Ráno jsem se probudila kvůli slunečním paprskům, které procházely skrz žaluzie. Protáhla jsem se a zadívala se na strop. Pak jsem se podívala vedle sebe a ujistila se tak, že to nebyl sen. Spokojeně s rudými tvářemi jsem se usmála a pozorovala ho. Jeho hruď se pravidelně zvedala a oddechoval.

Můj přítel.

Kdo by řekl, že se jednou dám dohromady zrovna s ním?

Já teda rozhodně ne. Vždy jsem proti němu něco měla a nebylo divu, když mi skoro na každém kroku udělal nějaký naschvál.

Laskala jsem ho ve vlasech a pozorovala jeho spící, bezchybnou tvář. Náhle se promrvil a přitisknul se ke mně. Hlavu zabořil do deky na mou hruď.

,,Prosím Y/N, neopouštěj mě," zamumlal.

,,Neboj. Nemám důvod." Dala jsem mu lehkou pusu do vlasů a více ho objala.