Po škole jsem udělala tak, jak mi bylo včera ve zprávě řečeno. Konečně budu vědět, kdo to je. Kdo je ten, na koho nemůžu v poslední době přestat myslet.

Vytáhla jsem si ze skříňky úhledně poskládaný šatek a vydala se na střechu.

Vyšla jsem poslední schod a porozhlédla se po plošině, až jsem narazila na osobu stojící zády ke mně. Chlapec měl na sobě riflovou bundu a jeho vlnité hnědé vlasy se kroutily do rytmu větru.

Proč mám dojem, že jsem tuhle bundu dnes už viděla?

,,Budeš tam stát, nebo sem přijdeš?" promluvil, stále dívající se na horizont Seolu.

Rozešla jsem se za ním a zastavila se přibližně necelé dva metry od něj. Pomalu se začal otáčet, až zrakem spočinul na mě. Má brada klesla překvapením.

Čekala jsem kohokoliv, ale Hoseoka opravdu ne.

Nijak se neusmíval, neprojevoval emoce, prostě nic. Jenom tam stál s rukama v kapsách a nechával se ovívat větrem. Odvážila jsem se promluvit.

Teda...pokud se koktání počítán jako mluvení.

,,H-ho-hoseok?"

V tu chvíli se usmál, ale smutně. Přešel ke mně a jednu ruku vytáhl z kapsy. Tou mě poté opatrně pohladil po tváři, jako by se bál, že mě tím dotekem rozbije.

Nebyla jsem schopná pohybu, stále jsem tomu nemohla uvěřit. Stále jsem nemohla uvěři tomu, že ten, kdo se mi dostane do hlavy a do srdce bude zrovna Hoseok.

Pitomé nicknames.

,,Ahoj, Y/N," šeptl.

,,M-můžu tě obejmout?" zeptal se tak opatrně, až jsem se divila, zda je to ten samý člověk, který na mě ještě před měsícem byl zasedlý.

,,N-no, já nevím..." Byla to pro mě divná situace. ,,Prosím," zašeptal.

Chvíli jsem přemýšlela, protože přece jenom...no je to Hoseok. ,,Asi...asi můžeš," sdělila jsem.

Vděčně se na mě podíval a už mě svíral v pevném obětí, které jsem mu po chvíli opětovala. Takhle jsme stáli asi pět minut, než se odtáhl a položil dlaně na mé tváře.

,,Nevyvádíš." Zkoumal můj obličej, jako by se ho snažil zapamatovat si.

,,Možná nemám důvod," pronesla jsem hned, až mě to překvapilo.

,,T-teda jsem t-trochu šokovaná, ž-že jsi to ty, ale jinak...nevím, nemám nějakou potřebu vyšilovat."

Najednou mu skápla jedna slzička. Stále mu na tváři pohrával smutný úsměv a to mě zarazilo. Chytla jsem jeho ruku.

,,Hobi? Co se děje?"

Zavřel oči a zakroutil hlavou, přičemž se mu valily další kapky zpod očních víček.

,,Smím tě ještě jednou políbit?" řekl.

Přikývla jsem a hned na to jeho rty drsně narazily na ty mé. Chytl si mě kolem pasu a pevně přitáhnul k sobě. Spojila jsem ruce za jeho krkem a nechala se vést.

Po chvíli se z toho stal vášnivý polibek plný chtíče. Jenže něco se mi na tom nezdálo a jako by tomu něco chybělo. Když nám docházel kyslík, odtáhli jsme se a podívala jsem se na něj.

Palcem jsem mu setřela stále proudící slzy, které zanechávaly stopy vlhkosti a které se snažil krotit.

,,Hobi, řekni mi co se děje." Snažila jsem se mu v očích najít odpověď, protože toto bylo divné.

Jenže po mé otázce se skoro sesypal úplně a rozbrečel se na plno a pronesl větu, která mě zarazila, ale z nějakého důvodu jsem souhlasila. Nevím proč, ale cítila jsem, že je to prostě správné rozhodnutí.

,,Prosím Y/N, strávíš se mnou noc? Jenom jednu."