Probral jsem se poměrně odpočatý, když se Marinette připravovala do školy.

,,Dobré ráno.'' popřála mi aniž by zvedla pohled od učebnic, které silou rvala do tašky.

,,Bré i tobě.'' zívl jsem a protáhl se ,,Chceš s tím pomoct?'' zeptal jsem se jí, když naštvaně hodila učebnicí o stůl.

,,Ne, to je dobrý.'' povzdechla si ,,Vezmu to do ruky.'' řekla a zašklebila se.

,,Jak myslíš.'' pomalu jsem vylezl z postele a posadil se na schody ,,V kolik dneska končíš?'' zeptal jsem se.

,,Proč?'' zeptala se a už se na mě i otočila.

,,Já jen, že bych se někam na chvíli vytratil.'' pověděl jsem ji.Potřebuju se pořádně protáhnout.Je mi jedno, že tady možná budeme běhat dva.Prostě chci na vzduch.

,,Dobře, ale buď opatrný a nejpozději v deset večer ať jsi doma.'' pohrozila mi, dokonce na mě ukázala i ukazováček.

Musel jsem se usmát.Představil jsem si ji jako matku, která kárá své dítě.Jo, Marinette bude dobrá máma.To dítě bude mít štěstí.Ten kdo si Mari vezme bude mít štěstí.

,,Dobře, mami.'' rýpl jsem si.

Marinette se zasmála ,,Já ti dám 'mami', ty kocoure!''

Zasmál jsem se a jazykem si přejel po rtech.

,,Měla bys jít, nebo zase přijdeš pozdě na hodinu.'' oznámil jsem jí, když mi pohled sklouzl k hodinám.

,,Bože můj!'' vykřikla, popadla batoh a vyběhla z pokoje, hned na to se vrátila ,,Měj se, užij si den a buď opatrný!''

,,Jasně.'' odpověděl jsem jí, když jsem uslyšel zaklapnout dveře.To je třeštidlo.Zasmál jsem se.Zvedl jsem se ze schodů a otevřel okno.Dnes je velice krásně.Vážně půjdu ven.Jenže kam?Mohl bych si zaběhnout na Eiffelovku a podívat se na Paříž.To nezní tak špatně.

Ještě jednou jsem se protáhl a vydal jsem se k Eiffelovce.

Paříž je v tuhle ranní hodinu poměrně tichá.Cestou jsem zahlédl několik dětí, které zaspali do školy.Pár lidí bylo ještě na cestě do práce, jiní se z práce vraceli.Rodiče s malými dětmi byli na hřišti a hráli si.

Skočil jsem na Eiffelovku a opřel se o zábradlí.Díval jsem se dolů pod sebe.Všechno se zdá tak klidné, bezkonfliktní.Byla Paříž vždycky tak klidná?Rozhodně byla klidnější než teď, když tu zuří Hawk Moth.Kolika lidem asi narušil život?Kolik z nich se z útoku Akumy nevzpamatovalo? Sice mě ta akce v mém životě baví a ještě víc miluju ten čas strávený s Ladybug, ale už se těším na den, kdy Hawk Moth už do našich životů nebude zasahovat.Jednoho dne bych se chtěl probudit do nového dne a nebát se, odkud přijde další rána.Chtěl bych, ale mám strach, že až odejde hrozba černých motýlů, přijdu o Ladybug.Přeci jen si nepřeje abych znal její pravou identitu.Pochybuji, že by mi ji prozradila, kdyby tohle všechno skončilo.Prostě by šla a znovu žila svůj život.

Nadechl jsem se a sedl si na podlahu.

Co mám dělat?