,,Ne..ne," zašeptal jsem. Celé mé tělo ochromil strach, když jsem si uvědomil, že mě chtějí odtrhnout od mé rodiny, od toho jediného, co mě drželo v tomhle šíleném světě při smyslech a uchovávalo ve mně naději, že všechno bude dobré.

Aniž bych přemýšlel, udělal jsem pár rychlých kroků směrem k Lottie, která mě zoufale sledovala s dlaněmi přitisknutými na ústa. Najednou mě ale popadli dva páry silných rukou a sevřely mě v železném sevření.

,,Pusťte mě, ne! Lottie!" zakřičel jsem a bezmocně sebou škubnul ve snaze vyprostit se, ale neměl jsem nejmenší šanci. Vojáci mě táhly pryč, pryč od rodičů, od dvojčat, od mojí milované sestřičky.

,,Louisi!" vykřikla Lottie a chtěla se mi bláhově vrhnout na pomoc, v čemž jí zabránili další ozbrojení muži. Křičel jsem na všechny kolem nejhorší nadávky, co jsem znal a nepřestával se bránit, ale nebylo mi to nic platné. Vojákům se podařilo odtáhnout mě do tmavé místnosti, která byla přeplněna lidmi.

,,Mám tě rád Lottie!" vykřikl jsem svá poslední slova, než se za mnou zabouchly těžké dveře a já věděl, že obrázek zoufalé a uplakané sestry nevymažu z paměti do konce života. Najednou jsem měl neblahé tušení, že jsem svou rodinu viděl naposledy v životě. Potlačil jsem vzlyk, který se mi dral z hrdla a udeřil pěstmi do dveří. V návalu adrenalinu jsem ani nevnímal, jak se kůže na mých prstech sedřela do krve.

,,Otevřete ty zasraný dveře!" zařval jsem, ale můj křik zanikl v pláči a křiku ostatních. Otočil jsem se, a uviděl desítky a desítky chlapců a dívek, kteří se k sobě vystrašeně tiskli v tíživé temnotě a zmateně se rozhlíželi. Panebože, kde jsem se to ocitl? Je vůbec možné, že ještě před pár týdny jsem byl normální dospívající kluk, který chodil do školy, pracoval v místním hračkářství a užíval si života? A teď mě někdo nazývá omegou a zavírá spolu s dalšími vyděšenými lidmi do tmavé místnosti a drží mě od mé rodiny?

Z mých vystrašených úvah mě vytrhlo bouchání, které se ozývalo z druhé strany místnosti, a já si všiml dalších dveří, které nejspíš vedly ven z budovy. Ty se s rachotem otevřeli a všichni jsme jako na povel utichli. Ve dveřích se objevila opět skupina ozbrojených vojáků, kteří na nás namířili zbraně.

,,Vyjdete teď spořádaně ven a nastoupíte do autobusu. Kdo bude klást odpor, bude zastřelen," pronesl jeden temným hlasem a odezvou na jeho výhružku byla další vlna pláče, křiku a zoufalých proseb, na které ale nikdo nereagoval.

Semkl jsem zoufale víčka, ale slzy strachu si přesto našli svou cestu ven a zkrápěly mě tváře. Opakoval jsem si, že musím být silný a statečný, abych našel možnost, jak se vrátit ke své rodině, ale je těžké zůstat vyrovnaný ve chvíli, kdy jste sami, v místnosti plné zoufalství a strachu a holý život. Je to těžké když nevíte, co vás čeká dál, a řítíte se do neznáma.

Vojáci začali netrpělivě strkat ven pár lidí a ostatní vzápětí následovali. Já se dostal ven jako téměř poslední a s malou úlevou jsem se nadechl čerstvého vzduchu, kterého jsem si ale neužil dlouho, jelikož mě vzápětí jeden z nich hrubě postrčil ke školnímu autobusu, v kterém už se tísnilo dalších asi 50 chlapců a dívek. Vyškrábal jsem se roztřeseně nahoru a sedl si na poslední volné místo, vedle vzlykajícího blonďatého chlapce asi v mém věku.

Dveře autobusu se zavřeli a rozjel se neznámo kam. Pár dívek vzadu začalo panikařit, křičeli a bouchali pěstmi do oken, ale nebylo jim to nic platné.

Zabořil jsem si tvář do dlaní a promnul si čelo. Třásl jsem se po celém těle. Momentálně jsem se nacházel ve stavu, kdy mi všechno ještě nedocházelo, jelikož se spousta věcí udála příliš rychle. Pomalu ale na mě doléhala skutečnost, která byla téměř nesnesitelná. Měl jsem velký strach, co bude dál. Kam nás vezou a co s námi mají v plánu? Co když nás chtějí všechny zabít? A proč nám nikdo nepomůže? To, co se tu momentálně dělo, přece nemohlo být zákonné.

Chlapec vedle mě vzlykl hlasitěji a já se k němu otočil. Byl v obličeji celý bledý, až na oči silně zarudlé od pláče. Vypadal ještě víc vyděšeně, než jsem byl já. Probudil se ve mě ochranitelský pud a touha ho utěšit.

,,Hej, hej, to bude dobrý," řekl jsem tiše a vzal jeho ruku do dlaní. Zvedl ke mně oči a popotáhl. V očích měl bolest takového rozměru, že mě zamrazilo. ,,Jak se jmenuješ?"

,,Jsem Niall," odpověděl stejně tiše.

,,Já jsem Louis. Nemáš ponětí, kam jedeme?"

Niall se zadíval na okamžik z okna a pak se opět zatřásl.

,,Myslím že vím. Do výcvikového centra pro omegy."

Nechápavě jsem nakrčil čelo.

,,Promiň, ale to nechápu.."

,,Jsme nakažení. Všichni. Udělali to. Vypustili do světa virus, který z nás udělal tohle," řekl a hlas se mu zlomil. ,,Jsme omegy. To nejnižší ve společenském žebříčku."

,,Pořád nerozumím," zavrtěl jsem hlavou. Niall se otočil zpět ke mě. Jeho oči byly naléhavé.

,,Moji rodiče byli vědci a tušili, co se chystá. Více lidí to tušilo. Nestihli tomu zabránit. Oba je zabili," řekl a já náhle pochopil tu bolest, která z něho vyzařovala. ,,Než se to stalo, táta mě schoval v tajném krytu, který jsme měli v domě. Oni se skrýt nestihli. Nechali mi peníze, abych utekl do Ameriky. Na letišti mě ale chytili a odvezli sem."

,,Ach, Nialle," vydechl jsem a objal jsem ho. V téhle zoufalé situaci bylo objetí něco tak neobyčejně přirozeného, a krásného, že mi bylo jedno, že se téměř neznáme. Potřeboval jsem cítit něčí blízkost a podporu. ,,Je mi to líto. Moji rodiče a sourozenci jsou bety."

,,To je ta nejlepší možnost," řekl tiše. ,,V jejich životě se toho tolik nezmění. Budou dál fungovat jako normální lidé. A pokud jsou bety oba, můžou zůstat spolu. Teď ale vládnou světu alfy."

,,Co tím chceš říct, že vládnou světu?" vyděsil jsem se.

Niall se na mě smutně podíval.

,,Uvidíš."

Zbytek cesty jsme nemluvili. Jen jsme se drželi za ruce, zírali z okna do nepřívětivé noci a modlili se.

--

Musel jsem usnout, jelikož mě probral hrubý hlas, který se rozléhal celým autobusem. Škubl jsem sebou, otevřel a oči a uviděl, že jsme nejspíš na místě. V autobuse stál ozbrojený muž, který křičel, ať jdeme ven. Bez protestů jsme všichni vstali a vyšli z autobusu. Na oblohu už se pomalu dralo slunce. Museli jsme jet opravdu dlouho.

Rozhlédl jsem se, ale neměl jsem ponětí, kde to jsme. Stáli jsme před vysokou, šedivou budovou, kolem které byl plot z ostnatého drátu. Vypadalo to, jako nějaké vězení.

Před bránou stála blonďatá žena středního věku v černém kostýmku a z každé strany ji strážili vojáci. Tvář měla tvrdou a nepřístupnou, jako kámen. Zhluboka jsem se nadechl a do nosu mě uhodil opět ten pronikavý pach, který mě štípal v nose.

Vojáci nás všechny dostrkali před blondýnu a namířili na nás zbraně, kdyby snad někoho z nás napadlo utéct. Nikdo nemluvil, dokonce i veškerý pláč ustal. Jen jsme všichni čekali, co bude dál.

,,Dobrý den. Jmenuji se Erin a jsem hlavní trenérkou tohoto výcvikového centra. Vím, že jste nejspíš všichni stále zmatení z toho, co se děje ale vše vám bude vysvětleno. Můžete být na sebe pyšní. Jste vyvolení. Vyvolení k tomu, abyste se starali a uspokojovali veškeré potřeby těch, kteří jsou pro náš svět nejdůležitější. Naše alfy. Zde ve výcvikovém centru se naučíte všechny dovednosti, které budete v péči o svou alfu potřebovat. Naučíte se vše o svém novém životě, o svém postavení, o svém těle. Je jen na vás, jestli se ke svému životnímu poslání postavíte zodpovědně. Pokud ne, očekávejte velmi nepříjemné následky."

,,Uspokojovat alfy? Zbláznili jste se?? Nemůžete nás jen tak odtrhnout od rodin a říkat nám takové věci! Nemáte na to právo!" vykřikla zuřivě černovlasá dívka, která stála kousek ode mě. Blondýna k ní stočila chladné oči.

,,A z čeho usuzujete, mladá dámo, že na to nemám právo? Jste omega a to, co budete dělat celý svůj příští život je to, že budete sloužit alfám."

,,Vyližte si prdel!" odsekla dívka a najednou se rozběhla pryč. Byla rychlá, hodně rychlá. My ostatní jsme zamrzli na místě a jen vyděšeně sledovali, jak se nám vzdaluje a černé vlasy jí vlají ve větru.

Najednou se ozvalo několik výstřelů a dívka sebou téměř až komicky škubla a rozhodila rukama. Vzápětí její bezvládné tělo padlo na zem.

,,Ne!" vykřikl jsem bolestně a z očí se mi roztekly slzy. ,,Panebože, ne.."

Vojáci nás začali rychle strkat směrem k bráně, za kterou nás chtěli zavřít. Odtud nemohlo být úniku. Rozhlédl jsem se a skenoval pohledem okolí. Musím odsud nějak utéct. Jen co budu mít příležitost.

Můj zrak se zastavil na černém autě s tmavými skly, které stálo kousek od budovy.

A tehdy jsem ho poprvé uviděl.

Stál tam, v černém klobouku a skvěle padnoucím obleku a tmavými brýli na očích. I přes tmavá skla jsem věděl, že do mě zabodává pohled.

Roztřásly se mi kolena.

Muž se pomalu ušklíbl a přehodil si klíčky od auta z jedné dlaně do druhé. Poté nonšalantně nasedl do auta a zabouchl dveře.

Těžká, železná brána se za mnou zavřela a já spatřil skrze mříže jen zvířený prach, který stoupal za jeho autem.

--

Tento díl jsem chtěla vydat dříve ale měla jsem zápočtový týden, takže jsem jen ležela v učení a popravdě, jsem neměla po tom, co se stalo chuť do psaní. Vy, co jste četli You're not my Choice jste asi poznali, že jsem měla Jay ráda a když jsem se tu zprávu dozvěděla, byla jsem v naprostém šoku. Chvíli jsem přemýšlela, že You're not my Choice smažu, jelikož tamJay zemře a mě to přišlo vůči ní neuctivé ale nakonec jsem to neudělala. Protože Jay v mém příběhu je taková, jako nejspíš byla i ve skutečnosti. Silná, laskavá žena, která obětovala všechno své rodině. #RIPJohannah

♥Děkuji moc za všechny komentáře a votes k minulému dílu, opravdu moc si toho vážím ♥