Vstaň Louisi.

Musíš vstát a bojovat, nejen za sebe, ale i za dítě, které nosíš pod srdcem.

Ale nešlo to. Žal, smutek, strach a vztek mě přemohly. Choulil jsem se do klubíčka na studené zemi a hořce vzlykal, nevnímajíc, jak se chlad postupně zabodává do mého těla.

Věřil jsem mu. Opravdu jsem začínal věřit, že bych s Harrym a našim dítětem mohl jednou tvořit šťastnou a fungující rodinu navzdory tomu, co se mezi námi stalo a stane.

Samozřejmě jsem neočekával, že náš budoucí život bude plynout hladce, bez překážek, hádek a sporů. Ale nikdy bych nečekal, že Harry poslechne svého otce a bude chtít zabít mě i naše nenarozené dítě.

Jak krutá musí rodina Stylesových být, aby dokázali žít s krví na rukou? Krví těhotné omegy, která jen doufala, že i její příběh bude mít šťastný konec?

Na okamžik jsem měl chuť se vzdát. Prostě dělat jakoby nic, poslechnout Harryho, který mi jistojistě zítra přikáže nasednout do auta, aby mě mohl odvést někam pryč z doslechu služebnictva a tak mě sprovodit ze světa..

Od té doby, co vlčí virus pronikl do našeho světa, se mi stalo tolik zlých věcí, že jsem neměl nejmenší chuť bojovat.

A nejspíš bych ani nebojoval. Kdyby v mém lůně neodpočívala fazolka. Nemohl jsem ho nechat, aby to bezbranné stvoření zabil, i když prakticky to ještě dítě nebylo. Ale pro mě představoval středobod vesmíru.

Silou vůle jsem se donutil vyškrábat na nohy a doklopýtat do postele. Vyzul jsem si bačkory a roztřesenou rukou nadzvedl přikrývku, pod kterou jsem vklouzl. Musel jsem se přinutit zůstat tiše ležet a nic nepodnikat, i když instinkt mi velel zvednout se a utíkat pryč z tohoto ďábelského místa.

Ale to by k ničemu nebylo. Chytili by mě dřív, než bych se jim ztratil z dohledu.

Tohle sám nezvládl. Budu potřebovat pomoct.

Párkrát jsem se zhluboka nadechl, abych uklidnil třas svého těla a zavřel oči. Spánek samozřejmě nepřicházel. Na to jsem byl příliš vyděšený.

Nevím, jestli jsem takto nehybně ležel minuty nebo hodiny. Nicméně najednou jsem zaslechl bouchnutí vchodových dveří a hned na to těžké kroky, které se blížily k naší ložnici.

Nasál jsem vzduch do nosních dírek a ucítil neodolatelnou vůni mé alfy, která se ale poněkud změnila. Mé podvědomí už ji nevnímalo, jako krásnou vůni mého mate. Teď jsem z Harryho cítil pach smrti.

Dveře se pomalu otevřely a já křečovitě zavřel oči. Musí si myslet, že celou dobu spím. Kdyby pojal jen špetku podezření, že jsem vyslechl rozhovor mezi ním a jeho otcem, byl bych během příští hodiny po smrti.

Slyšel jsem, jak si hlasitě povzdechl, a postel se zhoupla, jak na ni dopadlo druhé tělo. Vzápětí jsem ucítil jeho teplý dech na mém krku.

,,Spíš maličký?"

Neodpověděl jsem, jen jsem se přinutil dýchat pomalu, pravidelně a doufal, že Harry nepřijde na to, že spánek jen předstírám.

Nejspíš nepřišel, jelikož si jen znovu zhluboka povzdechl a jemně přitiskl rty na můj krk. Ten dotek byl nezvykle procítěný. Určitě věděl, že příští noc už vedle něj ležet nebudu. Že příští noc, bude mé tělo pomalu chladnout pohozené někde v lesích.

Harry mě protentokrát ani neobjal a neschoval u sebe v náručí, jak to měl během noci ve zvyku. Jen se otočil pryč ode mě a po chvíli jsem slyšel jeho tiché chrápání.

Alespoň v něčem mi přálo štěstí. Nevěděl jsem, jak bych se nenápadně soukal z jeho paží tak, aby se neprobudil.

Pomaličku jsem se posadil a nazul si zpět bačkůrky. Věděl jsem, jak moc riskuji, ale bylo mi to jedno. Jestli mě Harry chytí, prostě jen uspíším svůj osud.

Vstal jsem a téměř bez dechu došel ke křeslu, kde bylo poházené Harryho oblečení. Doufal jsem, že má mobil opravdu v kapse u kalhot, protože na nočním stolku ho výjimečně neměl. Jestli ne, mohl jsem zkusit ještě pracovnu, ale pak už bych nevěděl, kde dál hledat.

Bez jakéhokoliv hlasitějšího zvuku jsem začal šacovat Harryho oblečení. Vklouzl jsem dlaní do jedné kapsy, ale byla prázdná. Ztěžka jsem polkl a zkusil druhou kapsu. Málem jsem se rozplakal úlevou, když jsem nahmatal jeho mobil.

Přitiskl jsem si svou kořist k hrudi a rychle odešel z ložnice. Mé kroky vedly do koupelny na konci chodby, což bylo místo, kde by mě nikdo nemusel slyšet mluvit.

Zamknul jsem za sebou s tím, že pokud by na mě někdo klepal a ptal se, co se děje řekl bych, že je mi špatně a nechtěl jsem zvracením budit Harryho.

Sedl jsem si na studenou zeď a prsty se mi tak třásly, že jsem málem nedokázal přístroj odemknout. Naštěstí ho Harry neměl zaheslovaný.

Našel jsem seznam kontaktů, kterých měl asi dvě stovky a modlil se, aby měl toho, kdo mi může pomoci uleženého pod jeho jménem.

Přitiskl jsem si vzrušeně ruku na ústa, když jsem našel ono číslo a zmáčkl zelené tlačítko.

Z mobilu se dlouho ozývalo jen monotónní pípání. Začínal jsem být lehce nervózní. Co když má na noc vypnuté zvuky, aby ho nikdo nerušil? Co když nemá mobil u sebe? Jestli se mu nedovolám teď v noci, už svůj osud nejspíš nijak neodvrátím. On je jediný, kdo mi může pomoci.

A pak se ozval rozespalý, tichý hlas.

,,Harry? Víš sakra kolik je hodin?"

,,Liame?" zašeptal jsem tichounce a po tvářích se mi začaly koulet slzy, aniž bych věděl proč. Nejspíš štěstím, že ho slyším, že mám nějakou naději přežít. Nebo už ve mě natolik bublaly všechny emoce, které se ve mně mísily.

Chvíli bylo ticho, než Liam váhavě promluvil. ,,Jsi to ty Harry?"

,,Tady Louis," špitl jsem.

,,Louisi, kde je Harry? Co se stalo??"

,,On neví, že ti telefonuju," pokračoval jsem šeptem a otíral si přitom slzy. O patro níž něco bouchlo, a já polekaně nadskočil.

,,Cože? Louisi musíš mluvit víc nahlas, neslyším tě."

,,Liame on neví, že ti telefonuju, nesmí to zjistit, potřebuju pomoct."

,,Louisi bude lepší, když mi dáš k telefonu Harryho, ano?" navrhl Liam znepokojeně.

,,Ne!" vyjekl jsem tak tiše, jak jen to šlo. ,,Liame prosím, já nevím na koho jiného se obrátit, zachraň mě, zachraň moje dítě.."

Teď už jsem nepokrytě plakal.

,,Louisi, uklidni se," ozval se konejšivě Liam. ,,Jen mi řekni, jestli je Harry v pořádku, ano?"

,,Ano je," popotáhl jsem. ,,Byl tu jeho otec a já poslouchal za dveřmi, chce mě zabít, mě i fazolku Liame.."

Opět ticho. Liam nejspíš potřeboval vstřebat informace, které jsem mu dával.

,,Musel ses splést. Harry by tě určitě nezabil, ani ti nijak neublížil," odporoval mi, ale jeho hlas nezněl zdaleka tak jistě, jak bych si přál.

,,První nechtěl, ale otec ho přemluvil," šeptal jsem. ,,Zítra..nebo spíš už dnes mě musí zabít."

Liam si frustrovaně povzdechl. ,,Ale proč by tě zabíjel? Já myslel, že tě má rád."

,,Prý jsme komplikace a musí mě zlikvidovat i s maličkým," můj hlas začínal nabývat na hysterii. Co když mi Liam nepomůže? Přece jen, Desmond Styles byl někdo, kdo vás může mrknutím oka totálně zničit. Proč by někdo jako Liam, riskoval svůj život kvůli mně?

Když nic neříkal, začal jsem opět vzlykat. ,,Ty mi nevěříš, že??"

,,Neplač Louisi," řekl jemně. ,,Snažím se to všechno vstřebat. Ale ano. Věřím ti. Jen jsem myslel že po tom, co se stalo minule už.."

Povzdechl si hlasitě a nedokončil větu.

,,Co se stalo minule?" zeptal jsem se naléhavě.

,,To teď nebudeme řešit, protože pokud to chápu, nemáš moc času. Co po mě chceš?"

,,J-Já," zarazil jsem se. ,,Já nevím. Prostě..dostaň mě odsud."

,,Uvědomuješ si, co po mě žádáš Louisi? Abych šel proti svému nejlepšímu kamarádovi, kterého znám od dětství a proti člověku, který má obrovskou moc. Budu tím riskovat hodně. Nebylo by lepší, kdybych si s Harrym promluvil? Třeba se to nějak vysvětlí."

,,Já věděl, že mi nepomůžeš," zašeptal jsem a hrůza pronikala až do morku mých kostí. ,,Dobře. Pomož mi alespoň tak, že mu to neřekneš. Pomůžu si sám. Řekni Niallovi, že ho mám rád."

A s těmito slovy jsem zavěsil.

Liam mi nepomůže. Je až příliš oddaný Harrymu na to, aby šel proti němu a pomohl bezvýznamné omeze. Chtěl jsem v sobě opět vzkřísit tu naději, že se mi podaří utéct i bez jeho pomoci, ale v hloubi duše jsem věděl, že mi podepsal rozsudek smrti.

Najednou mobil v mé ruce zavibroval a já ho leknutím málem upustil. Na displeji svítilo Liamovo jméno. Váhavě jsem hovor přijal.

,,Pomůžu ti," ozval se Liam věcně. ,,Jestli mluvíš pravdu, a něco by se ti stalo, nemohl bych se už nikdy podívat do očí Niallovi, natož sobě. Jen mi přísahej, že to není jen způsob jak zkusit utéct, aniž by ti něco hrozilo?"

,,Přísahám Liame, na život mého dítěte," odpověděl jsem šeptem.

,,Fajn. Budu zítra nenápadně hlídkovat celý den u Harryho domu. Jakmile na chvíli odjede, dostanu tě odtamtud. Pokud by chtěl odjet až s tebou..něco vymyslím. Ale slibuju ti, že udělám všechno proto, abych tě zachránil."

A já se znovu rozplakal. Ale tentokrát vděčností a štěstím, že i v tomhle odporném světě existují alfy, které nemají místo srdce kus ledu a životy ostatních jim nejsou lhostejné.

,,Liame já nevím jak ti poděkovat," vzlykl jsem.

,,Teď neděkuj, zavěs a dělej jakoby nic. Musíš být opatrný. Dávej na sebe pozor."

,,Děkuji," zašeptal jsem naposledy a zavěsil. Stejně bych slovy nedokázal vyjádřit tu míru vděčnosti, kterou jsem k Liamovi cítil.

Opatrně jsem vykoukl na chodbu, která byla naštěstí prázdná. Rychle jsem vklouzl zpět do ložnice a pohlédl na svou alfu. Naštěstí ležel na zádech a hlasitě chrápal.

Po špičkách jsem přešel k jeho oblečení a zasouval mobil zpět do kapsy. Byl jsem do toho tak zabraný, že jsem si ani neuvědomil, že chrápání ustalo.

Až Harryho rozespalý hlas mě donutil ztuhnout na místě a roztřást se strachy.

,,Louisi? Co tam děláš?"

--

Tak je tu další díl, který měl vyjít už před několika dny, ale nějak to nevyšlo. Doufám že další se mi podaří vydat dřív, než za týden :)

Děkuji za všechny votes a komentáře u minulého dílu ♥♥♥