[Harry Styles - Sign of the Times]

„Hej!" Honza se konečně zastavil a zhluboka oddechoval. „Nemyslíš, že si zasloužím omluvu?" zasmál se někdo a Honza přikývl. Konečně se otočil a podíval se na mladou dámu, do které vrazil. Její rošťácký úsměv se vypařil, jakmile si všimla jeho zarudlých očí.
„Moc se omlouvám."
„Ale nic se nestalo. Jsi v pořádku zlato?" Starostlivě nakrčila obočí a stiskla Honzovi nadloktí.
„Upřímně? Ne, ale vy s tím stejně nic nenaděláte."
„Já jsem Lucka." napřáhla k němu ruku a Honza ji po krátkém zaváhání stiskl.
„Honza."
„Tak co kdybychom si na chvíli někam sedlo, Honzo, a popovídali si o tom?"
„To vážně nebude potřeba, raději už bych měl jít-"
„Kousek odsud je bar, kde mají tu nejlepší skotskou. Věř mi, že ti pak bude líp."

Honza raději ani nepřemýšlel o tom, kde se v jeho cestě vzala štíhlá dáma ve vysokých podpatcích a kostýmku, která náhodou znala bary v okolí. Lucka ho vzala kolem ramen a šli. Honza nevěděl kam, ale vlastně mu to bylo jedno.

„Tak co se stalo tak hrozného, že tě to takhle večer vyhnalo z domu, Honzo?" Oba už posílení pár skleničkami seděli na baru. Lucka už se po několikáté pokoušela prolomit ticho.
„Umřela mi manželka." Honza se snažil zaostřit na postavu před sebou, ale začala ho nepříjemně bolet hlava. Lucka se zarazila a kopla do sebe další skleničku.
„Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne." přiznala po chvíli. „Nejsi moc mladý na to, abys měl manželku? Kolik ti vůbec je?"
„Hmmm... Dvacet čtyři a dokonce spolu máme Emu." při zmíňce o ní se usmál. Lucka ještě víc vykulila oči.
„A té je kolik?"
„Čtyři." Než stačila jakkoliv zareagovat, Honza spustil. „Potkali jsme se s Lily v Londýně, kde jsem byl na erasmu. Lily nechodila na vejšku, ale už pracovala. Už po měsíci se nastěhovala ke mně." Honza nakrčil obočí, jak se snažil na všechno si vzpomenout. „Pak jsem se musel vrátit do Prahy a ona se rozhodla, že pojede se mnou."
„Nebylo to moc brzy, abyste spolu už takhle bydleli?" Lucka ho přerušila a mávla rukou na barmana, který jim ihned podal další drinky. Honza pomalu zavrtěl hlavou.
„Požádala mě o ruku, věděla, že chce být se mnou."
„A ty? Chtěl jsi být i ty s ní?" Honza se zamračil a sledoval skleničku, co svíral v ruce.
„Samozřejmě, vždyť mě požádala o ruku. Máme spolu dceru, jistěže jsem s ní chtěl být."
„Takže to byla pohádková láska na první pohled?" Lucka se zasněně zasmála a položila prázdnou skleničku na barovou desku. „Taky bych takhle chtěla někoho potkat."
„Já taky." přitakal bezmyšlenkovitě Honza. Cítil, jak mu těžknou oči. „Nebylo by to hezký? Potkat někoho, o kom prostě hned víš, že je to ten pravý?" potichu se zasmál. Motal se mu jazyk. Jakoby mu někdo přes hlavu přetáhl těžký ale přesto příjemný závěs. Konečně ho myšlenky nebolely. Odpověď nikdy nedostal. Lucka usnula s hlavou na barové desce. Honza by pravděpodobně usnul taky, kdyby se jí vedle ruky nerozezvonil telefon.
„Haló?" ozvalo se z telefonu, ale Honza neodpověděl. Jeho jazyk byl moc těžký. „Luci, vím, že jsem tě měl vyzvednout už před pár hodinama, ale šéf mě nepustil domů, utrhl jsem se z práce až teď. Kde jsi?" Honza se snažil všechno postupně zpracovat, ale slova se mu slévala v jednu dlouhou nesrozumitelnou polévku.
„Lucko?"
„Je tady. Se mnou." dostal ze sebe konečně Honza, když mu došlo, co chce ten neznámý vědět.
„Aha? A ty jsi kdo?" Honza se snažil zaostřit na barmana, ale svět byla jedna velká šmouha.
„No přece Honza."
„A je Lucka v pořádku? Můžeš mi jí dát k telefonu?"
„Ne-e, nebuď blázen." zasmál se Honza. „Vždyť přece usnula. Vlastně bychom vůbec neměli být nahlas, abychom jí nevzbudili." Kluk na druhém konci telefonu překvapeně zvedl obočí, stejně jako to dělala jeho sestra. Samozřejmě slyšel tu hlasitou hudbu v pozadí a byl si jistý, že jeho sestru nějaké tlachání jen tak nevzbudí. Obzvlášť pokud byla tak opilá, jako tenhle Honza.
„Poslyš Honzo-"
„Pššššt. Vzbudíš jí." Honza si přiložil ukazováček na rty, jako kdyby ho ten druhý mohl vidět, a znovu se opile zasmál. Neznámý tedy ztlumil hlas, ale jen tak aby ho Honza pořád slyšel.
„Honzo, co kdybys mi řekl, ve kterém baru jste a já si tam pro vás přijel?"
„Jak se jmenuješ?"
„Lukáš. Jak se jmenuje ten bar?"
„Já nevím."
„A našel bys někde barmana? Myslíš, že bys mu dal tenhle telefon?"
„Provedu, kapitáne!" Honza se znovu zachichotal a zvedl ruku jako ve škole. Barman se naštěstí ukázal hned vzápětí.

Lukáš se zhluboka nadechl, než otevřel dveře, které ho dělily od nehorázného hluku a nekonečného moře kroutících se opilých těl. Na druhé straně té vřavy uviděl u baru blonďaté vlasy svojí sestry, vedle které na stoličce seděl někdo, kdo mohl být jedině Honza. Tváře mu pokrývalo jemné strniště a zdobil je unavený, ale přesto hezký úsměv.
„To jsi ty!" dostal ze sebe Honza, jen co si všiml, jak se před ním Lukáš zastavil a přebírá si od barmana zpátky telefon.
„Jo, já jsem Lukáš."
„Ale ne!" Lukáš se pousmál a obočí mu vyletělo nahoru. „No ty jsi přece moje pravá láska!"
„Jo tak." Lukáš přikývl, ale uniklo mu uchechtnutí. Honza už měl dost.
„Přece víš, jak to chodí v pohádkách." Vysvětloval dál zapáleně a Lukáš se snažil nějak podepřít Lucku.
„To víš, já jsem princ Krasoň a přijel jsem vás zachránit. Tak mi pomoz prosím tě tady se Šípkovou Růženkou, ať už konečně vypadneme." Honza se mu celou cestu pod nohy spíš motal, než aby mu pomáhal, ale Lukáš byl rád, že je aspoň nemusí nést oba dva.

____

„Ano pane." Honza se cítil, jako kdyby se mu každou chvilkou měla rozpadnout hlava.
„Ne, to jistě ne, pane." Marně vzpomínal, co se dělo noc před tím nebo komu přesně patří tenhle hlas. Zatnul zuby a pomalu začal otevírat oči. Slunce se skrývalo za zataženými závěsy, které dovnitř pouštěly příjemně světla. Honza se opatrně rozhlédl kolem sebe. Ten pokoj rozhodně nepoznával. Bílé stěny zdobily plakáty. Největší plakát na sobě měl červeným písmem název fotbalového klubu: Arsenal. Honza spustil nohy z postele.
„Teď hned?" dolehl k němu znovu hlas z vedlejší místnosti. Všiml si, že dveře nejsou úplně zavřené. „Ne pane, teď se mi to přímo neho-... To jistě ne, pane!" Honza se konečně postavil na nohy a promnul si spánky. Matně si vybavil blondýnku, se kterou strávil celý večer. Lucka. Spustil ruce dolů a pootevřel dveře. Nevedly na chodbu, jak čekal, ale rovnou do obýváku. V zorném poli se mu objevila béžová pohovka na tmavém chlupatém koberci. Byla na ní rozestlaná deka a malý polštářek. Honza se opřel o futra, když si všiml, jak se z kuchyně blíží Lukáš. Na to jméno si vzpomněl úplnou náhodou. Bratr Lucky, který je přišel vyzvednout. Honza se snažil rozvzpomenout na to, o čem se bavili, ale všechno bylo moc rozmazané. Honza se ale znal, věděl, že když se opije, je sranda ho poslouchat.
„To není přesně to, co jsem tím myslel... Ano pane. Jistě." Lukáš zněl pořád víc a víc ustaraně. „Sakra!" zaklel najednou a konečně vešel do obýváku. Hlavu měl skloněnou k mobilu, takže si Honzy nevšiml.
„Děje se něco?" Lukáš leknutím vyskočil dobrého půl metru nad zem.
„Bože můj..."
„Promiň, nechtěl jsem tě leknout." Honza se usmál a Lukáš ho po chvíli následoval. „Ale vážně, je všechno v pohodě? Zněl jsi docela... naštvaně?"
„No jo, to byl šéf." zabručel Lukáš a lehce poskládal deku z gauče. „Nebo teda teď už bývalý šéf." dodal kysele a uklidil deku do skříňky pod televizí. „Co ty, jsi v pohodě? Včera jsi se docela sťal."
„Vlastně si toho moc nepamatuju." Lukáš se zasmál.
„To se vůbec nedivím. Já jsem Lukáš." dodal pak a natáhl k Honzovi ruku. Ten ji s úsměvem přijal.
„To si pamatuju. Ty jsi spal tady?" Ukázal na pohovku.
„No jo, vypadal jsi na to, že bys docela potřeboval pořádnou postel a Lucka zabrala tu druhou."
„Měl jsi mě nechat spát na zemi, už takhle jsi toho pro mě udělal víc, než dost. Kde je vůbec Lucka?"
„Už musela do práce, odešla asi před hodinou." Honza přikývl a obývák naplnilo příjemné ticho. Najednou si vzpomněl.
„Kurva, kolik je hodin?" ihned si začal šacovat kapsy, aby našel mobil, který ale nikde neměl. Lukáš ho zmateně sledoval a sám se podíval na čas.
„Je půl osmé. Mobil sis nechal doma, nebo teda včera sis půjčoval ten můj, takže hádám, že svůj u sebe nemáš." Honza se malinko uklidnil, ale stejně ho sžíral provinilý pocit. V klidu se tady vybavoval s Lukášem, místo aby chvátal domů, kde nechal svojí dceru, rodiče i Andersonovi. V klidu se tady vybavoval, místo aby chvátal na pohřeb, který měl začínat už na hodinu a půl.
„Mohl bych si zavolat?" Lukáš mu bez váhání podal telefon a Honza se vrátil do jeho ložnice.

„Mami? Bože můj tak moc se omlouvám! Takhle nezodpovědně jsem se nezachoval už hodně dlouho, já vím. Máš plné právo být na mě naštvaná, vlastně vy všichni, protože-"
„Nikdo na tebe není naštvaný, Honzí. Hlavně, že jsi v pořádku. Jsem ráda, žes mi zavolal už včera večer, strachy jsem se mohla zbláznit, ale ten Lukáš mě ujistil , že jsi v pořádku."
„Promiň, já-"
„Neomlouvej se, nikdo ti to nedává za vinu."

____

„Lukáši?" Honza konečně vylezl z pokoje a zamířil do kuchyně, kde byl Lukáš. „Vím, že už jsi toho pro mě udělal fakt hodně, ale nemáš oblek?" Lukášovo obočí znovu vyletělo nahoru, jak mělo ve zvyku. „Já už se nestihnu vrátit domů a už za hodinu začíná pohřeb." vysvětlil Honza a Lukáš rychle přikývl.
„No jasně, asi ti nepadne úplně přesně, ale hádám, že lepší něco než nic. Hele já akorát dělám snídani, tak jestli chceš, skoč si do sprchy, já zatím připravím ten oblek a pak se můžeme najíst."

„Nad čím pořád tak přemýšlíš?" Honza zvedl hlavu.
„Přemýšlím, kde teď na poslední chvíli seženu hlídání. Nechci, aby na ten pohřeb musela i moje dcera." odpověděl zdráhavě a Lukáš se usmál.
„Klidně ti ji pohlídám, jestli potřebuješ."
„To po tobě nemůžu chtít, Lukáši. Už takhle jsi mě vytáhl z pořádnýho průseru, nemůžu ti na krk ještě uvázat Emu."
„Ale já jsem se nabídl. Děti mám rád a stejně dneska nemám nic jiného na práci. Unudil bych se k smrti." Honza jen zakroutil hlavou. Neměl jinou možnost, ale vážně nechtěl Lukášovi přidělávat další starosti. Už takhle se kvůli němu Lukáš ani pořádně nevyspal. „Myslím to vážně, Honzo. Nemám s tím žádný problém, chápu, že pohřeb úplně neovlivníš... Kdo vlastně umřel?" 
„Lily." Honzovi se zatmělo před očima. Ta myšlena ho zasáhla naprosto nepřipraveného. Lily má pohřeb. Jeho Lily, se kterou žil už několik let. Matka jeho dcery. Lukáš Honzu starostlivě sledoval. „Lily umřela." Honza to vyslovil nahlas a připadal si, jako kdyby mu z ramen spadla obrovská tíha, která ho stahovala dolů. Najednou nic nebránilo slzám, aby mu stékaly po tvářích. Honza je nechal. Zavřel oči a zpoza víček mu drala jedna slza za druhou. Konečně nemusel tlumit své vzlyky. Cítil, jak ho pevně objaly Lukášovy ruce.