Byla hluboká noc a všechny omegy už dávno spaly.

Všechny. Až na Nialla a mě.

Drželi jsme se pevně za ruku a mlčeli, abychom nepřilákali některou alfu. Přesto jsme si rozuměli i beze slov. Oba jsme měli strach

Bál jsem se, že se něco pokazí, že mě na útěku přistihnou a nepodaří se mi najít rodinu. Naopak, místo rodiny získám jen trest. Ale musel jsem riskovat. Nemohl jsem tu strávit ani jeden den. Musím utéct dřív, než mě předhodí nějaké alfě, která se do mě zakousne a tím mě udělá navždy svým.

Nechtěl jsem do svého útěku zatahovat Nialla, vyčítal bych si do konce života, kdyby ho kvůli mně stihl trest. Ale neviděl jsem jinou možnost a blonďák se sám nabídl.

Ozval se tichý zvuk skřípání dveří a já se trhavě nadechl. Stisk Niallovi zdravé ruky zesílil.

Byl čas.

Niall si povzdechl a s tichým zaskuhráním se vyhrabal ze své deky, načež zamířil k Erin, která se vrátila do naší ložnice. I ve tmě jsem rozeznal, že si drží poraněné zápěstí a tiše naříká.

,,Vrať se zpět do postele, jedničko," poručil Erin stroze, ještě než k ní Niall došel. Ten se zastavil pár kroků před ženou.

,,Moc mě bolí ruka, doktor Malik mi ji dnes ošetřoval ale nemůžu spát, jak to bolí," zašeptal tiše.

Erin zaváhala a já věděl, že mám vyhráno. Nemůžou jedničkám odepřít lékařskou péči. Na to jsme byli až moc cenné zboží.

Rychle jsem si pod pyžamo nacpal lahvičku od Zayna a sesunul se z lehátka na zem. Zatím co Niall mluvil s Erin, jsem se proplazil mezi spícími omegami co nejblíže ke dveřím tak, aby mě nikdo nemohl zahlédnout. Tma mi poskytovala vítané útočiště.

Můkj blonďatý kamarád pořád tiše Erin přesvědčoval, že do rána rozhodně nevydrží a ta nakonec podlehla.

,,Počkáš tady a ani se nehneš. Musím sehnat někoho, kdo pohlídá vás a dvojky. Odvedu tě k doktoru Malikovi sama, nevěřím ti, že tě to bolí tak, že to nevydrží do rána," řekla kousavě a chytla Nialla za vlasy. Ten polekaně zakňučel.

,,Jestli se dozvím, že jsi chtěl utéct, budeš toho litovat jedničko."

S těmito slovy pustila Niallovu blonďatou kštici a odešla.

Téměř neslyšně jsem se zvedl na nohy a doběhl jsem k Niallovi. Pevně jsem ho objal a cítil, jak mi po tvářích stékají slzy.

,,Nikdy ti to nezapomenu. Vrátím se pro tebe. Buď se Zaynem v kontaktu, on ti pomůže," šeptal jsem tichounce.

Niall se slabě pousmál, v očích bolest z toho, že ho opouštím. ,,Běž Louisi. Pozdravuj ode mě Lottie."

Široce jsem se usmál, naposledy si přitiskl blonďáka k sobě a vyplížil se přes ložnici spících dvojek ven na chodbu. Teď mě čekal ten nejtěžší úkol. Najít volnou uniformu trenérů. Bez ní se jen těžko dostanu za těžkou kovovou bránu, která nás tu drží.

Měl jsem málo času. Kdykoliv se tu mohla mihnout alfa, která by ucítila pach vyděšené omegy, a já bych byl ztracen. Dostal bych do problémů nejen sebe, ale i Nialla.

Proběhl jsem na konec chodby, kde byly naše umývárny a náhle jsem strnul.

Z koupelny vyšla žena.

Alison, naše trenérka, která mě včera nutila, abych si zasouval tu odpornou gumovou věc co nejhlouběji do hrdla, až jsem se dávil, plakal a třásl.

Uviděla mě a zastavila se ve dveřích. Chvíli se tvářila zmateně, poté ale nasadila panovačný výraz.

,,Co tu děláš, omego?? Máš už dávno spát," zasyčela na mě a já věděl že je otázka času, než spustí křik, aby přilákala alfy.

Musel jsem jednat.

V návalu adrenalinu jsem Alison chytil za loket a smýkl s ní zpět do koupelny, kde jsem ji shodil na zem. Proti alfě bych neměl šanci, ale proti překvapené betě, která byla navíc žena, jsem se mohl pokusit bojovat.

Alison se po mě rozhořčeně ohnala a otvírala pusu, aby začala křičet o pomoc. Zacpal jsem jí ústa rukou a sykl bolestí, když mi podrápala paže. Vzápětí mě tvrdě udeřila do boku a já zaúpěl. Nebyla tak slabá, jak jsem si myslel. Vzápětí se vytrhla z mého sevření a zuřivě se na mě zahleděla.

,,Postarám se, aby tě za tohle stihl nejhorší trest. Budeš děvkou všech trenérů tady, jen hnusná odporná rohožka, nebudeš mít nikdy mates a.."

Zatmělo se mi před očima hrůzou a vztekem. Popadl jsem tu odpornou ženskou za vlasy a chtěl jsem ji jakkoliv přimět, aby přestala mluvit.

A tak jsem s její hlavou praštil o vykachlíčkovanou zeď.

Alison protočila oči v sloup a sesunula se bezvládně na zem. Z hlavy jí vytékal pramínek krve.

Zalapal jsem po dechu a hleděl na ni.

,,Ach bože co jsme to udělal," zašeptal jsem. Rychle jsem si k ní klekl a zkusil nahmatat tep. Naštěstí nebyla mrtvá, jen omráčená. I když jsem ji nenáviděl, nepřál jsem si ničí smrt. A už vůbec ne, aby někdo zemřel moji rukou.

,,Omlouvám se," pípl jsem, abych trochu ulevil svému svědomí a začal Alison svlékat. Svlékl jsem ji do spodního prádla a svými kalhoty na spaní ji přivázal k potrubí. Čím více jí zdržím, tím později nahlásí, že jsem ji přepadl a nejspíš utekl. Rychle jsem se nasoukal do její uniformy, která mi byla naštěstí téměř akorát a nastříkal na sebe roztok od Zayna, který by měl spolehlivě překrýt můj pach omegy.

Naposledy jsem se na bezvládnou Alison podíval a s hlubokým nádechem jsem vyšel z umývárny.

Pomalu jsem kráčel dlouhou chodbou směrem k východu. Celé tělo se mi neovladatelně třáslo. Hlavu jsem měl plnou pochybností. Toto přece nemůže vyjít. Poznají mě, ucítí i přes roztok že jsem omega, už všichni určitě ví, že je tu omega na útěku..

Měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi, když jsem vyšel ven a po dlouhé době se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. Nikdy jsem snad nezažil nic lepšího.

Nejistě jsem došel k bráně, kterou hlídali dva mladíci, podle pachu alfy. Tázavě se na mě zadívali a já si dal velký pozor, abych jim hleděl zpříma do očí a neklopil zrak dolů, jako omega.

,,Musím neodkladně do města," řekl jsem stroze a strážní se po sobě podívali.

Věděli to. Určitě.

Ale najednou jeden z nich přikývl a s hlasitým skřípěním otevřel bránu. Tiše jsem poděkoval a prošel ven, kde jsem uslyšel, jak se za mnou kovová konstrukce opět zavírá.

A bylo to. Byl jsem volný.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Povedlo se, stačilo tak málo. Mohl jsem jít hledat svou rodinu.

Volným krokem jsem vykročil po prašné silnici na západ. Bylo mi v podstatě jedno, kam teď směřuji, hlavní bylo, dostat se co nejdál od výcvikového centra.

Šel jsem asi pět minut, když jsem za zády uslyšel hlasitý alarm, vycházející z centra.

Zarazil jsem se a začal se silně třást, načež se mi po tvářích spustily slzy.

Panebože, prosím to ne.

Dal jsem se do běhu a ani se neohlédl.

--

Věděl jsem moc dobře, že mě hledají. Několikrát nám opakovali, že jim žádná omega neunikne. A já byl tak bláhový, že jsem si myslel, že to dokážu.

Jak jsem chtěl najít svou rodinu, když jsem ani netušil, kde jsem?

Poté co jsem se rozběhl co nejrychleji pryč, jsem narazil na hustý les, který mi poskytl vítanou skrýš. Problém byl v tom, že jsem se ztratil.

Neměl jsem ponětí, jak dlouho tu jsem, ale určitě už několik hodin. Snažil se držet vyšlapané cestičky, ale v tak hluboké tmě jsem snadno sešel a teď chodil zbůhdarma mezi stromy a každou chvíli zakopl, nebo mě pichlavá větvička udeřila přes tvář.

Byl jsem unavený, hladový, byla mu zima ale šel jsem tvrdohlavě dál.

Jednou přeci ten zpropadený les skončit musí.

A koneckonců, je tu větší bezpečí než na silnicích nebo ve městech.

--

Po zhruba 15 hodinách v lese jsem změnil názor. Ten les nejspíš konec nemá.

Prakticky celou tu dobu pokračuji kupředu, snažím se moc nezastavovat a neodpočívat, abych byl co nejdříve venku, jelikož tu na mě začala padat velká tíseň a strach.

Opět se začalo stmívat.

V dálce vyli vlci a já se hlady a žízní sotva držel na nohou. S láskou jsem nyní vzpomínal na naše skromné snídaně a lehátka s vlněnou dekou.

Proboha, ať už je konec.

--

Byl jsem v lese už dva dny.

Ležel jsem na zemi, vyčerpaný, špinavý, dehydratovaný a hladový.

Už jsem nemohl dál.

Schoulil jsem se do co nejmenšího klubíčka, abych se alespoň trochu zahřál a dal se do úpěnlivého pláče.

Chtěl jsem jen najít svou rodinu, chtěl jsem zpět svůj starý život.

A teď tu umřu, sám, v lese a moji mrtvolu nejspíš sežerou divoká zvířata.

Byl jsem opravdu hodně naivní, když jsem si myslel, že se mi podaří utéct a bezpečně se dostat až do Doncasteru. Jednal jsem impulzivně, nic jsem si nepromyslel a tohle je výsledek.

Popravdě, už jsem se na smrt začínal docela těšit. Jen ať skončí ta příšerná zima a žízeň.

Po další hodině, kdy jsem nehnutě zíral před sebe, do kmene starého stromu, jsem cítil, jak se moje víčka zavírají a já je nemohl udržet nahoře. Cítil jsem se, jakoby moje tělo odplouvalo na měkoučkém obláčku někam daleko, kde už mě nebude nic trápit..

V dálce jsem uslyšel rozčilené mužské hlasy, a pak další a další. Halucinace už ovládali celou mou mysl.

Nechal jsem se unášet dál a propadl se temnoty.

--

,,Lousi no tak, otevři oči, prosím."

Nechtěl jsem otevřít oči. Na místě, kde se právě nacházela moje mysl, mi bylo tak dobře. Nic mě tu netrápilo, nic mě tu nebolelo. Ale někdo mě vytrvale volal zpět, promlouval na mě a říkal mé jméno.

Ucítil jsem na zápěstí jemný dotek, který mě pomalu táhl zpět do reality.

A pak se moje oči otevřely. Prudce jsem zamrkal, abych si přivykl umělému světlu a zorientoval se.

Rozhlédl jsem se a zlomeně zasténal.

Byl jsem na ošetřovně ve výcvikovém centru a nade mnou se skláněl Zayn s ustaraným výrazem ve tváři. Když uviděl, že jsem vzhůru, vráska mezi jeho očima se trochu zmenšila.

,,Díkybohu Louisi, už jsem se o tebe bál," vydechl a stiskl oběma dlaněmi mou ruku. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe a cítil, jak ve mně začíná narůstat strach. Jestli jsem ve výcvikovém centru, musí to znamenat jediné.

Chytili mě.

,,Jak mě našli?" zašeptal jsem zlomeně a z očí se mi spustily slzy. Zayn si povzdechl a sedl si na kraj mé postele.

,,Alison našli hned po tom, co jsi proklouzl ven a vyhlásil se poplach. Když tě nenašli nikde v okolí, začali pročesávat les, kde jsi byl, protože to bylo jediné místo, kde jsi se mohl skrýt. A po téměř třech dnech tě našli."

,,Panebože, byl jsem tak blízko," zavzlykal jsem zoufale.

,,Byl jsi blízko, ale smrti. Moc jsem se o tebe bál, nevěděl jsem, jestli tě z toho dostanu," přiznal Zayn. ,,Musím tě ale obdivovat. Došel jsi opravdu daleko, a bez jídla, pití, jen v té pitomé uniformě jsi dokázal, jak statečný jsi."

,,Nedokázal jsem najít ani cestu ven z toho pitomého lesa," plakal jsem. Strašně jsem se bál, co bude dál.

,,Ani jsi nemohl Lou. Ten les je spojnice mezi dvěma státy. Měl jsi před sebou ještě dobrých 20 kilometrů, než by si natrefil na civilizaci," řekl Zayn a mě zamrazilo. Takže to bylo všechno zbytečné. Neutekl bych ani, kdybych vydržel déle. Můj útěk byl předem odsouzen k neúspěchu.

,,Tolik mě to mrzí. Mám výčitky svědomí," sklopil Zayn hlavu. Podíval jsem se na něho uslzenýma očima.

,,I kdyby nebylo tebe, pokusil bych se stejně. Nic si nedávej za vinu. Naopak, jsem ti vděčný že jsi mi pomohl," pokusil jsem se pousmát ale vyšel z toho jen nějaký groteskní škleb. ,,A Niall..?"

,,Nijak si ho naštěstí nespojili s tvým útěkem. Je v pořádku," uklidnil mě Zayn a tíha na mé hrudi se maličko uvolnila.

Zadíval jsem se do bílé zdi před sebou a ruce se mi znovu roztřásly.

,,Co se mnou bude Zayne?" šeptl jsem a z posledních sil potlačil hysterické vzlyky, které se draly na povrch.

Zayn sklopil hlavu a bylo vidět, že se mu nijak nechce vysvětlit mi, co se bude dít.

,,Zayne prosím. Chci to vědět."

Zhluboka se nadechl. ,,Chtěli tě rovnou dát mezi pětky. Přimluvil jsem se za tebe já, a kupodivu ještě Nick, tvůj trenér. Mezi pětky nemusíš. Půjdeš mezi čtyřky."

Srdce mi pokleslo. Čtyřky. Nebohé omegy, které jsou využívány jako společníci pro naše trenéry, které se musí nechat osahávat a uspokojovat každého, kdo bude chtít.

,,Takže..můj výcvik bude mezi čtyřkami?" vzlykl jsem vystrašeně. Už jsem se nedokázal tvářit statečně.

,,Ne Louisi. Pozítří se koná aukce, kde se budou čtyřky prodávat jejich novým alfám z nižších vrstev. Ty na tu aukci půjdeš taky. Pozítří opustíš výcvikové centrum," řekl Zayn a já na něho zděšeně hleděl. Zavrtěl smutně hlavou a vstal.

,,Je mi to moc líto, Lou," řekl měkce a odešel.

Já se zkroutil do klubíčka a propukl v hysterický pláč.

Prodají mě, jako děvku. Pozítří, už to nebudu já, Louis Tomlinson. Budu patřit alfě, která se po tom příšerném zvratu v celém světě, ocitla mezi alfami, které nebudou nikdy dostatečně doceněné a ostatní na ně hledí spatra. Bude si na mě vybíjet zlost, jelikož si bude dokazovat, že alespoň nad někým má nadvládu, a jí, jako ubohá omega, mu k tomu posloužím skvěle.

Už pozítří mě bude vlastnit nějaký muž.

Navždy.

--

Tak, doufám že jste si všichni užili Vánoce a strávili je s lidmi, které máte rádi :))♥

Chci vám opět moc poděkovat za všechny komentáře a votes u minulého dílu, moc si toho vážím ♥♥♥♥

A pro fanoušky Harryho :D Vím že jste ho dnes postrádali ale slibuji, že v příštím díle se objeví :)