Seskočil jsem dolů na zem a dál jsem hleděl přes skleněné dveře dovnitř.

Opravdu je to moje matka?Je to opravdu ona?Je skutečná nebo se mi jen zdá?
Opravdu stojí přede mnou živá a zdravá?

,,Mami.'' opřel jsem se o skleněnou výlohu a přes slzy jsem sledoval svou matku.Tak moc mi chybí.Myslel jsem, že už jí nikdy neuvidím.Už nikdy.

Proč si na tenhle den nevzpomínám?Proč si nevzpomínám na to, že jsem byl s mamkou u Marinette v pekárně?Proč si to nepamatuju?!Proč?!

Malá Marinette přistoupila k mému malému já a něco mi řekla.Celý rudý jsem se schoval za matčinu sukni.
Byl jsem stydlivý a příliš závislý na matce.
Zajímalo by mě co mi Marinette řekla, že jsem tak zrudl.

Marinette se najednou podívala směrem ke mě.Rychle jsem se skrčil.
Nevím proč.Vždyť přece ví, že jsem tu.
Opatrně jsem přelezl od dveří k rohu pekárny.

Právě včas.
Otevřeli se skleněné dveře ze kterých jsem vyšel já a moje maminka.

Myslím, že by mi neuškodilo kdybych je chvíli sledoval.

Zvedl jsem se ze země, setřel si slzy a opatrně šel za nimi.

Šli do parku, kde mi mamka koupila čokoládovou zmrzlinu.
Sedli si na lavičku a já se schoval na jednu zarostlou větev stromu.

Moje malé já si spokojeně jedno zmrzlinu nehledě na to, že jí má po celé puse.Mamka se na mě jen dívala a usmívala se.

V téhle době je mi pět let, asi je normální, že si z téhle doby ještě nic nepamatuju, ale já si chci tak moc vzpomenout.

Jediné co si z doby mých pěti let pamatuji je, že jsem si ve svém pokoji hrával se svým obřím, plyšovým medvědem.Nic víc, nic méně.

Opatrně jsem slezl ze stromu na, kterém jsem byl schovaný a nenápadně se schoval na strom za jejich lavičkou.

,,Chutná ti zmrzlina Adriene?'' zeptala se mě mamka tím jejím hlasem, který mi tolik chybí.

Moje malé já se na ní jenom otočilo a se špinavou pusou od čokolády rychle zakýval hlavou, že ano.

,,Jsi celý od čokolády, zlatíčko.'' zasmála se mamka a vytáhla z kapsy kapesník, kterým mi celou pusu utřela ,,Měl by sis dávat pozor, takhle žádnou dívku neočaruješ.'' zasmála se a políbila mě na nos.

,,Ale ano!Uvidíš!'' začal jsem se bránit.

Ach bože!Já mám děsný dětský hlas!Díky bohu, že mě nikdo z mých dnešních přátel takhle neslyšel mluvit.Byl bych jim pro smích.No, ale Marinette by mě ochránila.

,,Tak půjdeme domů spapat si tyhle chutné croissanty, ano?'' řekla a zvedla se z lavičky moje mamka.

,,Ano.'' řekl jsem.Rychle jsem dochroupal kornout od zmrzliny a utřel si ruce do kalhot.

Maminka mi podala ruku a já se jí chytil.

Nemohl jsem nic dělat.Jen jsem tam seděl na stromě a díval se jak odchází pryč.

,,Mami počkej!Já chci taky domů!'' řekl jsem a natáhl k ní ruku.Z mých očí se zase začali valit slzy.

Když jsem se tady objevil během boje s akumou nikdy mě nenapadlo, že zde uvidím svojí maminku.

Chybí mi.
Chci zase přijít domů a najít jí ve vonící kuchyni plnou buchet a usmívající se.Chci abych zase přišel domů a ona mě láskyplně objala.

No, minulost ani mojí přítomnost nezměním.Moje maminka zmizela a já se s tím musím smířit i když je to těžké.

Rychle jsem si utřel slzy a seskočil ze stromu.
Rychle jsem doběhl k Marinette na balkón.
Podél zábradlí jsem sjel na podlahu.Zaklonil jsem hlavu a díval se na nebe.

Musím se uklidnit a přestat brečet.Když mamka zmizela, na brečel jsem toho dost.A tehdy jsem si také řekl, že už nebudu brečet.

Neporuším to.Budu silný.Budu věřit, že jí ještě uvidím.Uvidím ve své době.