Pokojem plným zaprášených krabic zněla jemná vánoční hudba. Mladá žena se na posteli zavrtěla, pomalu otevřela oči a zmateně se rozhlédla. Odkud se bere ta veselá melodie? Vzala z nočního stolku mobil, ale budík to nebyl.

Odhodila starou prošívanou deku, a bosa přešla k oknu. Cestou zakopla o stoh časopisů a málem spadla na rotoped, který mizel pod horou oblečení, šatů a kabátů. Roztáhla květinové závěsy a podívala se ven. Sněžilo. Ulice jejího rodného městečka byla ozdobená girlandami a vánočními světýlky a soused naproti vyhrnoval sníh.

„Co to sakra..." zamumlala a rozhlédla se po svém dětském pokoji. Všimla si zarámovaných fotek na stole a rychle přešla k nim. Popadla tu, kterou vyfotila před měsícem na dovolené a přejela prstem po skle. Měla ho od prachu. „To..."

V zrcátku na stole zahlédla svůj odraz. „To snad..." Přejela si prsty silně po tváři a pak je prozkoumala. Byly čisté. Žádné stopy make-upu ani pudru. Žádná rozmazaná řasenka po noci bez odlíčení. Prohrábla si vlasy natočené v ležérních vlnách. Zkusila je rozcuchat, ale jen díky tomu vypadaly víc... sexy.

A ta hudba pořád hrála odnikud a odevšad.

Znovu vzala do ruky mobil. „Plná baterka," zamumlala. „Nevydrží ani půlku dne bez nabíječky, a teď má plno?" Až pak si všimla data. „Středa devatenáctého prosince? Středa? To nejde... Včera byl pátek desátýho. Tohle není normální. Tohle není normální!"

Ano, vskutku to nebylo normální. Mladá žena panikařila a snažila se pochopit, jak se její pokoj proměnil ve skladiště a jak je možné, že čas přestal dávat smysl.

Mobil začal zvonit. Na obrazovce se ukázala fotka, kde byla vyfocená s nějakou modelkou s nápisem Ta nej ❤. 

Chvíli váhala a pak to zvedla. „Haló?"

„Ahoj bestie! Prosím tě, vím, že jsi teď na návštěvě doma u rodičů v tom vašem malém zapadákově, ale nutně potřebuju ten seznam kontaktů pro šéfku. Víš, jaká je. A slíbilas, že budeš na příjmu, kdyby něco, i když pořád nechápu, jak se ti ji povedlo ukecat, aby ti dala dovolenou týden před Vánoci."

„Ehm..."

„Já vím, já vím, slíbilas jí, že o tom napíšeš článek, ale stejně. Pošleš mi teda ten seznam?"

„Já... teď nemůžu, promiň?"

„Ale no tak, vím, že to máš připravené, ty poctivko jedna. Prostě otevři notebook a nahraj mi to do mailu."

Rozhlédla se. „Notebook, notebook, kde je notebook?" 

Byl položený na posteli. Rychle k němu přiskočila a otevřela ho. Nepotřebovala heslo a seznam kontaktů, příhodně pojmenovaný Seznam kontaktů, našla hned na ploše. Mail měla už připravený. Rozklikla novou zprávu s předmětem POŠLI MI SEZNAM KONTAKTŮ!!!!!!!, přetáhla do odpovědi soubor a klikla na odeslat.

Jednoduší už to mladá žena mít nemohla.

„Mám to!" zajásal jí u ucha telefon. „Díky. Jsi prostě nej. Už musím běžet ale nezapomeň mi dát vědět, jak jsi na tom s článkem! Jak přežít Vánoce u rodiny a nezlomit si srdce je perfektní téma."

„Ehm, díky."

„Tak se měj, bestie!"

„Ahoj?"

A s tím hovor skončil.  Mladá žena se znovu rozhlédla po místnosti a děsivá realita na ní pomalu dolehla. Jednalo se koneckonců o její oblíbený žánr.

„Ale ne... Do prkýnka. Kurňa. Ty vado.... Můj starý pokoj plný krámů, které nejsou moje. Melodie, která pořád hraje. Nemůžu nadávat a mám jakousi práci o psaní. Nejlepší kamarádka, která ví líp než já, co tady dělám, a článek o vánocích a lásce... ale ne... ale ne, ale ne!" 

Hudba s každým jejím slovem gradovala a přestala těsně před tím, než zhrozeně zašeptala: „Jsem v zatroleném romantickém vánočním filmu."

Měla pravdu. A od toho momentu to bylo jen horší a horší. Nebo snad lepší? V momentě, kdy se naše mladá hrdinka rozhodla, že chce jít na snídani, se objevila v kuchyni u stolu. Když jí přivítala žena ve vánočním svetru stojící u sporáku, došlo jí, že to bude asi její matka. Co na tom, že ji nepoznávala a nebyly si ani trochu podobné.

Za stolem přetékajícím jídlem seděl muž s novinami. Naše hrdinka se chytala rychle, poznala, že má být jejím otcem. Dál těkala očima po místnosti a snažila se přijít všemu na kloub.

„Drahoušku, budeš tak hodná a půjdeš pro poštu?"

Než stihla své vánoční matce odpovědět, už šla po cestičce ke schránce. V kulichu, v šále a v bundě zapnuté až ke krku.

Vzala ze schránky poštu, a když se chtěla vrátit zpátky, uklouzla na cestičce, která ještě před chvílí neklouzala ani trochu.

Před pádem ji ale zachránily silné mužné ruce.

Když vzhlédla nahoru, svět se zpomalil. Doslova. Hudba zvolnila a hrála nadějně, slunce zrovna proniklo mezi mraky a rozzářilo se kolem tmavovlasého rozcuchaného muže se strništěm. Zacukal mu koutek a něco řekl, nerozuměla mu ale slovo. Zněl, jako by byl pod vodou.

„Cože?" zeptala se.

A svět se zase zrychlil. Povytáhl obočí. „Říkal jsem, bacha na cestu. Málem jsi mi rozbila nos."

„Oh, promiň." Stoupla si a odtáhla se. „Díky za záchranu."

„Za nic," zavrčel. „Příště se tu nepleť." A s tím se otočil a odešel.

„Kráter," zamumlala a rozčileně dupla nad tou zohavenou nadávkou. Rozešla se zpátky domů a už si sundávala kabát v předsíni. 

„Všimla jsem si, že jsi potkala Jacoba!" ozvala se matka z kuchyně.

„Ehm... jo."

„Nic si z něj nedělej, je to morous. Však víš, po tom, co se mu stalo, snáší vánoce velmi špatně."

„Po tom, co se mu stalo?"

„Ano, před lety přišel během nehody o ženu i jejich dítě. Spadl na ně vánoční stromeček," svěřila jí matka s naprostou vážností.

Zacukal jí koutek, ale se stejnou vážností přikývla. „To je strašné."

„To je. Bydlí v domě na konci ulice. Budu potřebovat, aby ses tam později zastavila. Opravil nám ten dřevěný betlém po babičce."

Než se stihla nadechnout, už stála na prahu před domem, kterým dozníval zvonek. Rozčileně máchla rukama. „Tohle se nedá!" postěžovala si obloze. „Ani jsem si nedala kafe!"

Dveře se otevřely. „To jsi ty," utrousil Jacob zamračeně místo pozdravu.

„Jo. Jdu pro nějaký betlém," a už se vůbec nesnažila znít příjemně.

„Aha."

„Můžeš mi ho už dát?"

„Jo, pojď za mnou."

Naše mladá hrdinka ho následovala do jakési dílny plné pilin. Když vzal do ruky betlém, přestal se mračit a najednou se nostalgicky usmíval. Hudba už nemohla být rozněžněnější.

„Je to drahocenný kousek. Dávej na něj, prosím, pozor." 

Když se na ni usmál, začervenala se, zastavil se jí dech a zapomněla dýchat a zavřít pusu. Pak se vzpamatovala, olízla si perfektně namalované rty a řekla: „Dám."

Když jí ho podával, jejich ruce se dotkly. Nešlo mu neoplatit rozzářený úsměv.

Zaklaply za ní dveře. Zatřásla hlavou, jako by si snažila vyklepat z ucha vodu a pousmála se. „Takže tenhle zarostlý neupravený ale příhodně velmi atraktivní mrzout má být mou vánoční láskou? No, mohlo být hůř. Aspoň je můj typ."

Udělala krok ze schodu dolů a došlápla na silnici před náměstím. Vedle ní štěbetala velmi přátelská žena, která během dvou vět jen tak mimochodem prozradila, že jsou nejlepšími kamarádkami z dětství. Procházely se mezi vánočními stánky a zastavily se u stánku s dřevěnými hračkami a dalšími předměty. 

Její nejlepší kamarádka z dětství pozdravila prodavače, kterým byl Jacob. Prohodili spolu pár slov, pak se na ni Jacob usmál a najednou byl večer a procházeli se spolu vánočně ozdobeným parkem.

Jacob zrovna naší mladé hrdince vyprávěl o své vánoční tragédii. Tentokrát byl hladce oholený, čerstvě ostříhaný a ve značkovém kabátu, který by ho nemělo napadnout ani vlastnit.

Začalo jemně sněžit. Vánoční hudba přešla v romantické smyčce, Jacob se přiblížil blíž, pohladil ji po tváři a palcem jí přejel po rtech.

„Měla jsi tam vločku," řekl, než se naklonil, aby ji políbil.

Ten poslední kousek vzdálenosti mezi nimi překonala ona, a když se jejich rty setkaly, v dálce vybuchly ohňostroje.

Naše mladá hrdinka se rychle ztratila ve víru vánoc. Bylo pro ni snadné zvyknout si na tempo rodného městečka, ve kterém byl každý den týden před Vánoci. S každým se rychle seznámila a bez potíží si připomněla důležité informace o jejich společné minulosti. S Jacobem chodila na schůzky, líbali se pod blikajícími hvězdami, sněhovými vločkami nebo vánočními světýlky.

A velmi brzy, velmi snadno, naše mladá hrdinka zapomněla, že je i jiné období než zima, a že se dá slavit něco jiného než vánoce a že má jinou než vánoční matku. A pokud se s Jacobem někdy pohádali, pokud přijel do městečka její bývalý snoubenec, který ji těsně před vánoci tak ošklivě podvedl, nebo pokud se objevila její středoškolská láska, síla jejich srdcí jim přeci jen pomohla se k sobě vrátit a vše překonat.

Není tedy překvapením, že když ji Jacob požádal o ruku, ona řekla ano.

Nastěhovala se k němu domů a žila své malé velké vánoční štěstí. Jednou ale naše mladá hrdinka potřebovala najít něco důležitého a nebylo to nikde k nalezení. A tak, i přes zákaz svého snoubence, vešla bez něj do jeho dílny a otevřela skříň, ve které jistě ta ztracená věc byla.

Ale místo té velmi důležité věci našla ve skříni fotoalba. Plné police alb nadepsané různými jmény. Jessica. Ruth. Anne. Melissa. Eliza. Tracy... desítky a desítky alb nadepsané jmény žen. Na poloprázdné spodní polici našla své jméno. Otevřela album. Byl tam celý jejich společný život. Ona v Jacobově náručí, když uklouzla u schránky. Dotyk jejich rukou při předávání betléma. Vánoční trh. Procházka parkem. Romantická večeře. Zdobení stromku. Hádka. Usmíření. Hledání stromku. Zdobení domu.  Procházka parkem. Zdobení stromku. Všechno.

Doteď si nikdy nevšimla, že zdobili stromek vícekrát. Pokaždé jinými ozdobami.

Ze zvědavosti otevřela jiné album. Příběh Danielle byl skoro stejný jako ten její. Na stovce fotek byl zachycen její vztah s Jacobem, který začal podobně jako ten naší mladé hrdinky. Ale pokračoval dál.

Zásnuby. Téměř překažená svatba. Svatební noc. Těhotenské fotky. Nehoda. Novinový ústřižek. Pohřeb. A vložená fotka jiné ženy, na jejíž zadní straně bylo jméno Viola. Album Violy bylo hned vedle Danielle. Otevřela ho a prolistovala.

Seznámení. Nepříjemnosti. Usmíření. Zásnuby. Svatba. Těhotenství. Porod. Nehoda. Pohřeb. Henriett.

Seznámení. Romantika. Nepříjemnosti. Svatba. Těhotenství. Pohřeb. Georgia.

Seznámení. Zásnuby. Těhotenství. Porod. Pohřeb. Carol.

Seznámení. Těhotenství. Pohřeb. Jane.

Seznámení. Porod. Pohřeb.

Seznámení. Pohřeb.

A na poslední straně vložená fotka naší mladé hrdinky.

Ta už dávno přestala vnímat hudbu, která tak dobře vystihovala její život.

Nevšimla si ani, že hudba zrychlila.

Že zněla naléhavěji.

Že zastavila.

„Neměla jsi sem chodit."

Otočila se a její fotka jí vypadla z rukou.

Jacob k ní pomalu kráčel.

„Co... co jsi zač? Co po mně chceš?" ptala se a couvala.

„Ale miláčku, co bych měl chtít? Chci jen tebe. Ale tys to musela zkazit, že?"

Dál couvala a snažila se mezi nimi vytvořit co největší prostor.

„Kdo jsou ty ženy?!"

„Nikdo, miláčku, nikdo."

Popadla z ponku kladivo. „Nepřibližuj se ke mně!"

Zastavil se. „To ani nemusím."

„Pusť mě ven!"

„Nikdo tě tu nedrží," řekl prostě.

Rozběhla se ke dveřím dílny, ale nemohla je otevřít. „Pusť mě ven!" vřískla a zacloumala s nimi.

„Miláčku, přestaň. Ještě si ublížíš. A nechceš přeci přijít o naše malé, že ne?"

Když na naši mladou hrdinku dolehla váha jeho slov, pomalu se s rukou na břiše otočila. „Malé?"

„Jistě. Naše malé. Budeme muset uspíšit svatbu, ale to nevadí. Miluju tě a vezmu si tě klidně hned."

Vrtěla hlavou. „Já si tě nevezmu." Chtěla si strhnout snubní prsten z prstu, ale nešlo to.

Udělal krok blíž. „Miláčku, co mi to děláš? Víš, že tě miluju. Přece bys mě neopustila. Přece bys nenechala to malé bez táty."

Ukázala na něj kladivem. „Stůj. Kdo jsou ty ženy a co se jim stalo? Kde jsou jejich děti?"

Povzdechl si. „Na nich už nezáleží. Netrap se tím."

„Co. Se. Jim. Stalo?"

Jeho výraz ztvrdl. „Žili v pohádce a museli zaplatit svou cenu. Ale věř mi, že nežádám mnoho. Jen duši a prvorozené."

„Jen prvorozené?!" 

Jacob se konejšivě usmál. „A neboj, i když jsi mě neposlechla, pořád naši dohodu dodržím." 

„Jakou dohodu?!"

„Přála sis šťastný život. Úspěšnou práci. Manžela. Šťastné a klidné vánoce bez úklidu a stresu. Chtěla jsi pohádkový život. Spokojenou rodinu. Dítě. A přála sis to každé narozeniny, při každém sfouknutí řasy, při každé spadlé hvězdě i při odletu berušky. Víš, jak musíš při každé instalaci souhlasit se smluvními podmínkami a jak si je nikdy nepřečteš? Vážně bys měla. Byly tam totiž i ty týkající se tohohle našeho malého uspořádání. A tak ses dostala ke mně!" Rozpřáhl ruce. „Deset let perfektního štěstí pro mou dámu. A neboj, tobě ještě tři roky zbývají."

„Co... co se mnou bude pak?"

Usmál se a bílé zuby se mu zablyštěly. „Pak? No pak nic. Puf. Tvá duše půjde do banky a to naše malé použiju pro vytvoření nového pohádkové světa pro svou novou ženu. Samozřejmě."

„Jsi zrůda."

Přestal se usmívat. „Ne, má drahá. Jen čert, který dělá svou práci. A teď, když mě omluvíš čas běží." Luskl.

Naše mladá hrdinka zamrkala a usmála se na svůj odraz v zrcadle. Její nejlepší kamarádka jí připínala závoj ozdobený cesmínami a s potutelným úsměvem řekla: „Tak. Nejkrásnější nevěsta na světě."

Přesně, jak si naše mladá hrdinka přála, když jí bylo sedm let.

„A neboj, nikdo nepozná, že jíš za dva."

Pohladila si ploché břicho v pohádkových šatech. „To jsem ráda."

Se slzami v očích se objaly,a když přišla nadšená maminka, že je čas, vyrazily.

Šla si vzít muže svých snů.