[Louis Tomlinson - Defenceless]

Honza si upravil kravatu a položil obě ruce na stůl. Všiml si, jak se mírně třesou, nad čímž se musel pousmát. Nemusel být nervózní, to si dobře uvědomoval, ale ta malinká část v koutku jeho duše, která mu pořád připomínala proč je nervózní, mu nedala chvíli pokoj.

Lukáš se na něj usmál přes všechny stolečky a zavřel za sebou dveře od toalet. Honza ucítil to známé teplo, které se mu rozlévalo hrudí, a věděl, že není o čem přemýšlet. Ruce měl jako vytesané z mramoru, nervozita nadobro zmizela.

Naproti tomu Lukáš byl s každým krokem nervóznější. Tohle si plánoval už tak dlouho, ale teď si najednou nebyl tak jistý, že to je dobrý nápad. Co když mu Honza řekne ne? Lukáš zavrtěl hlavou. To nebylo moc pravděpodobné. Ale co když mu Honza ne neřekne? Co když to bude stejné, jako když řekl ano Lily? To Lukáš nechtěl. Nechtěl Honzu do něčeho tlačit. Chtěl, aby měl Honza důvod říct ano, ne aby souhlasil jen proto, že nemá důvod říct ne. Nenápadně si rukou přejel po náprsní kapse a Honzův úsměv se rozšířil. Lukáš vlastně ani nebyl tak překvapený. Samozřejmě, že Honza jeho plány uhodl, po tolika letech společného života by spíš bylo zvláštní, kdyby si ničeho nevšiml. Jeho úsměv Lukášovi dodal novou várku odvahy.
„Takže..." Honza se usmál a chytl Lukáše za ruku.
„Chtěl jsi mi něco důležitého říct, než ses vypařil na záchod?" Lukáš přikývl a jeho oči ani na chvíli neopustili ty Honzovy. Měly barvu jemného karamelu a Lukáš se do nich zamiloval v první chvíli, kdy je uviděl v baru za závojem opilosti. Teď byly čiré a živé, čekaly na Lukášova slova, ale přitom mu četly v duši jako pokaždé.
„Všechno, co ti říkám, je důležité." zažertoval naoko uraženě Lukáš a Honza se uvolněně zasmál. Palcem tvořil na Lukášově hřbetu ruky nic neříkající obrazce.
„Samozřejmě že je, lásko." Honzův hlas se vytratil do příjemného ticha. Zbytek restaurace pro ně neexistoval. „Dal bych život za každé slovo, které jsi mi kdy řekl."
„Miluju tě. Honzo, už v tu chvíli, kdy jsem tě uslyšel vzít ségřin telefon, už ve chvíli, kdy jsi mi pod náporem alkoholu řekl, že jsem tvá pravá láska, jsem věděl, že tě chci mít poblíž. Tvoje oči, to jak bloudili po mém bytě, když ses to ráno probral-" Lukáš na chvíli své vlastní oči zavřel, než se odhodlal pokračovat. „Nebudu ti tady pět písně o tom, že jsem tě už v tu chvíli miloval, nebyla by to pravda, ale věřil jsem, že něco v nás je pro sebe souzeno. Když jsme začali jako kamarádi, ty, já a Ema, stačilo mi to. Co, že mi to stačilo... Bylo to víc, než jsem si kdy mohl přát, ale když jsi mě políbil- Věděl jsem, že nikdy nebudu mít dost. Věděl jsem, že život bez tebe už prostě není možný. Byl jsi jako moje droga a dal jsi mi smrtící dávku, kterou moje tělo mohlo unést, jen pokud bys mi dával další a další." Honzovi na stůl skápla první slza. „A tys mi dával další. Každý náš polibek ve mně probouzel pocity, jako nic nikdy před tím. Bylo jedno, jestli to byl ten první, nebo ten poslední. Honzo, tvoje polibky mi dávají všechny ty pocity pořád. Nikdy jich nemám dost, nikdy nemám dost tebe. Byl bych schopný s tebou strávit všechen čas, který zbývá do konce vesmíru. Spolu bychom prozkoumali každou z hvězd, a na každé planetě by bylo něco nového a úchvatného a já bych se všude cítil doma. Protože s tebou se cítím doma. Kdykoliv se podívám do těch tvých úžasných očí, ztrácím pevnou půdu pod nohama. Ať už by ve kterémkoliv z těch světů bylo cokoliv, vím, že tu nejkrásnější věc už jsem viděl. Je to ten způsob, jakým se na mě díváš. To, jak se díváš na Emu. To, jak se směješ, jak zakloníš hlavu, když už se ani nemůžeš nadechnout. Je to to, jak pohybuješ rty, když mluvíš. Je to to, jak dýcháš. Brzy ráno, když jsi ještě hluboko v říši snů, bych mohl do nekonečna jen sledovat, jak dýcháš. Za celou tu dobu, co jsme spolu, jsem neporozuměl tomu, co se mnou děláš, ale uvědomil jsem si, že chci být s tebou. Že potřebuju být s tebou. Naprosto rozumím, pokud tohle není přesně ta budoucnost, kterou sis představoval, a rozhodně nechci, aby sis myslel, že mi musíš říct ano. Klidně řekni ne, nebudu se zlobit-"
„Ale já chci říct ano."
„Nemysli si, že musíš, je to-" Lukáš se zarazil a konečně z náprsní kapsy vytáhl modrou sametovou krabičku. „Ty chceš říct ano?" Honza se potichu zasmál a ruka mu zajela do kapsy od kalhot.
„Samozřejmě, že chci říct ano, blázínku." Z pod stolu vytáhl naprosto identickou modrou krabičku a Lukáš se na něj podíval s takovou láskou v očích, že Honzovi ukáplo dalších několik slz.
„Vlastně jsi měl pravdu." Honzův pohled se setkal s Lukášovým vytaženým obočím. „Tohle není přesně ta budoucnost, kterou jsem si představoval." Dřív, než Lukáš stačil cokoliv namítnout, Honza zachytil jeho sladké rty v těch svých. „Je to o tolik lepší." vydechl, jen co se od sebe oddělili.

____

Celkově se Honzovi všechno zdálo neporovnatelně lepší než jeho nejdivočejší dny. Samozřejmě, že vždycky všechno nešlo podle plánu, ale o to byl život zajímavější. Honza si nikdy nemyslel, že by mohl být naprosto šťastný, ale teď byl. Byl to pocit, který ho nutil usmívat se tak často, až ho konstantně bolely tváře, ale ani to Honzovi nemohlo vadit.

Najednou ucítil, jak se dobře známá dlaň zaklesla do té jeho. Honza si vlastně nebyl jistý, jestli by se měl smát, nebo jestli by měl brečet. Všechno, co cítil, ho naplňovalo jako nic nikdy před tím. Lukáš pomalu zvedl jejich spojené ruce a oba dohromady pevně chytili nůž. Celou místnost zaplnily veselé výkřiky a halekání svatebních hostů, jen co se čepel dotkla sněhové polevy. Honza zvedl hlavu a podíval se do těch nejkrásnějších očí, jaké kdy viděl. Lukáš mu na oplátku věnoval krátký polibek, který byl sladší než všechny dorty světa. První dílek samozřejmě putoval k jejich princezně. Ema úplně zářila štěstím. Jen co se navzájem nakrmili druhým dílkem, oba vstali, aby mohli pronést přípitek.

Honzovy oči bloudily po hostech. Každému věnoval úsměv a každý mu ho nadšeně vracel. Zastavili se až na dvou tvářích, pro něj tak důležitých. Zatímco Lukášův taťka pronášel slavnostní řeč, Honza si vyměnil pár tichých slov s Jennou a Dannym, kteří seděli téměř na druhé straně dlouhého stolu. Jenna se pyšně usmála a Danny směrem k němu pozvedl svou skleničku. Víc Honza nepotřeboval. Přestože ho pořád někde hluboko v hlavě hlodala myšlenka, že je strašně sentimentální, po tvářích se mu zanedlouho valily slzy jako hrachy. Lukáš je opatrně setřel palcem, když zbytek sálu spustil potlesk a do řeči se dal Rudolf.

Na jednu stranu se Honza cítil provinile, že neposlouchá přípitek na své vlastní svatbě, ale na tu druhou to byla jeho svatba a on se nechal pohltit pocitem naprostého štěstí, který v něm upevňovala Lukášova ruka hrdě posazená na jeho zádech.

Na celém širém světě neexistoval pocit, který by mohl překonat lásku, která proudila těly Emy, Lukáše a Honzy skrz jejich spojené ruce. Nebo to možná bylo skrz jejich spojená srdce.

____

Chtěla bych vám všem strašně moc poděkovat, že jste si na tenhle příběh našli čas. :) Snad vás to bavilo stejně jako mě.

Těším se na vás u dalších příběhů! :)
Oswin