Probudila mě hlasitá rána. Rychle jsem vstala z postele, popadla zbraň, kterou jsem měla ve své tašce, a vyrazila z pokoje. Seběhla jsem schody a mířila do kuchyně. Viděla jsem stín postavy, jak se snaží něco najít v poličkách. Rozhodla jsem se, že zasáhnu. ,,Ruce nad hlavu a o nic se nepokoušej!'' Řekla jsem rázným hlasem. Osoba strnula v pohybu a udělala to co jsem jí řekla. ,,Teď se otoč. A pomalu!'' Postava se začala pomalu otáčet a já zatím rozsvítila. Když jsem se na postavu podívala, udiveně jsem na ni koukala. ,,Sáro?! Co tady sakra děláš?!'' Vyjela jsem na ni. ,,Emily? Odpovím ti, ale nejdřív skloň tu zbraň. Nejsem zloděj.'' Řekla mi Sára klidným hlasem. Pomalu jsem sklonila zbraň a kývnutím hlavy jsem ji naznačila, ať vysvětluje. ,,Promiň, jestli jsem tě probudila. Jenom jsem dostala hlad a hledala jsem něco k jídlu, ale omylem jsem shodila knihu s recepty.'' Vysvětlila mi. ,,Uf, lekla jsem se, že je tu zloděj.'' Oddychla jsem si a usmála se. ,,Neboj se. Příště si rozsvítím a budu potichu, aby si na mě nevytáhla bouchačku znovu.'' Zasmála se. ,,No nic. Jdu spát. Dobrou.'' Řekla Sára a odcházela z kuchyně. Když jsem se za ní dívala, všimla jsem si, že má na sobě boty na ven a dokonce tu udělala i pár šlápot. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale nechala jsem to plavat. Zhasla jsem a šla po schodech nahoru do pokoje si znovu lehnout. 

...........................................................................................................................

Tentokrát mě probudila vůně, která se vkrádala do mého pokoje. Vylezla jsem z postele a šla do koupelny se vysprchovat, jak jsem to měla v plánu. Po vysprchování jsem vyšla z koupelny, už i oblečená, a šla za vůní. Po cestě jsem narazila na Sáru. ,,Brý ráno.'' Řekla. ,,Dobrý.'' Řekla jsem já. ,,Nevíš náhodou, co je to za úžasnou vůni?'' Zeptala se Sára a bylo vidět, že začala pomalu slintat. ,,Promiň, ale neměla jsi náhodou půlnoční svačinu? Tím pádem by si neměla mít hlad.'' Řekla jsem. ,,Jakou půlnoční svačinu?'' Zeptala se zmateně. Nakrčila jsem obočí. ,,Copak si nepamatuješ? Vyběhla jsem na tebe se zbraní v ruce.'' Začala jsem pochybovat, že si šla jen pro jídlo. ,,No jo vlastně. Jsem trochu zapomněla, to víš. Bylo po půlnoci, byla jsem ještě rozespalá. Taky by sis to nepamatovala.'' Řekla klidným hlasem. Já se zastavila a jenom jsem jí sledovala. ,,Tak jdeš? Nebo tam budeš stát a koukat do blba?'' Řekla s pobavením v hlase. Párkrát jsem zamrkala a rozešla jsem se za ní. Dorazili jsme do kuchyně a obě se posadily ke stolu, kde už byla menší hostina. ,,Dobré ráno holky. Jakpak jste se vyspali?'' Zeptala se nás babička, když nás přicházela se štrůdlem na talíři. ,,Jako vždy dobře.'' Odpověděla Sára s úsměvem a natáhla se pro kousek štrůdlu. ,,Já taky dobře.'' Řekla jsem a vzala si kousek ovoce. ,,Máte dnes něco v plánu holky?'' Zeptala se z ničeho nic babička. ,,Nevím, jak Sára, ale jí nic dnes v plánu nemám.'' Odpověděla jsem s úsměvem. ,,Nápodobně.'' Řekla Sára s plnou pusou. Protočila jsem očima a usmívala jsem se u toho. ,,Skvěle, protože jsem slyšela, že dnes večer v Oranžové zahradě bude koncert.'' Řekla babička s úsměvem. ,,V kolik?'' Zeptala jsem se s úsměvem. ,,18:00 hodin.'' ,,To zní dobře. Kdo tam bude vystupovat?'' Zeptala jsem se znovu a s větším nadšením. Už dlouho jsem nebyla na koncertě a ráda bych na nějaký šla. ,,Je to nějaká skupina dětí. Prý jsou docela dobří.'' Odpověděla mi babička. ,,Šli by jste?'' Zeptala se. ,,Já jo, dlouho jsem na koncertě nebyla.'' Odpověděla jsem s úsměvem. ,,A co ty Sáro. Půjdeš s námi?'' Zeptala jsem se pro změnu já. ,,Hm, asi ne. Na tohle já moc nejsem a zrovna jsem si vzpomněla, že musím jet za kamarádkou. Má nějaké problémy a já nevím na jak dlouho to bude. Řekla s omluvným úsměvem a vzala si další kousek štrůdlu. ,,Nevadí, tak půjdeme jenom my dvě.'' Řekla babička. Jenom jsem přikývla, ale měla jsem takový zvláštní pocit, že Sára lže. Dnes se chová divně. Radši jsem to neřešila. Určitě se mi to jenom zdá.

Když jsme v klidu dojedli, dohodli jsme se, že pojedeme ještě na farmu zkontrolovat zvířata.

...........................................................................................................................

Z farmy jsme přijeli domů v 16 hodin, ale Sára se s námi hned rozloučila. Musela údajně za tou svou 'kamarádkou'. Pořád jsem jí to moc nevěřila. Když s námi nechtěla trávit čas, tak to má říct. Přestala jsem to řešit, ještě bychom se pohádali a to nechci. Šla jsem se vysprchovat, protože jsem byla docela zpocená a vážně jsem takhle nechtěla jít na koncert. Ještě by se mě lekli. Pak jsem si šla vybrat oblečení. Několik minut jsem se rozhodovala a usoudila to, že nemám nic na sebe. Pak mě napadlo, že bych si něco mohla půjčit do Sáry. Vyšla jsem ze svého pokoje a vlezla jsem do pokoje mé kamarádky. Rozhlédla jsem se a musela jsem se pousmát, když jsem uviděla na nočním stolku fotku nás dvou jako malé. Rozešla jsem se k velké skříni, která byla naproti dveřím. Otevřela jsem ji a musela jsem uznat, že Sára má dobrý vkus. Všechno oblečení jsem si pořádně prohlédla. Vypadalo dobře a kvalitně. Řekla jsem si, že si půjčím tmavě fialovou košili s výšivkou sovy na levém rameni. Když jsem tu košili vytahovala, ze skříně vypadl nějaký vystřižený článek z novin. Košili jsem položila na postel a zvedla jsem vystřižený článek. Psalo se v něm o autonehodě, která se stala před 16 lety. Fotku nehody jsem si pořádně prohlédla a poznala jsem, že je to fotka mých rodičů. Vedle fotky bylo napsáno : BYLA TATO HAVÁRIE NEHODA NEBO VRAŽDA? Článek jsem si přečetla. Psalo se, že se neví jestli to byla nehoda. Řidič, který do nich narazil ujel než se tam dostala policie. Svědci havárie tvrdili, že řidič ignoroval semafory a vůbec nezpomaloval, spíše naopak. Ve druhém sloupci se psalo, že havárie byla přidělena do seznamu nehod. Záhadný řidič se nenašel a auto bylo objeveno na skládce. V autě se nenašli žádné stopy po řidiči. Koukala jsem na článek a u toho přemýšlela, proč ho Sára má u sebe. Jako připomínku na ten den? Článek jsem radši dala zpátky do skříně a zavřela ji. Vzala jsem košili a odešla jsem z pokoje. Ve svém pokoji jsme se převlékla do tmavě fialové košile, černých kalhot a vzala jsem si šedé kotníkové boty. Šla jsem do koupelny se trochu nalíčit a snažila jsem se nemyslet na ten článek. Celou dobu mi to vrtalo hlavou. Z přemýšlení mě vytrhl babiččin hlas, který se ozval od dveří do mého pokoje. ,,Jsi připravená? Za chvíli půjdeme.'' Řekla. ,,Jo, jenom jsem přemýšlela.'' Řekla jsem ji a pokusila se o úsměv. ,,Děje se něco?'' Zeptala se a z jejího hlasu byla slyšet starost. Přistoupila ke mně a podívala se mi do očí. Podívala jsem se do jejích zelených očí, jako jsou ty mé, a smutně jsem se usmála. ,,Nic se neděje, jen jsme si vzpomněla na rodiče. Pamatuju si, když se pořádal nějaký koncert, máma vždy na něj chtěla jít. Milovala hudbu, ať zněla jakkoliv. Táta se vždy snažil vykroutit, aby nemusel nikam chodit, ale vždy šel. Vzpomínám jak tančili na pomalou hudbu z rádia. Vždy jsem je pozorovala a pak se k nim připojila.'' Po tváři mi stekla jedna slza, ale pořád jsem se usmívala. ,,Také si na to pamatuji. Byl to její zvyk. Když jako malá poprvé uslyšela hudbu začala se smát a tancovat. Pak jí tvůj dědeček začal učit společenské tance a vždy, když jsem zapnula gramofon s pomalou písní začali oba dva tančit. Anna se vždy smála a tvůj dědeček s ní. Ráda jsem se na dívala a vždy mi to na tváři vytvořilo úsměv. S dědečkem tančila na pomalé písně a se mnou na rychlé. Tancovat se naučila velice rychle. Jsi celá ona.'' Usmála se na mě a já na ni. ,,Co kdybychom už šli, ať nepřijdeme pozdě.'' Řekla po chvíli. Bylo 17:45. To je akorát, budeme tam za 5 minut. Oranžová zahrada je odsud kousek. Rychle jsme se oblékli bundy a vyrazili jsme.

...........................................................................................................................

Jak jsem tvrdila. Byli jsme tam za pět minut. Otevřela jsem velké dveře, aby babička mohla vstoupit. Šli jsme chodbou, která byla osvětlena lucernami. Na konci chodby jsme se vydali doprava. Dorazili jsme do menšího sálu, který měl oranžovou barvu a z pravé strany skleněnou stěnu, aby bylo vidět na zahradu. Pamatuju si, že se tady konalo maškarní, když jsem byla malá. Pokud vás to zajímá šla jsem za berušku. Byla jsem prý ultra roztomilá.

,,Jestli bych mohl poprosit, abyste si posedali. Za pár minut začínáme.'' Řekl muž, kterému mohlo být tak 40 let. Byl docela hezký na to že byl plešatý. Všichni si začali sedat a někteří vyndali mobily, aby mohli natáčet. Pár minut jsme ještě čekali, ale pak zhasla světla a reflektory začali svítit na menší pódium, kde si na židle začali sedat dospívající děti. Nejmladšímu mohlo být tak 15 let. Když se posedali, přišel ten samí chlap a stoupl si před ně s mikrofonem. ,,Rád bych vás tady uvítal v Oranžové zahradě. Jsem rád, že se nás tady sešlo v takovém počtu. Abych vás trochu uvítal do děje. Budou tady znít hlavně filmová hudba a my bychom si s vámi zahráli takovou menší hru. Vždycky se vás zeptáme z jakého filmu hudba byla a kdo bude mít nejvíce správných odpovědí, rádi mu něco ještě zahrajeme. Málem bych se zapomněl představit. Jsem Milan Novák a dnes vám tady bude hrát ZUŠ BAND PEČKY.'' Řekl Milan.

...........................................................................................................................

Užívala jsem si každou píseň, která tady zazněla. Já s babičkou jsme se všechny znali a proto jsme měli nejvíce správných odpovědí. Když dohrála poslední píseň, Milan si vzal mikrofon a řekl : ,,Takže to byla poslední skladba a moje otázka jako vždy zní, v jakém filmu tako skladba zazněla?'' Nikdo nevěděl. Všichni vypadali, že usilovně přemýšlí. Abych řekla pravdu taky jsem nevěděla, ale skladbu jsme někde slyšela. ,,Nikdo neví?'' Zeptal se Milan. Pak ale babička vedle mě zvedla ruku. ,,Skladba zazněla ve filmu Někdo to rád horké (Some Like It Hot) a jmenuje se I'm Through With Love od zpěvačky Marilyn Monroe.'' Řekla s klidným hlasem babička. Všichni se na ni podívali a já též. ,,Správná odpověď. Řekla Milan a všichni začali tleskat. ,,Vypadá to, že tady máme dvě vítězky.'' Ukázal na nás Milan. ,,Takže, co byste chtěli za přídavek?'' Zeptal se nás Milan s úsměvem. Podívala jsem se na babičku a ta jen pokrčila rameny. ,,My nevíme. Něco nám zahrajte, výběr je na vás.'' Řekla jsem s úsměvem. ,,Jak si přejete.'' Řekl Milan a něco šeptem řekl dospívajícím dětem. Uslyšela jsem první noty skladby a musela jsem se usmát. ,,I Wanna Be Loved by You.'' Pošeptala mi babička do ucha. Musela jsem se potichu zasmát.

...........................................................................................................................

,,Děkujeme, že jste dnes večer přišli. Přeji vám krásný zbytek večera.'' Rozloučil se s obecenstvem Milan. Obecenstvo se začalo pomalu rozscházet, buď ke dveřím a nebo k pódiu. Usoudila jsem, že to jsou asi rodiče. Chtěli jsme už s babičkou jít, někdo na mě zavolal. ,,Slečno! Slečno!'' Otočila jsem se a viděla jsem, že jde ke mně asi 15ti letá holka. ,,Ahojky, co potřebuješ?'' Zeptala jsem se s úsměvem. ,,Chtěla jsem se vás zeptat, jak můžete znát tolik filmů. Nikdy jsem neviděla diváka, který jich zná tolik filmů. Mile jste nás všechny překvapila.'' Usmála se na mě dívka. ,,To víš, když jsem byla malá, hodně jsem koukala na černobílé filmy. Bavili mě a hlavně mě zaujala hudba.'' Řekla jsem. ,,Mě černobílé filmy moc nebaví, teda jak kdy.'' Zasmála se a já s ní. ,,Zapomněla jsem se představit. Jsem Dominika....Dominika Nováková.'' Představila se mi dívka. Byla celkem vysoká. Hnědé oči, dlouhé řasy, hezký úsměv. Měla hnědé po ramena dlouhé vlasy. Přišla mi sympatická. ,,Těší mě. Jsem Emily Susan Watsonová. Ty si vlastně ta klarinetistka co měla to pěkné sólo. Moc se mi líbilo.'' ,,Děkuji, ale podle mě to nebylo nic moc.'' Řekla Dominika. ,,Já si zase myslím, že ti to šlo.'' ,,Aleš je mnohem lepší než já. Tohle bylo ještě jednoduché.'' ,,Aleš je ten kluk, co seděl vedle tebe?'' Zeptala jsem se. ,,Ano, vždycky vedle něho sedím, ale to jenom kvůli tátovi, protože mě Aleš kontroluje a taky proto, že většinou nemá noty.'' ,,Můžu se jenom zeptat, kdo je tvůj táta?'' ,,Táta je náš učitel a taky to tady celé uváděl, ale toho jste si asi všimla.'' ,,Co kdybys mi tykala? Připadám si pak divně, když tobě tykám a ty mi vykáš.'' ,,Dobře.'' Přikývla a úsměv se jí ještě rozšířil. ,,Domčo! Pojď nám pomoct s úklidem.'' Zvolala na Dominiku nějaká dívka. Mohlo jí být tak 20 let. ,,Už jdu Žando!'' Zvolala na ní Dominika na zpět. ,,Omlouvám se, ale budu muset. Ségra mě volá a jestli jí nepomůžu s úklidem, tak to budu poslouchat ještě dva dny v kuse.'' Omluvně se na mě usmála. ,,Nevadí, Běž jim pomoct. Ráda jsem tě poznala Dominiko. Snad se potkáme na dalším koncertě.'' Řekla jsem s úsměvem a zamávala jsem ji. ,,Taky mě těšilo Emily. Budu doufat, že tě ještě někdy potkám.'' Zamávala mi a odběhla za svoji sestrou a začala s ní uklízet židle. Nad tím jsem se pousmála a odešla jsem z malého sálu. Babička na mě čekala venku. ,,Co jsi tam dělala?'' Zeptala se mě babička. ,,Povídala jsem si s tou klarinetistou, jak měla to sólo.'' Odpověděla jsem jí. ,,Ano vím. Bydlí tady v Českém Brodě, často jí tady potkávám. Milé děvče.'' Řekla babička. Usmála jsem se na ni a šli jsme domů. Když jsme došli před dům, babička odemkla dveře a šli jsme dovnitř. Sundali jsme si bundy a povídali jsme si o koncertě na kterém jsme byli. Když jsme došli do kuchyně, mě a babičce zmizel úsměv ze tváře a nahradilo ho zděšení.

................................................................................................................................................................

Tak tady je další kapitola. Snad se líbila. Budu ráda za každý komentář či hvězdičku.

Mějte se :)