady." Usměju se a začnu mu ukazovat své obrázky. Většina z nich je barevných a veselých, ale některé jsou pochmurné a je z nich cítit bolest a ztrátu. Při jednom posmutním. Je na něm nakreslený střepcový bič od krve. Při vzpomínce se trošku otřesu, bylo to poprvé, co mě zbičival.

Vážně krásně kreslí a ve všem jsou cítit jeho pocity. Když se otřese při pohledu na obrázek s bičem, je mi jasné, že mu vyběhla nějaká moc nepěkná vzpomínka. Přitáhnu si ho k sobě ještě blíž a pevně ho obejmu. Už ho nikdy nikdo nebude bičovat ani nic podobného. "Kreslíš nádherně, kde jsi se to naučil?" Zeptám se, nechci vytahovat nějaké bolestné téma jako třeba, na co si vzpomněl.

"Byla to jediná věc, co jsem kromě sloužení mému pánovi mohl dělat." Kňuknu a poskládám je zpátky do úhledné hromádky.
"Jsem rád, že se ti líbí." Usměju se a znovu se k němu přitulím. Dostanu pusinku do vlasů, při které se trochu zavrním na jeho klíně a on taky zavrní.

Zase jsem se netrefil, ale aspoň z pobytu tady vzešlo i něco krásného. Tulíme se k sobě a oba vrníme, já protože se mi vrtí na klíně a on asi proto, že ho líbám na ouškách, na čele, na tvářích a nose až se konečně dostanu k jeho rtům. Jeho rty a ústa chutnají tak sladce. Dobývám se mu do úst. Přejíždím jazykem po jeho spodním rtu a zubech. Pustí mě dovnitř a začíná válka, válka jazyků, spíš než válka, možná tanec.

"E...Ericu." zavrním a odtáhnu se. "Pomalu prosím." Kňuknu spokojeně a pohladím ho po jeho tváři.
"Mám tě moc rád jen prosím tě pomalu." Šeptnu a skroutím se mu na klíně a začnu se s ním mazlit.

"Já vím Alexi, vždyť jsem ti to slíbil." Usměju se ba něj a pohladím ho po ocásku a začnu si s ním opatrně hrát, přeci jen byl dnes pošlapán, kvůli mě, tak mu věnuji speciální péči.

Když si začne hrát s mým ocáskem, spokojeně mňouknu. I když mě ještě trochu pobolívá, tak mi jeho starostlivost a milé zacházení všechno vynahradí. Já jen spokojeně vrním.

"Nejsi už unavený? Slibuju, že se pokusím tě neshodit z postele." Slibuju, upřímně doufám, že nebudu mít zase nějakou noční můru. Nechápu, já mám noční můry a on nikoliv nebo to dobře skrývá. Vypadá to, že je psychicky o dost silnější než já a to už ani nemluvím o tom řezání.

"Ne, ještě né, já se chci ještě tulit, nechci jít ještě spát, zítra je volno, a tak chci být co nejvíc s tebou." Usměju se a schoulím se mu v klíně do klubíčka a začnu spokojeně příst.

"My jsme si vzali volno? Že o tom nevím, ale pro jistotu to napíšu Anně." Mrknu na něj a začnu ho hladit po zádech, po hlavičce, po ouškách i po ocásku.

Když mě začne jemně hladit, začnu příst, protože jeho jemné dotyky jsou prostě dokonalé.
"Jasně, zavolej jí, ale nepřástávej mě hladit, prosím." Kňuknu.

"Já jí jen napíšu." Protože se mi nelíbilo, jak koukala na MÉHO Alexe. Možná to nemá logické, ale to nevadí. Natáhnu se pro mobil ležící na stole a stále hladím Alexe. 'Dobrý večer Anno, zítra si beru volno, ale kdyby se něco dělo, tak mi zavolej.' Napíšu jí. "Hotovo." Oznámím Alexovi a schovám si obličej do jeho jemných blond vlásků.

"Jupíí!" Zasměju se a nechám se hladit. Pomalu si hlavičku uložím do mezírky mezi klíční kostí a krkem.
"Ericu? Mám tě rád." Vydechnu, když už se mi očka skoro sama zavírají a pomaličku usnu a ani o tom nevím. Jenom chviličku před tím si obmotám ruce kolem jeho krku a nechám se unášet spánkem.

Zlato moje usnulo a to tvrdilo, že se mu ještě nechce. Musím se prostě nad jeho chováním usmívat. Chová se trošku jako malé dítě, ale co už, dopřeju mu, aby mohl prožít od teď jen pokud možno hezké chvíle, když měl tak zlé dětství. Pevně ho chytnu a odnesu do ložnice. Snad díky mně v noci zase neskočí na zemi. Držím si ho u sebe v objetí a ukládám nás do postele. S ním určitě žádný zlý sen mít nebudu a v klidu usínám.