„Dneska ráno zase volal Lukáš." Janin hlas rozsekl opar líného rána. Honza seděl na židli u jídelního stolu, který propaloval pohledem. „Říkal, že vzal Emu do školky a klidně ji i vyzvedne, pokud budeš chtít. Klíče od domu má sice u sebe, ale může ti je hodit do schránky, pokud už se s ním nebudeš chtít vidět." Ani tentokrát nedostala Jana od Honzy žádnou odpověď. Rudolf se zavrtěl na židli a střelil po svém synovi vážným pohledem.
„Honzo, tohle od tebe není fér. Možná by nebylo na škodu, kdybys-"
„Kolik je hodin?" Rudolf se překvapeně zarazil. Tohle byla první slova, která Honza vypustil ven za celou dobu, co byl u nich.
„Půl osmé." odpověděla opatrně Jana.
„Musím do práce." Honza odstrčil židli s hlasitým skřípěním.
„Počkej, Honzo, Marek by tě přece mohl v práci omluvit-"
„Díky za všechno, hodně to pro mě znamená. A omlouvám se." Honza slova svých rodičů vůbec nebral na vědomí. Zabouchl za sebou dveře a vydal se nejkratší cestou k metru.

Cítil, jako kdyby mu měla hlava každou chvíli prasknout, ale přesto všechno vnímal zpovzdálí. Jeho mysl někdo celou přetřel bílou barvou a on vůbec nevěděl, která bije. Honza se najednou zastavil. Takhle přece nemohl fungovat. V jeho mysli byla zřetelná jenom jedna jediná myšlenka. Začal si šacovat kapsy, ale najednou si uvědomil, že si mobil zapomněl doma. Ne u rodičů, ale úplně doma. Opřel se o plot, u kterého zastavil, a zhluboka dýchal. V tomhle stavu rozhodně nemohl do práce, o tom věděl. Svěsil hlavu a vydal se opačným směrem, než bylo metro. Cítil se, jako kdyby mu v hlavě někdo odpálil rozbušku dynamitu. Každá myšlenka ho bolela.

„...jenom strach. Bez Lukáše je úplně sám a to není dobře." odpověď svého otce neslyšel přes tiché bzučení rádia. Nechal dveře, aby se za ním hlasitě zabouchly a ani nestihl mrknout, než u něj stála Jana.
„Jsi v pořádku, Honzí? Stalo se něco?"
„Potřebuju pomoct." Následovalo krátké ticho, které Jana hned vzápětí přerušila.
„Víš, už když Lily odešla, našla jsem si číslo na jednu psycholožku-"
„Já ale nejsem blázen!"
„Nikdo neříká, že jsi, Honzí, ale možná by ti mohla pomoct líp než kdokoliv z nás."
„Nechci chodit na psychiatrii. Zvládnu to. Nejsem šílenec."

____

„Takže to byla vaše matka, která si u mě vyžádala urgentní schůzku?"
„Ano." Honza měl pohled upřený z okna. Za těch několik návštěv, už si stihl celou zahradu zapamatovat. Věděl, kolik sýkorek většinou sedá u krmítka. Věděl, jak se kymácí vysoký topol v pravidelných poryvech větru.
„Nechtěl jste sem chodit."
„Ne."
„Pomáhá to?" Ticho. Psycholožka si Honzu měřila zvědavým pohledem a on konečně odtrhl pohled od okna.
„Dělám si pořádek ve svých myšlenkách. To je dobře, ne?"
„To mi řekněte vy, Honzo."

____

„Dobrý den paní Golcová." Honza se slabě usmál, když si to paní učitelka namířila přímo k němu.
„Pane Toman! To jsem ráda, že vás zase vidím. Pan Stránský se dnes musel zdržet v práci?" Honza cítil, jak mu vadne úsměv, ale vždy veselá paní Golcová si samozřejmě ničeho nevšimla.
„No jo, teď asi začnu Emu zase vyzvedávat já."
„Ale ne, oni mu posunuly směny? Taková škoda. Víte, já vám něco řeknu." Honza zvedl obočí, když se paní učitelce do tváří nahrnula růž. „Ono se mi s ním strašně hezky povídalo, víte?"
„Aha." Honza nevěděl, co si má myslet.
„Myslíte..." Paní Golcová se odmlčela a tváře jí zahořely. „Myslíte, že byste mu dal moje číslo? A třeba mu nabídl, že by se mohl stavit, kdyby měl čas?"
„No jo, to bych moc rád, vážně, ale on Lukáš není svobodný."
„Oh aha. Samozřejmě, to se dalo čekat."
„Ale můžu mu vyřídit, že ho pozdravujete, kdybyste chtěla."
„To byste byl moc hodný, pane Toman." Tvář jí znovu ozdobil úsměv a Honzu provinilost zašimrala v břiše, když si všiml, že je smutnější než ten předchozí.

____

„Vadilo vám to, Honzo?"
„Co přesně?"
„Fakt, že by Lukáš mohl být s někým jiným."
„Lukáš je svobodný dospělý člověk a už spolu nemáme nic společného."
„Přesto o něm mluvíme pokaždé, když za mnou přijdete."
„Lukáše může chodit, s kým chce."
„To jistě může, ale vadilo by vám to?" Ticho. Jenže tentokrát Honza přesně znal odpověď. Jak by to ale mohl říct nahlas? Jak by to mohl přiznat? Lukáš už s ním neměl nic společného. Nebyl to jeho majetek, takže co o tom měl Honza co rozhodovat?
„Ne."
„Řekl jste mi teď lež?"
„Ano."
„Proč?"

____

Honza byl právě na cestě od psycholožky do domu svých rodičů. Jako perfektní výmluva mu posloužila právě ona psycholožka. Potřeboval přece někoho, kdo mu Emu pohlídá. Honza se od ní vracel až pozdě večer, takže nedávalo žádný logický smysl tahat potom chudinku unavenou Emu domů, že? Daleko jednodušší je přeci přespat u Tomanových. Honza přemýšlel nad tím, jak dlouho ještě nebude schopný čelit svému vlastnímu domu jen proto, kolik vzpomínek skrýval. Vlastně to by možná takový problém nebyl. Hlavním problémem bylo, že všechny ty vzpomínky na posledních pár dní byly šťastné. A obzvlášť se Honzovu podvědomí zamlouvala ta jedna jediná, kterou nemohlo vystát jeho svědomí.

„Co se s tebou poslední dobou děje?"
„Nic."
„Jsme kamarádi už dobrých deset let, tohle všechno není nic."
„Hmm..."
„Honzo..." Markův hlas se pořád dožadoval jeho pozornosti, ale Honza mu ji nehodlal věnovat. Byl si na sto procent jistý, že jakmile by zvedl hlavu od svých papírů, Marek by poznal, co dělal celou noc. A na tohle zjištění ještě Honza ani zdaleka nebyl připravený.
„Honzo, já vím, proč se mi nechceš podívat do očí." Honza si silně skousl svůj ret a nechal se vlasy spadnout níž do čela. „To, že si myslíš, že nepoznám, když brečíš, podle tvého hlasu, je docela vtipný, víš? Známe se deset let."
„Super. Deset bodů pro Nebelvír." odsekl Honza odměřeně, ale na Marka se pořád nepodíval. Nebrečel. Nebrečel. Nebrečel.
„Lukáše to taky docela vzalo, víš? Vlastně to dojde každýmu-"
„Tak v tom případě deset bodů pro celý Bradavice." Marek se zarazil. Honza se znovu začal probírat papíry na svém stole. Vlastně doufal, že to vypadá, jako že ví, co dělá, protože ve skutečnosti už přes další slzy ve svých očích nic neviděl. Jen doufal, že Marek odejde dřív, než ukápnou na stůl.

____

„Proč jste plakal?"
„Není to jasné? Jste psycholožka, vy přece umíte číst v lidech." Honzova psycholožka si malinko usmála a Honzovi něco začalo šrotovat v hlavě. Ten úsměv...
„Pro mě to možná jasné je, ale moje city to nejsou. Říkal jste, že vám naše schůzky pomáhají třídit si myšlenky, tak mi ukažte, že je to jasné i vám, Honzo."
„Víte, nemůžu myslet jen na sebe. Nemůžu Lukášovi znovu jen tak vtrhnout do života jen proto, že jsem si uvědomil, že jsem se do něj zamiloval." Znovu ten úsměv.
„Nejsem si tak jistá, že jste někdy Lukášův život doopravdy opustil." Honza se zasmál, ale v tom zvuku nebyla ani špetka radosti.
„Podívejte se na to z jeho pohledu. Nebo co já vím, z pohledu Lucky, nebo jeho matky." Honza si promnul oči a přelétl pohledem celou místnost od poliček s knihami až po její diplomy na stěně za její hlavou. Nakonec pohledem zakotvil na zahradě. „Která matka by pro svého syna chtěla někoho, kdo ho takhle odkopl? Lukáš mi pomohl, když mi bylo nejhůř a já jsem se k němu na oplátku zachoval takhle... Bylo to ode mě sobecké a políbit ho byla chyba. Vlastně ne, to nebyla chyba. Utéct zbaběle pryč a násilím ho vyštípat z mého i Emina života. To byla chyba." Honza se odmlčel, ale ještě neskončil. Ne úplně. Konečně mluvil a nic ho nemohlo zastavit. Tak dlouho se bál svěřit své pocity do rukou někoho jiného, že skoro až zapomněl, že ještě nějaké má. „A pak je tady Ema, moje zlatíčko. I kdyby Lukášovi nevadila, co jeho rodina? Která matka by pro svého syna chtěla vdovce s malým dítětem?"
„Já bych to pro svého syna chtěla." Honza znovu zabloudil pohledem nad její hlavu, kde visel diplom z Karlovy university. Ticho mu bobtnalo v uších a on měl co dělat, aby slyšel svá vlastní slova přes hučení krve v jeho uších. Ten úsměv.
„Myslíte, že ještě není pozdě?"
„Na lásku není nikdy pozdě, Honzo." Věnovala mu další shovívavý úsměv, při kterém Honza najednou povolil. Hučení v uších rázem ztichlo. Honzovy oči se rozšířily náhlým poznáním.
„Děkuju, Natašo. Děkuju." vydechl Honza a konečně se jí pořádně podíval to tváře. Měl si toho všimnout hned. Ten úsměv-

Psycholožka se usmála a pomalu zavřela svůj tmavý zápisník. Kdyby se usmívala častěji, kdyby si snad Honza jejího úsměvu všiml dřív-

Všechno mohlo být jinak, ale bylo to takhle a Honza věděl, že by si to nepřál nijak jinak. Nezměnil by jediný detail. Překotně vstal ze židle a vyrazil ven. Do tváře se mu opřelo slunce, když se naposledy ohlédl po dveřích ordinace, které hrdě nesly cedulku hlásající

Mgr. Nataša Stránská, Ph. D.
Po-Pá: 9:­OO – 16:OO