Vśimli jste si někdy, jak rychle plyne čas?

Museli jste, určitě. Minimálně jednou jste si uvědomili, jak moc váš mladší sourozenec vyrostl od chvíle, co si jej pamatujete jako batole. A když ne sourozenec, vidíte to i na sobě.

Z toho energického, neúnavného a roztomilého človíčka se postupně stával mrzutý, únavný a protivný člověk. Ta hebounká tvářička se ztratila ve změti vyrážky, a nakonec vrásek či jizev.
Ty šťastné, planoucí oči se změnily v prázdné a nešťastné, tu světlou, jemnou kůži pod nimi nahradily tmavé kruhy, které se postupně staly vaší součástí.

Přichází ty momenty, kdy takto stojíte před zrcadlem a říkáte si, jak byste rádi přetočili čas do minulosti a řekli svému mladšímu já, aby nestrávilo celou nic nad zbytečnou školní prací či knihami. Řekli byste svému mladšímu já o spoustě věcech, o kterých si přejete, aby se změnily.

Ale přesně o tom to je. O čase a o chybách minulosti. O chybách takových, u kterých si hned uvědomíte, že jste něco pokazili. A už v tu chvíli přemýšlíte, proč jste řekli tohle, a ne tánhleto. Nebo proč jste radši nešli vpravo, ale vlevo.

Nic z toho ale nenapravíte. Už není čas na to, abyste zašli za svými prarodiči a pověděli jim o tom, jak se máte. Už je pozdě, abyste si s nimi dali čaj a kousek bábovky. Teď už můžete jen přemýšlet o chvílích, ve kterých jste je zanedbali, a teď můžete jen stát nad jejich hrobem a pročítat si jejich jména.

Nikdo vám neodpustí za to, co jste provedli, nebo naopak neprovedli.

Čas ale letí a my na tyto věci zapomínáme. Zapomínáme na naše hříchy a necháváme je, aby se rozplynuly v mlze minulosti.
Je to tak jednodušší, no ne? Je jednodušší zapomenout, kolik lidí jste pŕipravili o práci, radost, či dokonce život.

Pro mě to tak není. Nebudu zapomínat nikoho, koho jsem připravil o život. Kdo zhynul mojí rukou mnou nebude zapomenut. Oni zemřeli ve strachu ze mě, já zemřu se vzpomínkami na to, jak jsem pozoroval jejich kůži, která se postupně škvařila a jejich obličeje se roztekly do nepoznatelné hmoty. Neznám jejich jména, příběhy, už moc ani podoby, ale jejich čísla si pamatuji jasně.

Každá z mých obětí má svoje číslo, pod kterým si ho pamatuji. Bylo by kruté je nechat zemřít i ve vzpomínkách.

,,To budeš celej den jenom civět a nic nedělat?! Hni sebou, nebo se o to postarám sám!"

,,Ty, Shigaraki, budeš jednou číslo 48.."