Probudil jsem se, když už Marinette byla na nohách a běhala po pokoji. To je neobvyklé, Mari nebývá vzhůru takhle brzo. No, zvláštní.

Promnul jsem si oči a sedl si. ,,Dobré ráno,'' hlesl jsem a pomalu po schodech slezl dolů, kde jsem si sedl na její vkusný růžový gaučík. Mari, jako kdyby mě neslyšela, dále pobíhala po pokoji. Co to s ní je? ,,Hledáš něco?'' Zeptal jsem se. Třeba jí budu moct pomoct.

Teprve teď se zastavila a podívala se na mě. ,,Bré ráno,'' odpověděla mi na moje popřání ,,Neviděl jsi tu někde takovou pěknou krabičku na náušnice?'' Zeptala se.

Hm? ,,Na ty co máš v uších?'' Optal jsem se a ona kývla. Ani nevím, kdy si je koupila a to tu s ní trčím od doby kdy válela ve školce. Zvedl jsem se a začal tedy hledat s ní. Na co jí vůbec tak najednou potřebuje? ,,Už se ti nelíbí a jdeš je vyměnit?'' Chtěl jsem vědět. Přijde mi to docela zvláštní, tohle není něco, čím se Mari takhle po ránu normálně zabývá. Něco mi prostě poslední dobou přestává dávat smysl. Nebo se mi to jenom zdá? Asi ano.

,,Není to tak, že se mi nelíbí, jen...'' odmlčela se a pro něco se natáhla ,,Ah! Mám jí, dobrý, díky.'' Natáhla se pro tašku a krabičku dala do ní. Přišla ke mě a dala mi pusu na tvář. ,,Musím do školy než zase přijdu pozdě.'' Uchechtla se a zmizela z pokoje rychleji než ranní mlha. Začíná v tom být lepší.

Třeba nakonec nebude mít ani jeden pozdní příchod. To by učitelé čučeli. Upřímně, to bych čučel i já. Protáhl jsem se a vylezl si nahoru na balkón, abych se ujistil, že tu holku přes přechod nic nesrazí, protože všichni víme, jaké má štěstí. 

Když jsem jí zahlédl, byla už na druhé straně a povídala si s nějakým malým staříkem. Počkat! To je Mistr Fu?! Proč by se spolu ale bavili? Možná mu pomohla jako já tehdy, kdy jsem dostal Mirákulum? Počkat, nedostane snad Mari Kwamiho, ne? Ale nepamatuju si, že by Mistr Fu dal Mirákulum ještě někomu jinému kromě mě a Ladybug. Pak dávala Mirákula jen má dáma. Ah můj mozek! 

Tichou ulicí se ozval školní zvonek a Marinette se rychle uklonila a zmizela do budovy. Mistr Fu si v klidu ve svém kulhavém a pomalém tempu. Na staříka dost mladej. Docela si vzpomínám, že když jsem ho potkal po prvé, ležel na zemi a nemohl se hnout. Herec. Ale co čekat od týpka, který zvládá žít dva životy.

Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se do pokoje, posadil se na schody a opřel se o zábradlí. Dnešek bude dlouhý, už to vidím.