Co to je strach? Proč ho v sobě máme? Proč nás ovlivňuje? Někdo s ním dokáže bojovat. Já ne. Strach se se mnou vleče už několik let. Představuje mojí tíhu na zádech. Pokud je něco, co by můj strach zahnal, bylo by to osvobození. Jsem porouchaná a už nikdo mě nedokáže opravit. Už ne.

Celé hodiny ho hlídám a ani nezamouřím oka. V sobě už mám páté kafe, které mě apsoň trochu drží vzhůru. Jediný zdroj světla je malá lampička, která stojí na nočním stolku. Pozoruju každý jeho pohyb ač to jsou jen detaily. Bojím se o něho. Pokud zemře nebudu mít už nikoho. Zůstanu zase sama. Utíkám před samotou, protože samota nutí k přemýšlení. A čím víc člověk myslí, tím je inteligentnější, a tedy smutnější. Nechci se znovu dostat do stavu, kdy se budu rozhodovat, jestli skočit pod to auto nebo jestli si mám vzít víc prášku na spaní. O mnoho víc. Bolí to, když ztratíte člověka, kterého milujete, ale bolest vyžaduje procítění.

Nahnula jsem se k němu a neposedný pramínek vlasů mu dala za ucho. Přiložila jsem mu dlaň na čelo a oddechla si. Horečka ustoupila. Zdá se, že je všechno na dobré cestě. Vrátila jsem se zpět do původní polohy a napila se vlažné kávy.

" Proč nespíš, růžičko" vydá ze sebe chraplavě nechávajíc oči otevřené.

" Hlídám tě" odpověděla jsem mu a hrnek položila na stolek. Promnul si oči a podíval se na mě rozespale.

" Tohle jsem měl dělat já. Měl jsem se o tebe starat a hlídat tě. Teď tady ležím a nemůžu nic. Paráda" ironicky se uchechtne a překulí se na záda.

" Nemůžeš za to" řeknu a prohrábnu si vlasy. Otočí hlavu a dlouze se na mě zadívá.

" Pojď ke mně" pobídne mě. Pousměju se a vlezu si k němu pod přikrývku. Přitáhne si mě víc k sobě za boky. Ruce mám na jeho hrudníku a oči koukají do těch jeho. Jeho rty spočinou na těch mích líbajíc můj spodní ret.

" Ani nevíš, co bych teď s tebou dělal" vydechne mi do úst a kousne mě do rtu. Tváře mi po jeho slovech zčervenají.

" Máš být v klidu" špitnu.

" V tvé přítomnosti to nejde" odpoví mi a jeho ruce zaplují pod můj svetr, kde mě začnou hladit po žebrech. Silně polknu a sklopím hlavu.

" Dobrou noc, Louisi" zašeptám a otočím se k němu zády. Jeho ruce mě přestanou hladit a zastaví se na mých bocích.

" Dobrou noc, Rose" zašeptá na zpátek a přitáhne si mě na svojí svalnatou hruď. Hlavu si zaboří do mého krku a jeho pramínky vlasů mě šimrají na tváři. Zavřu oči a nechám se nést s pocitem bezpečí.

***

Dny pomalu ubíhaly a Louisovi bylo líp a líp. Antibiotika zabrala a horečka s infekcí ustupovaly. Noha se mu uzdravovala a dokonce na ní mohl i trochu stoupnout. Louise štalo, že leží pořád v posteli, takže jsem poprosila Rebeccu o berle, co měl Liam a ta mi je s ochotou vypůjčila. Starala jsem se o něj 24 hodin v kuse. Nevadilo mi to, naopak. Poznávala jsem ho. Poznávala jsem toho člověka pod tou ledovou maskou. Toho člověka, který ještě měl v sobě kousek citu.

" Země volá Rose" mával mi rukou před očima, čímž mě probral z mých myšlenek. Párkrát jsem rychle zamrkala.

" Co?" Podívala jsem se na něj a podepřela si hlavu rukou. Široce se na mě usmál a dal si do pusy lžičku.

" O čem si přemýšlela?" Zeptá se mě s plnou pusou skořicových lupínků.

" O ničem" mávla jsem rukou a sedla si na linku naproti němu. " Zítra mi budou vytahovat stehy" informuju ho.

" Já vím" odpoví mi. " No, nevím, kdy mě" podívá se na svojí nohu a prohlíží si jí.

" Brzo se uzdravíš" usměju se a vjedu si rukou do vlasů. Úsměv mi oplatí, položí misku vedle sebe a o berlích se dobelhá ke mně. Obmotám si okolo jeho boků nohy a rukama zapluju do jeho vlasů.

" Máš na sobě můj svetr" přejede po lemu černého svetru. " Miluju když ho máš na sobě" zašeptá mi do rtů a přitiskne se na ně. Líbá mě pomalu a u toho se drží na berlích. Doháněl mě k šílenství, když byl jen do půli těla. Svaly se mu napínaly, jeho pokožka byla hladká.

" Nepůjdeme nahoru?" Otázala jsem se, když jsem se od něj odtáhnu. Nemyslela jsem, kvůli tomu, ale chtěla jsem si zahrát videohry. Zatím ve střílečkách vedu o deset bodů. Louis to, ale pochopil jinak. Za boky si mě přitáhl blíž a do rtů se mi tiše zasmál.

" Budeš muset zvládnout přechod odtud do ložnice" přikývla jsem hlavou a přitiskla se k němu co nejblíž. Pomalu se rozešel i se mnou. Tiše jsem se zachichotala a pevně se držela okolo jeho krku. Schody byly trošku obtížnější, ale stejně jsme se dostali do ložnice. Položil mě na postel, odhodil berle a vytyčil se nade mnou.

" Ahoj" řekl prostě.

" Ahoj" usmála jsem se na něho a spojila si ruce za jeho krkem. Díval se mi do očí a u toho se pousmíval. Prsty mi zajel do vlasů a odhrnul mi je z čela. Prohlížela jsem si jeho tvář a zkoumala její každý detail. Pak jsem si přitáhla jeho rty. Vpíjeli jsme se do sebe, zapadali jsme do sebe, tak dokonale, jako bychom byli stvořeni pro tento účel. Nesnažil se být hrubí, jako před týdnem, naopak. Slíbával má ústa jemně a něžně. Jeho jazyk splýval dokonale s mým.

Rukou jsem sjela k jeho tváři a tam jsem jí i nechala. Jeho pravá ruka zatím zkoumala mé tělo. Zabořil mi prsty do pokožky pod žebry a jeho tělo se ke mně dokonale tisklo. Jeho rty opustily ty mé na tak dlouho, aby ochutnaly mou čelist.. můj krk.. Nikam nespěchal, čas nechal ubýhat a nechal nás ať si toho druhého užíváme. Netušila jsem, jak u mě jeho laskání mohlo najednou vyvolat takové prozření, ale bylo to tak. Jako by mi začalo dávat mnohem větší smysl, když jsem byli takhle spolu. Víte, jak jsem se cítila? Milována. Takhle dlouho jsem se necítila. Umožnoval mi to jenom on.

" Pomiluj se se mnou, Louisi" vydechla jsem ze sebe, přesvědčená, že to chci. Louis stuhl a přestal mi líbat krk.

" Co když ti ublížím" odpověděl mi a podíval se mi do očí. Přitáhla jsem si ho k sobě blíž tak, že jsme se dotýkali nosy.

" Neublížíš, věřím ti" zašeptala jsem a kvůli stydlivosti zavřela oči. Vzal mou tvář do dlaní a dlouze a procítěně mě políbil. Zaryla jsem mu nehty do zad a pootevřela oči. Naše jazyky znovu začaly tančit na báječnou hudbu, kterou slyšela jen naše ústa. Sáhl dolů k lemu mého svetru přetáhnul mi ho. Teď už jsem cítila jeho tělo na tom mím. Obkreslovala jsem mu vzorce tetování, jenž měl splynuté s pokožkou. Splývala jsem s jeho tělem, splývala jsem s ním. Netrvalo dlouho a moje tepláky s kalhotkami skončily na podlaze. Cítila jsem v sobě jistou nervozitu a stydlivost, která mi proudila tělem. Prohlížel si mé tělo a zároveň ho i hladil. Zbývala jen má podprsenka a byla jsem před ním úplně nahá.

Viděl mojí nervozitu mých očích a tak si svlékl poslední kousky oblečení obepínající jeho tělo. Sjel dlaní z mého břicha na mou nohu, kterou pokrčil a dal si jí na svůj bok. Zkusila jsem se soustředit na údery mého srdce.
Úder, úder, pauza.
Úder, úder, pauza.
Úder, úder, pauza.
A takhle pořád dokola. Ruce, jenž jsem cítila na mých zádech vzaly zapínání mé podprsenky a rozeply jí. Odhodil jí na podlahu k dalšímu oblečení. Nedokázala jsem zamaskovat svůj neklid. Louis vycítil mé obavy, takže se nade mnou zarazil.

" Mám přestat?"

Stála jsem o to, tak jsem rychle zavrtěla hlavou.

" Tak se musíš uvolnit, růžičko" tiše se zasmál. Kousla jsem se do rtu a přikývla. " Jsi tak nádherná" zašeptal oproti mím rtům. " A jenom moje" slíbal můj spodní ret a kousl mě do něj. Natáhl se přeze mě do šuplíku v nočním stolku a vytáhl stříbrný balíček. Roztrhl ho, ale pořád se mi přitom díval do očí, ani na chvilku neuhnul. Sklouzl ze mě a sehnul se, tak, že přitiskl tvář na tu mou. Neslyšela jsem jeho nádechy a výdechy, ale cítila jsem je na krku. Neslyšela jsem jeho pohyby, ale cítila jsem, jak se začal po kousíčkách sunout ke mně. Ucítila jsem, jak se odtahuje a pak se do mě bez váhání ponořil, přivlastnil si mě, vyplnil mě.

Zabořila jsem mu nehty do zad a z hrdla mi unikl sten. Já.. Nemůžu.. Panebože.. Moje srdce. Zastavilo se mi. Z něj. Protože už jsem nic neslyšela, vůbec nic. Jen jsem ho cítila, jak se pohybuje proti mě.. ode mě.. ve mně. Cítila jsem se totálně pohlcená jeho tělem. Nechala jsem oči zavřené a poslouchala, aniž jsem něco slyšela, tiše jsem prožívala jeho blízkost. Nasávala jsem do sebe nádhernou hladkost jeho pokožky, cítila jeho dech, ochutnávala naše vzdechy, až nešlo rozlišit, kdo které vydává. Louisovy svaly se pod mýma rukama smršťovaly a uchopila jsem ho za ramena, připravená vyvrcholit s ním.

Pocit, který mě naplnil, byl úplně nový a krásný. Louis naposledy dvakrát dlouze přirazil než zasténal po mě. Uvolnil se nade mnou a přitiskl rty na mé. Dlouze mě líbal, zlehka a něžně.

Naposledy slíbal můj horní ret než se položil vedle mě na postel a přitáhl si mě do jeho hřejivé náruče. Hladil mě po zádech a tím mě pomalu uspával. Neslyšela jsem vůbec nic, jen rytmus našich srdcí.