" Áá doprdele!" zaskřehotá sprostě Matthew, když se mu snažím vyčistit ránu nad obočím. Odvrátí se ode mě a chce si na ránu šáhnout, ale uvědomí si, že by to bolelo ještě víc.

" Necukej tak sebou" napomenu ho a chytnu ho za ruku, přitahujíc si ho k sobě. Jeho obličej vypadá strašně. Pod pravým okem se mu dělá monokl, levá tvář mu otéká, přes nos se mu táhne červený, docela hluboký škrábanec, má roztržený obočí a ret. Nechám ho trochu vyztekat a potom se mu ránu snažím znovu vyčisit. Obličej zformuluje do bolestné grimasy, ale neucukne. Snažím se, abych byla co nejvíc opatrná. Když se vším skončím, podívám se na něho.

" Tak co, je to hodně špatný?" zeptá se mě chraplavým hlasem.

" Kámo, vypadáš jak hovno" ozve se za mými zády Jack. Matthew se ušklíbne.

" Mohls dopadnout hůř" dodám, než schovám lékárničku znovu do skříňky. Cítím se hrozně. Kvůli mně jde všechno z kopce. Kdyby nebylo mě, Matthew by nebyl tak domlácený. Pocit viny koluje v mém těle, dostává se mezi mé myšlenky a donutí je myslet na ty nejhorší věci. Louis ho mohl zabít. Zastřelil by ho.

" Rose?" trhnu sebou. Oba dva se na mě dívají, jako kdybych spadla z Marsu. Automaticky si položím ruce na břicho a těkám očima mezi něma. Je mi zle. Myslím, že budu zvracet. " Jsi v pohodě?" zeptá se mě Jack. Mám sucho v puse. Najednou jsem strašně žížnivá. Nedej na sobě nic poznat. Zmůžu se jenom na přikývnutí.

" Rose, víš že to nemusíš dělat" řekne Matthew. Úplně mu vidím do hlavy. Myslí mou schůzku s Louisem. Udělá se mi ještě hůř. Pevně se chytnu okraje linky. Dýchej.

" Zabije tě pokud nepůjdu" vydám ze sebe přidušeně. " Kdybych tam nebyla, zabil by tě hned" Jack strne a Matthew se mi podívá do očí.

" S jakým psychopatem si to chodila?"nechápe Jack. Ani se mu nedivím. Někdy si to taky říkám.

" On nebyl vždycky takový.." snažím se chránit, abych nevypadala špatně. Najednou nevím kam rukama. Ovinu si je okolo těla. " Jen mě chce zpátky.. Takovým hle způsobem" Matthew si povzdechne a Jack pořád strnule stojí na místě. " Je to člověk, který už toho v životě ztratil hodně" mírně pokrčím rameny a ušklíbnu se.

" Toho ale neomlouvá. Nemá lidem tak ubližovat" Matthew se začne s Jackem bavit o něm a vůbec nehledí na to, že tu stojím a všechno slyším. Nemělo by mi to vadit, ale vadí. Louis není takové monstrum. Je to lidská bytost se zlomeným srdcem, které si nese už od mladistvých let. Ztratil matku a sestru, jež tak miloval. Vždycky, když na ně přišla řeč, mluvil o nich tak hezky. Nikdy bych o nich neřekl křivé slovo. A to platilo i u mě. Zamotá se mi hlava. Mám toho plné zuby.

" Můžem o něm přestat mluvit, prosím?" Poprosím je a nachvíli semknu víčka k sobě. Hned přestanou mluvit.

" Jistě, promiň" omluví se Matthew. Přejde ke mně, obejme mě a dlouho nepouští. Jack se po chvilce přidá. Pevně je oba dva sevřu. V mém těle není už žádný kousíček energie.

***
Další den, 11:53, slunné poledne

Zhluboka dýchám. Mám pocit, že se mé srdce snad nikdy neuklidní. Jsem nervózní, ale zároveň někdy v klidu. Pokaždé, když na Louise jen pomyslím, žaludek se mi zkroutí a na chvíli přestanu dýchat. Jediné, co teď chci je, abych si mohla vlézt do postele a schovat se před okolním světem. Matthew s Jackem jsou v práci, takže jsem doma sama. V celém bytě je až ohlušující ticho. Nevěděla jsem, že můžeme být až takové. Dýchám pravidelně jako kdybych šla rodit. No mohla bych už začít trénovat.

Telefon hlasitě zabzučí, čímž rozbourá to ticho a mě vyleká. Vezmu ho do ruky a podívám na příchozí zprávu.

Matthew: Zlato drž se. Všechno bude v pohodě. Kdyby něco, hned volej. Miluju tě. xxx

Me: Dobře. Taky tě miluju.

Mám pocit, že mi praskne hlava, jak se mi myšlenky honí hlavou. Hlavně dýchej. Zhluboka se zase nadechnu. A pak se zvonek rozřinčí. Pevně semknu víčka k sobě. Pomalu se odhodlávám vstát z postele. Po chvíli se zvednu, sejdu pomaličku schody a jdu ke vchodovým dveřím, které otevřu. Když se mé oči setkají s jeho studánkami mé srdce naposledy prudce narazí do hrudního koše a zas boje normálně. Usměje se na mě a projede si mě celou od hlavy až k patě.

" Tak jdeme..?" Zeptám se ho mírně klepajícím hlasem. Silně polknu. S tím jeho úšklebkem přikývne a vede mě dolů k autu, do kterého nastoupíme. Během cesty si neřekneme ani slovo. Jsme nervózní. I Louisovi je to nepříjemné. Zapne rádio. Hned začne křičet Kurtův hlas. Zaposlouchám se do melodie a nachvíli zavřu oči.

" Máš už vymyšlené jméno pro naši dceru?" Oči zase rychle otevřu. Říká ty slova klidně a vyrovnaně. Nemá v hlase jediný náznak odporu.

" Ne, ještě ne. S Matthem se nemůžeme shodnout" sakra. To jsem neměla říkat. Vidím, jak se Louisovi napnou na rukou svaly a semkne čelist. Začínám mít strach.

" Chybělas mi" vydechne ze sebe nakonec. Překvapeně se na něj podívám. " Všem si nám chyběla. Bez tebe byl ten gang nějaký prázdný" jeho pohled furt směřuje na silnici.

" Nebuď takový romantik" řeknu nakonec. Louis se tiše zasměje.

" Máš ostrý jazyk. Změnila jsi se"

" Jo.. Tys tomu dost napomohl"

***
Louis zastaví před hotelem, kde stojí Harry, Rebecca a spol kouřící cigarety. Úplně jsem zapomněla na Nialla, Zayna a Liama. Vystoupím z auta a pověsím se všem na krk. Niall s Liamem mi mé obětí oplácejí. Když objímám Zayna mám v sobě tolik smutku. Chce mi mé obětí vrátit, jenže mu to nějak nejde.

" Dýchej" zašeptám mu do ucha. Uvolní se a obejme mě. Chvíli tam jen tak stojíme a povídáme si. Není to zas tak špatný, jak jsem si myslela, že to bude. Dokonce někdy Niall prohodí nějakou pitomost, takže se i smějeme. Jako za starých časů. Po půl hodině mě Louis upozorní, abych šla do auta. Se všemi se rozloučím a znovu vyjedeme do ulic. Z rádia se line rocková hudba, auto smrdí po cigaretách a zároveň voní Louisem. Zarývám nehty do kožené sedačky.

Louis náhle zastaví u jedné prestižní budovy. Je to galerie. S Matthewem jsme se docela chodili často. Obdivovala jsem obrazy známých a neznámých malířů a sbírala trochu inspirace.

" Myslela jsem, že tě umění nezajímá" říkám, když vystupuji. Louis se pousměje.

" To máš pravdu, ale mám tam pro tebe překvapení" mrkne na mě. Hned začnu přemýšlet, co tam asi bude. Jdeme po mramorových schodech ke vchodovým dveřím a vejdeme dovnitř. Do oka mě hned praští okolní obrazy a barvy. Na ruce mi naskáče husí kůže. Louis mě vede uličkama a já se nemůžou vynadívat. Náhle zastaví čímž mu vrazím do zad. Otočí se na mě.

" Teď zavři oči" pousměje se a zaclání mi ve výhledu.

" Proč bych to jako měla dělat?" Našpulím rty a složím si ruce na prsa.

" Notak" přesvědčuje mě. Hlasitě si povzdechnu a zavřu oči. Cítím jeho dotek na mé ruce. Chci se mu vyškubnout, ale nějaké povědomí mě zarazí. Poslepu jdu za ním a snažím se nepodívat se. Náhle zastaví a otočí mě na druhou stranu. " Můžeš" zašeptá mi do ucha. Z jeho teplého dechu se trochu ošiju než oči otevřu. Málem kníknu úžasem.

" To je přece... To je.." nedokážu ani mluvit. Jsem překvapená a zaskočená zároveň. Chce se mi brečet a chce se mi smát.

" Tvůj obraz" dopoví to za mě Louis. " Přišla mi škoda ho někde nevystavit" neuvědomuji se, že mu pevně svírám ruku. Oba dva se podíváme na naše spojené ruce a pak do očí. Ruku mu pohotově přestanu svírat a trochu si odstoupím.

" Jak si to zařídil?" Zeptám se ho a nechám na obraze oči viset. Všímám si, že nóbl lidi, kteří mají na všechno se dívají zrovna na můj obraz. Louis si toho také všímá. A tohle využije.

" Rose, pro mě není nic nemožné" odpoví mi na mou otázku než spustí. " Vážení, dovolte mi představit autorku tohodle obrazu, Rose Watsonovou, která je pro mě tak kurevs-, pardon, která je pro mě ta nejdůležitější osoba na světě" mám pocit, že se mi všechna krev nahrnula do tváří a do hlavy. Lidé mě začínají obdivovat a tleskat. Někteří za mnou přijdou a vyjádří mi obdiv. Možná můj obraz nebude vystavený v Paříži, ale tady to bohatě stačí.