Když jsem uslyšel bouchnutí vchodových dveří, vydal jsem se zpátky do postele.Lehl jsem si a deku si přetáhl i přes hlavu.

Jsem strašně unavený.Sice jsem spal, ale ten sen byl jako skutečný.Přijde mi, že se ten sen opravdu stal a já proto nespal.To ale není možné, že?Že ne?Byl to jen sen ve kterém jsem udělal chybu.Jen sen a Marinette i Ladybug jsou v pořádku.

Dnes jsem vlastně s Ladybug měl dokončit náš první boj s Ivanem.Myslím, že dnes nemám sílu jí znovu vidět.Myslím, že bude lepší, když zůstanu doma s Marinette.Jo, bude to lepší.Uděláme si kakao, sušenky, zabalíme se do deky a budeme koukat na film.Už dlouho jsme žádný neviděli.Myslím, že to prospěje jak Marinette tak i mně.

Zajímalo by mě, co se děje v mém světě.Co asi dělá Nino, Alya, Marinette a dokonce i Chloe?To mě zajímá.Uběhlo už deset let, není možné, že by těch deset let uběhlo i tam a já prostě zmizel?Jestli ano, všem je teď něco přes dvacet.Určitě žijí své životy a jsou šťastní.Pochybuji, že si někdo vzpomene na mě.

Z toku myšlenek mě vyrušila rána.Boj s Ivanem a kamennými lidmi začíná.Snad bude Marinette v pořádku.Rád bych šel za ní a její bezpečí si pohlídal, ale to by byl asi špatný krok.Bylo by zvláštní, kdyby někdo zahlédnul mě a zároveň i druhého Chata.Jak já nenávidím jak jsem tady omezován.Nechci si stěžovat, to ne, ale teď, když se objevil Chat Noir a Ladybug, nebudu moct chodit tak často ven.

Ach, asi mi z těch všech myšlenek praskne hlava.Nemůžu prostě na nic nemyslet a zkusit spát?Asi ne, můj mozek se mě snaží zničit.

,,Kruci!'' vyštěkl jsem.Stáhl jsem ze sebe deku a přetočil se na záda.Koukal jsem do stropu a měl nutkání vyskočit na nohy.

Od toho snu se ve mě vaří strašně moc pocitů.Mám strašný vztek a nevím na co nebo na koho.Možná na sebe.Určitě na sebe.Zároveň mám strach a chce se mi brečet.

Jsem tu moc dlouho.Už to nezvládám, je toho na mě moc.Chci domů.Chci zavřít oči a probudit se ve svém světě.Co bych dal za to, aby mě teď probudila Ladybug s tím, že jsem se uhodil do hlavy?Už tu nechci být ani minutu.Stýská se mi.Nechci, aby to vyznělo tak, že se mi tu s Marinette nelíbí, ale domov je domov.Nikdy bych si nemyslel, že něco takového řeknu, ale stýská se mi i po otci.

Za tyhle pocity možná může ten sen a možná taky ne.Možná jen potřebuju pryč.Sem prostě nepatřím.Vím to já i Marinette.Oba víme, že tu nezůstanu na pořád.Ale kdy se budu moci vrátit domů?

Právě si připadám jako pětileté dítě co se vzteká, protože nechce do školky.Co se to se mnou děje?Kdy a co mě takhle změnilo?Ještě včera jsem byl v pořádku a věřil, že mě odtud Ladybug dostane a dnes?Dnes se hroutím s tím, že chci domů.Vážně jsem jako dítě.Prostě se musím sebrat.Ještě chvíli to tu zvládnu.Ještě chvíli budu s Marinette a pak se budu moci vrátit v klidu domů.

Teď prostě zavřu oči a budu spát.Vyspím se a pak budu v pořádku.Tyhle myšlenky mě přejdou a já budu zase šťastný i v tomhle světě, samozřejmě díky Marinette a její přítomnosti.Kdyby tu nebyla Marinette tak bych byl vážně v koncích.Jsem jí vděčný, že mě tehdy nevyhodila nebo nezačala brečet a nevyhodili mě její rodiče.Hodně jí toho dlužím.