Svoji malou děvku jsem našel už před třemi lety.

Té hluboké chladné noci jsem se vracel z nevyvedeného rande, když jsem ho spatřil sedět na kraji obrubníku téměř před vchodem do mého baráku. Ta tmavá kulička, nasvětlená pouliční lampou z protější strany ulice – ta, vedle které seděl, už skoro měsíc nesvítila; jeho drobné tělo se chvělo zimou. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že tu sedí jen v tričku a džínách, takže jsem se vlastně vůbec nedivil, že se klepe.

Chvíli jsem ho pozoroval, ale pak jsem se otočil; na půlnoční konverzaci s bezďákem jsem po tom idiotovi neměl náladu. Vyhrabal jsem klíče, že si odemknu. Cinkání ale zaslechl i dotyčný sedící na obrubníku, a než jsem stihl otevřít, vejít a zase zavřít, doběhl za mnou.

Zvedl jsem pohled od jeho bílé okopané tenisky, co zarazila dveře, k jeho obličeji. Proboha, pomyslel jsem si. Nejen, že byl trochu pomlácený, ale… byl tak mlaďounký! Bylo mu tehdy bezmála patnáct let.

„Nechceš udělat dobře?“ mrknul jakoby odvážně a svým způsobem profesionálně. Z jeho hlasu jsem ale hned poznal, že je nervózní a nesvůj, že to určitě nedělá pro své potěšení.

„Prosím?“ vykulil jsem na něj oči.

„Udělám cokoliv, co budeš chtít,“ vzhlédl ke mně svůdně roztomilýma očkama.

Chtěl jsem něco odseknout a zavřít. Zaprvé děvky jsem nebral a zadruhé nejsem pedofil. A zatřetí jsem nehodlal podporovat mladistvé, co potřebují peníze na drogy nebo chlast. Nebo to také mohla být vsázka, co jsem věděl, ale pro srandu nějakých harantů jsem se obětovat taky nehodlal. Sotva jsem se ale výmluvně pohnul, promluvil znovu:

„Prosím, pane. Potřebuju už jen několik liber, abych se dostal do tepla a mohl si koupit něco k jídlu,“ zaškemral utrápeně.

Vrátil jsem se tedy mezi dveře a opřel se o futro. Důkladně jsem si ho oskenoval pohledem.

Měl tmavé kudrnaté vlasy a nevinnou tvář, ve které zářily smaragdově zelené oči. Snažil se o úsměv, asi aby mě na něj dostal, ale jeho rty se chvěly, nejen zimou ale i nervozitou. I přesto, že jeho úsměv byl jen mírný, ve tváři se mu udělal roztomilý ďolíček.

Dlouhými prsty si prohrábl vlasy a nervózně přešlápl, očima úmyslně se vyhýbaje mým.

„To fakt není jiné řešení, než šlapat?“ povzdychl jsem.

„Nestarej se o mě,“ odsekl. „Tak chceš, nebo ne?“

„Ne,“ odmítl jsem mírně a zdvořile, přesto rázně, ale v rozporu se svými slovy jsem se v sekundě, kdy už se otáčel k odchodu, rozhodl, chytl ho za paži a vtáhl ho dovnitř domu.

„Á, co to děláš?! Budu křičet!“ hrozil vystrašeně. Snad jsem mu tehdy připadal jako násilník, nebo se jen toho prudkého pohybu lekl, protože ten/ti přede mnou s ním zřejmě nezacházeli nejlépe, soudě podle natrženého rtu, šrámu na tváři a modřině pod okem.

„Sh,“ uklidnil jsem ho hned. „Chtěl jsi do tepla, no ne? Tak pojď se mnou,“ lehce jsem ho zatáhl za ruku za sebou.

„Je tohle část nějaké hry, ve které mě nakonec stejně přetáhneš?“ zeptal se tónem, jako by mu to snad došlo, i když mu nemělo co docházet. Doopravdy jsem mu jen chtěl pomoct. Ani nevím, proč jsem to tehdy udělal, ale teď jsem za to tak strašně rád, že si to nedovedete představit.

„Ne, není,“ ujistil jsem ho.

Došli jsme k výtahu a já mu otevřel dveře. Nejistě se na mě podíval, ale pak přece jen nastoupil s odhodlaným výdechem. Později mi vyprávěl, že si tehdy myslel, že je to takový ten filmový postup s výtahem, a že po něm vyjedu tam. No, ale já to neudělal. Beze slova jsme došli až ke mně do bytu a já ho poslal do obýváku, že zatím uvařím čaj. Když jsem s dvěma šálky přišel, zaraženě stál vedle gauče a nejistě se rozhlížel, snad hledal něco, čím bych ho mohl sexuálně mučit.

„Posaď se přece,“ vybídl jsem ho, „tumáš,“ podal jsem mu ještě hrnek čaje. S jakoby nechápavým pohledem si ho vzal, a posadil se až po mě a pokud možno co nejdál.

Prý tehdy přemýšlel, jestli jsem vůbec gay, ale že prý si to na první pohled myslel. Pořád ještě nevím, jestli mi to mělo lichotit, nebo naopak říct, že se moc projevuji.

Jelikož ten prcek dál zarytě mlčel, promluvil jsem znovu, abych se dozvěděl, co je vlastně zač: „Jak se jmenuješ, hm?“ snažil jsem se o co nejmilejší tón.

„Harry,“ kníknul, „Harry Styles.“

„Fajn, Harry,“ usmál jsem se, „a proč děláš to, co děláš?“

„Už jsem to říkal.“

„Ale jak ses k tomu dostal,“ upřesnil jsem otázku.

„Táta mě nenáviděl, s matkou se rozvedl, a z mě neznámého důvodu jsem měl zůstat v jeho péči. Utekl jsem a potřebuju přežít,“ pronesl tak vyrovnaně, že jsem mu to skoro uvěřil. Ale jenom skoro, bylo mi jasné, že tak fajn to evidentně nebude.

„Proč jsi nešel za mámou?“ položil jsem další otázku a usrkl si čaje. Konečně se napil i on, asi aby zamaskoval pokleslý úsměv.

„Odstěhovala se s přítelem do New Yorku, přerušila veškerý kontakt. Asi mě taky nesnášela,“ uchechtl se, ale v jeho očích se nahromadily slzy. „Pardon,“ popotáhl, snaže se vše zamaskovat svým kouzelným úsměvem. Promnul si oči a pokusil se slzičky zahnat mrkáním.

„To mě mrzí,“ odvětil jsem zdvořilou frází. „Jsou ale přece i jiné možnosti, než šlapat, ne?“

„Ještě mi není patnáct,“ fňukl, „nemůžu nic, jen tohle… To mi připomíná, že ty peníze fakt potřebuju, takže pokud po mě nic nechceš, zase půjdu, abych je sehnal,“ obrátil od zoufalosti a rychle vyskočil na nohy. Neméně rychle jsem vyskočil já, abych ho zastavil.

„Nikam nepůjdeš, zůstaneš se mnou. Teplo tu je a jídlo taky.“

Přistoupil ke mně: „Takže…?“ Mírně zaklonil hlavu, aby ke mně vzhlížel, a pomalu se natahoval blíž. Záměr byl evidentní, proto jsem hlavou uhnul a opatrně ho pohladil přes natržený ret.

„Kdo ti tohle udělal?“ špitnul jsem.

„Zaplatil…,“ vydechnul tak, že mi jeho dech ovanul rty. Ustoupil jsem o krok dál a opakoval otázku. „Je to stejně jedno, už se to stalo, vrátit to nemůžu. A teď půjdu.“

„Říkal jsem, že nepůjdeš. Postarám se o tebe, ty prcku.“

„Chceš se o mě postarat, aniž bych s tebou spal?“ ujišťoval se nanejvýš nechápavě.

„Nejsi hloupej,“ pohladil jsem ho po hlavě se sarkastickou poznámkou. „Takže tudy do koupelny, ručníky jsou ve skříňce vedle umyvadla. Ložnice je hned vedle. Jo a na spaní si vem nějaký moje triko, nebo cokoliv najdeš. Skříň se zrcadlem naproti posteli.“ Takto jsem ho zaúkoloval a on bez protestů šel.

V teplé sprše se zdržel snad půl hodiny, ale i přesto stihl usnout zabalený do peřiny dřív, než jsem přišel já. Pousmál jsem se a sedl si vedle. Zamyšleně jsem si ho prohlížel, vůbec jsem nechápal, co to dělám, ale cítil jsem povinnost mu pomoci. A pomáhat mu jak dlouho jen bude potřeba.

A teď, po třech letech, je to pořád stejné. Když ho sleduji, on o tom moc dobře ví, jako tehdy. Nespal totiž, jak jsem se domníval. A vždy, když si lehnu k němu, přitulí se ke mně, hlavu si zaboří do mého ramene, obejme mě a nohu přehodí přes moji, aby byl ještě blíž.

„Miluju tě, Cupcake,“ šeptávám pokaždé. A on pokaždé dělá, že neslyší. Proto ho se smíchem polochtám. Zasměje se také a zakroutí sebou. Někdy se pak s tím svým roztomilým úsměvem vyšvihne nade mě, což vede k dlouhému něžnému a láskyplnému milování, jindy pak jen zamrmlá: „Však moc dobře víš, že já tebe taky, zachránce můj.“ a já si ho co nejněžnějším tónem dobírám: „My little bitch…“ načež si ho tulím ještě víc do objetí a líbám ho před usnutím na čelo.