Bylo to, jako by se zastavil čas.

A přesto ruch nemocniční chodby neutichl.

Sestry dál pobíhaly po chodbách, lékaři procházeli kolem s vážnými výrazy ve tvářích a pacienti se mátožně trousili sem a tam.

Jak můžou dál žít a dělat, jakoby se nic nestalo, když se mi očividně zhroutil svět?

Promnul jsem si hruď, v které stále sídlila ta sžíravá bolest a pocit prázdnoty. Trhavě jsem se nadechl a konečně sebral odvahu, zvednout k lékaři mého mate oči.

,,Co tím myslíte?" zašeptal jsem.

Muž si povzdechl. ,,Během operace nastaly komplikace. Louis začal prudce krvácet a ztratil hodně krve. Poskytli jsme mu krevní transfúzi a jeho stav je stabilizovaný, nicméně..dítě se nám zachránit nepodařilo."

Srdce se mi trhalo na kousky.

Naše dítě. Naše fazolka, která svázala náš komplikovaný vztah poutem, které nešlo jen tak rozdělit.

Kolik jsme si toho oba vytrpěli, když si Louis myslel, že chci naše dítě zabít, kolik úsilí ho stálo ukrývat se pryč z mého dosahu. Skrýval se ve sklepě, sám, vyděšený a nešťastný. Vše jen z lásky k našemu dítěti.

A teď bylo pryč.

,,Ne.." zachroptěl jsem zoufale a z očí se mi začali řinout potoky slz. ,,To nemůže být pravda. Musíte se mýlit."

,,Pane Stylesi, kéž bych vám mohl říct lepší zprávy, ale.."

,,Jak jste to mohli dopustit?!" rozkřikl jsem se vztekle. ,,Co jste k sakru udělali, že jste mě připravili o dítě!"

Lékař se zatvářil sklíčeně. ,,Nejsme si vědomi žádné chyby. Nikdy tyto komplikace nepředpokládal. Troufám si tvrdit, že to není naše chyba, ale chápu vaše pocity.."

,,Tak ona to není vaše chyba?" vyrazil jsem ze sebe téměř hysterický smích. ,,Chcete snad říct, že je to Louisova chyba?! Že to on zabil naše dítě?!"

,,To nikdo netvrdí.."

Vstal jsem a probodl ho nenávistným pohledem.

,,Tohle vám neprojde, věřte mi. Teď chci vidět svého mate."

,,Pan Styles ještě není ve stavu kdy by k němu mohli návštěvy.."

,,Myslím, že jsme si nerozuměli," procedil jsem skrze zuby. ,,Jdu za Louisem, a nikdo mi v tom nebude bránit, je vám to jasné?"

Lékař se pod mým pronikavým pohledem stáhl do sebe a mlčky přikývl.

,,Jistě."

Rázným krokem jsem se rozešel k Louisovu pokoji a cestou vytáhl mobilní telefon.

Vzali život mému dítěti. A já za to vezmu život jim.

--

Když jsem dorazil k Louisovi, už jsem si nedokázal hrát na tvrďáka. Už jsem nedokázal ovládat své emoce.

Ležel tam tak maličký a bezbranný, oči zavřené a malé dlaně sevřené v pěst. V nose měl hadičky, které mu dodávali kyslík, a z paže mu vedla další, do které v pravidelném intervalu odkapávala infuze.

Roztřásla se mi brada a musel jsem si rychle sednout, abych se nezhroutil na zem.

,,Lou.." vyrazil jsem ze sebe a uniklo mi dál dalších slz. Ne, nesmím brečet, prostě nesmím. Louis mě potřebuje. Potřebuje, abych byl pro něho silný, abych ho podržel a byl mu oporou. Nikomu nepomůžu tím, když budu brečet jako malé dítě.

Vzal jsem jemně jeho sevřenou dlaň do svých a políbil jeho chladnou kůži. Když jsem si odmyslel hadičky, které ho obklopovali, vypadal, jako by právě spal. Nejspíš ještě netušil, že před chvíli přišel o to nejdražší, co v životě měl.

Při představě, jak mu to budu říkat, se mi chtělo zvracet.

Otec se mi snažil už po druhé dovolat, ale já jeho hovor odmítl. To poslední co jsem teď chtěl, bylo mluvit s ním. Nejspíš ho znepokojila moje zpráva, kterou jsem mu poslal, ale já neměl sílu mu něco víc vysvětlovat. Nepochyboval jsem, že si během chvilky sám zavolá do nemocnice a zjistí, že jeho nenarozené vnouče je pryč.

Nedokázal jsem se ubránit tomu, abych mu částečně nepřičítal vinu za to, co se stalo. Kdyby byl k omegám tolerantnější, kdyby měl více pochopení..nemuselo se to stát.

Ztěžka jsem polkl a pak moji pozornost upoutal Louis, který se zavrtěl a otevřel oči. Chvíli zmateně mrkal a přejížděl očima po pokoji, než zaostřil na mou osobu.

,,Harry?" řekl slabě a vypadal, že jakékoliv slovo ho stojí nesmírné úsilí. ,,Už je to za mnou?"

Nesmím se rozbrečet. Ne teď.

,,Ano Lou," řekl jsem jemně a ještě víc sevřel jeho ručku ve svých. ,,Operace už skončila."

Hnědovlásek zmateně zamrkal a pohlédl dolů na své bříško, které bylo zakryté pokrývkou.

,,Cítím se tak prázdný.."

Tohle nezvládnu. Po tváři se mi skutálela jediná, osamělá slza, která ale Louisovi ihned napověděla, že něco není v pořádku.

Viděl jsem, jak se v jeho očích šíří panika.

,,Harry co se stalo? Je fazolka v pořádku?"

Odkašlal jsem si, ale i tak byl můj hlas nadále chraptivý a nepřirozený. ,,Lou, teď musíme být silní.."

,,Jak silní?" jeho hlas začal nabývat na intenzitě. ,,Co se stalo?!"

,,Při tvojí operaci se vyskytly komplikace. Fazolka.." polkl jsem vzlyk. ,,Je pryč Louisi. Nadobro."

Pokojem se rozhostilo tíživé ticho, které se mi zabodávalo do mozku. Trvalo to jen pár sekund ale mě to připadalo, jako hodiny. Cítil jsem, jak v Louisovi roste napětí.

,,Lžeš," ozval se konečně.

,,Kéž by..nic bych si nepřál víc.."

,,Jsi lhář," kuňkl tiše ale já už slyšel, jak vší silou potlačuje pláč. Razantním pohybem ze sebe odhodil přikrývku a pokusil se posadit. Rychle jsem ho zatlačil zpět do lehu.

,,Musíš ležet zlato, ztratil jsi moc krve, jsi zesláblí.."

,,Kašlu na to!" zaječel na mě a začal se vzpírat mým dlaním, které ho tlačily na lůžko. ,,Já chci moje dítě!! Vraťte mi moje dítě!"

,,Lou uklidni se!"

,,Vy hajzlové vy jste mi ho vzali!" křičel a začal se mnou bojovat. I když byl zesláblí po ztrátě krve a narkóze, někde sebral neuvěřitelnou sílu a bojoval zuby nehty, aby se dostal pryč. ,,Moje miminko! Chci ho zpět!"

Zaznamenal jsem, že se otevřely dveře a dovnitř se nahrnul doktor a dvě sestřičky.

,,Pane Stylesi, musíte se.."

,,Jste lháři, hnusní lháři, fazolka není mrtvá!" zaječel Louis a začal vzlykat. Každý vzlyk byl jako šíp, který mi trhal srdce. Cítil jsem jeho nesmírnou bolest a smutek, který se mísil s tím mým. Nevěděl jsem, jak dlouho to ještě vydržím.

,,Lásko," zašeptal jsem a pokusil se ho pohladit po tváři, on však mou ruku odstrčil a dál se svíjel v pláči.

,,To se přeci nemohlo stát! Chci se probudit, prosím, chci se probudit!" plakal.

Doktor mu rychle odpojil infuzi s výživou a vpravil do jeho žíly velkou stříkačku plnou průhledné tekutiny. Během pár vteřin se Louisův pláč stával, tiší a jeho oči zahalila mlha.

Než se propadl do milosrdného bezvědomí, podíval se na mě.

Jeho pohled byl plný takové bolesti že jsem věděl, že ten obraz do konce života nevymažu z paměti.

--

Když jsem vyšel na chodbu, už jsem sotva šel. Třásl jsem se po celém těle a občas mi unikl podivný zvuk.

Ze všeho nejvíc jsem teď chtěl být sám. Schoulit se někde do prázdné místnosti a vykřičet všechnu bolest, co jsem v sobě cítil.

Ale nemohl jsem Louise opustit. Musel jsem mu zůstat nablízku.

,,Harry?"

Zvedl jsem hlavu, když jsem uslyšel mé jméno. Proti mně stál Liam a za ruku držel bledého, ustaraného Nialla.

,,C-co tu děláte?" zeptal jsem se.

,,Volal mi tvůj otec. Říkal, že sem mám co nejdřív přijet. Neřekl mi nic moc, ale pochopil jsem že..Louis potratil," vydechl Liam a já se zatřásl po celém těle.

,,Je to pravda?" ozval se Niall tichounce.

Nezmohl jsem se ani na slovo. Jen jsem přikývl.

,,Proboha Harry," řekl Liam a položil mi ruku na rameno. ,,Tolik mě to mrzí. To se nemělo stát."

V tu chvíli jsem zapomněl na všechno, co se mezi námi stalo. Na to, že mě zradil a ukrýval přede mnou Louise. Už jsem totiž dokázal pochopit, že to všechno dělal, protože má tak dobré srdce. A dokáže v něm najít pochopení pro každého. Nejen pro alfy.

,,Je to všechno moje vina," dostal jsem ze sebe a konečně řekl to, co mě nejvíc tížilo.

Liam se zamračil. ,,Harry není to tvoje chyba."

,,K-Kdyby si Louis nemyslel, že ho chci zabít, neutekl by a mohlo se na to přijít dřív. Mohl jít na operaci už před několika týdny, mohl.."

,,Harry," přerušil mě rychle Liam, chytil mě za obě ramena a zadíval se mi zpříma do tváře. ,,Není to ničí chyba. Stejně tak si to můžu dávat za vinu já, že jsem Louisovi pomohl utéct. Ale Louis byl celou dobu pod Zaynovým dohledem a věř mi, že je to výborný lékař. Měl tu nejlepší péči, on i miminko. Tohle nemohl nikdo předvídat. Prostě se to stalo. Ale rozhodně, to není tvoje vina."

To byla poslední kapka. Už jsem se nedokázal dál ovládat.

Moje ramena se začala otřásat pláčem a já začal vyluzovat hlasité vzlyky. Liam mě odvedl k plastovým židlím, které tu byly, posadil mě a sevřel mě pevně v náručí.

,,No tak Hazza, dostaň to ze sebe. Potřebuješ to."

A já brečel v jeho objetí a snažil se ze sebe dostat všechnu bolest, co jsem cítil.

Protože až projdu dveřmi Louisova pokoje, nebude na můj smutek čas. Budu tam muset být pro něj a snažit se, abych uzdravil všechny rány na jeho duši.

Přitom jsem ale věděl, že po těchto ranách, zůstanou navždy jizvy.

--

Nevím, jestli to ještě někdo z vás čte, ale doufám, že ano :)