Býval jsem snaživé dítě. Ve škole jsem exceloval a snažil jsem se o to i mimo ni.
Ale to mi očividně nebylo dopřáno. On měl vždycky přednost.

Už v moment, kdy jsem viděl ten jeho...nechutný obličej jsem věděl, že končím. Bylo mi nad slunce jasné, že i poslední zbytky z pozornosti, kterou mi naši mohli dát, zmizely.

Všichni to známe; starší sourozenci ty své mladší občas proklínají, ale ve většině případech milují.

Je krásné být odlišný.

Kdo jiný by se mohl chvástat tím, že se mu málem podařilo svého mladšího sourozence zabít?

Heh. Dvakrát.

Dvakrát jsem to zkusil a dvakrát jsem to zpackal. A z toho ani jednou to nebyla moje chyba. Někdo by mohl říct, že jsem blázen.

Tak co, s tím se dá žít. A víte co? Jsem na to vlastně i pyšný.

Jde vidět, že mi vždy bylo souzeno být antagonistou příběhu více než jeho protagonistou. A i přesto, že jsem se TAK snažil dostat roli hlavní postavy, vždy jsem spadal jen do těch nejméně podstatných.

A tak jsem si řekl; Proč se snažit získat místo u dobra, když je tak snadné spadnout ke zlu?

Je to stejně zbytečné to zkoušet. Chtějí vás jen na chvíli a pak vás odhodí díky nové generaci.

No nedívejte se na mě tak, je to pravda! Nemohli byste to popřít ani kdybyste chtěli sebevíc.

Vždy to tak bylo, je a bude. Protože společnost je nenapravitelná. Stále dělá ty identické chyby, ze kterých by se měla poučit.

Tak proč nevzít tu zodpovědnost do svých rukou?

Podívejte; Hrdinové mají místo ve společnosti jen a pouze díky nám, padouchům. Nikdy nebylo dobro dříve než zlo.

Kdyby nebylo nás, není jich. A přesto oni slízli všechnu smetanu. Není to fér.

Proč ale padouchů, zlodějů a těchto špatných lidí přibývá?

Snadné; Společnost je nenapravitelná, proto stále odhazují ty ,,špatné'' stranou.
Kdyby je respektovali, dali jim šanci, tak zlo nevznikne.

Ale takhle je to už od nepaměti.

Nikdo není dokonalý, všichni jsme idioti.

Áno, áno. Jen se a ty debily braňte těmi zbutečnýmy kecy. Přesně tady vidíte to, co tu vysvětluji!

Všichni mají svoje místo. To jim bylo dáno tak brzo, že to ani nezaregistrovali.

Támhleta se stane doktorem, tamten se zabije při autonehodě. To dítě tam vzadu ztratí oba svoje rodiče, bude sociálně vyloučeno a stane se jednou z obětí krutosti společnosti.

Svůj osud nezměníte. Smiřte se s tím.

A ať vám ti hrdinové navykládají cokoliv, mějte svoji hlavu.

Někdo se vás zeptá; "Co teď budeme dělat?" A vy ze slušnosti musíte odpovědět, že je vám to jedno, nebo že jste sami bezradní. A to je špatně.

Žijeme jenom jednou, osud nezměníte, tak jim na plnou hubu řekněte: "Vystrčíme prdel a budeme běhat."

Třeba se nad tím i zasmějete... Nebo vás pošlou do příslušných míst, ale alespoň z toho máte pobavení vy sami.

Možná si ale řeknete; "Ale co na to řeknou ostatní?"

Vykašlete se na názor ostatních! Co oni vám tak řeknou? Nic. Oni sami mají svých problémů dost, tak ať si je řeší.

Je to snad váš život ne? Nejlepší a zároveň nejhorší dárek, co jste kdy dostali, řekl bych.

Na jednu stranu můžete uspět, něco dokázat, mít vlastní rodinu. Každý den se vzbudit vedle vaší nádherné manželky, manžela, nebo partnera obecně, políbit je na jemnou tvář, zatímco zaslechnete své ratolesti, jak pobíhají po domě. Váš pes se nemůže dočkat až vás uvidí, z práce vám chodí e-maily o tom, jak skvělý jste a vy si nemůžete pomyslet nic jiného než: "Dokázal jsem to."

Ano. Uspěli jste, gratulace.

Ale pro koho je to vlastně výhra?
Vaše matka na vás je pyšná, radostí pláče, protože si nemohla přát lepší dítko. Váš otec vás poplácá po rameni se slovy: "Kdo umí, umí. A já jsem pyšný, že u tebe to tak je."

A nebo taky ne.

Třeba je vaše matka věčně opilá, nebo je to nějaká coura, která ani neví, kdo jste. Třeba vás nechala už jako malé a vy ji ani neznáte.

A co otec? Ten může být nějaký sprostý hajzl, co by vás nejradši viděl s kulkou mezi očima, nebo vaši hlavu visící nad jeho stolem. Nebo se na vás a vaši matku vykašlal, či s ní odjel a nechal vás na podpas.

Každý ale máme svoje místo. Tohle vše máme napsané ve scénáři, nekontrolujeme to.

Jakmile uděláme krok jiný, než nám byl předurčen, CELÝ osud se nám přepíše tak, abyste skončili stejně, ale přesto fungujete dál.

Protože to máte v kódu a ten se nemění.

Nesnažte se měnit svůj kód. Budete toho - ve většině případech - litovat.

Třeba skončíte stejně jako já.

Několik let bez správné hygieny, jak mentální, tak fyzické zdraví jde pomalu ale jistě do kopru kvůli dětským představám a lžím, se kterými jsme byli seznámeni.

"Tak co to vázne, už čekáme půl hodiny Dabi!"

Třeba skončíte na rozvrzané posteli, ve které žije kdoví jaká havěť, v budově plné psychopatů a vrahů.

Ani se už nepodíváte do zrcadla, protože víte, že vy jste jedním z nich.

Střípky z vás opadané jen ukazují, že i vy jste si protrpěli krutost společnosti za cenu šance být 'normální' .

Hlavní je vědět, kde je vaše místo. Vědět, že nejste ani na vrcholu, ale ani na dně.

Osud změnit nemůžete, ale ovlivnit osudy ostatních ano. To vy můžete být scénáristou, stvořitelem jejich přìběhů, nebo také jejich cenzurou, dokonavatelem.

Jen se držet role.