Probudila jsem se celá rozlámaná. Sakra hlavně, že jsem si slíbila, že už nikdy nebudu spát na téhle věci. Zaklela jsem v duchu. Podívala jsem se na hodiny a bylo půl deváté. Jak jsem sakra mohla spát tak dlouho na téhle obludnosti? Zeptala jsem se sama sebe v duchu. Vstala jsem a šla rovnou do kuchyně. Na stole byla připravená snídaně a vzkaz.

Připravila jsem ti snídani. Jela jsem na farmu pustit zvířata a nakrmit je. Pak se stavím v obchodě, abych nakoupila a pak ještě u svého přítele. Takže na mě nečekej, určitě se zdržím. Užij si snídani. Snad ti bude chutnat.

Sára

Takže mám dům i nadále pro sebe. Pomyslela si škodolibě. Sedla jsem si ke stolu a jedla palačinky s ovocem. Komu by nechutnali palačinky s ovocem. Pomyslela jsem si.

Vzkaz od Sáry jsem stále držela v ruce a prohlížela si ho. To písmo jsem už někde viděla, ale kde? Po pár minutách přemýšlení mi to došlo. ,,Ne. To nemůže být pravda. To prostě nemůže.'' Řekla jsem nahlas. Vstala jsem od stolu a běžela nahoru po schodech. Do svého pokoje jsme vpadla jako velká voda a začala jsem hledat ty dopisy. ,,Kruci, kde jsou?'' Zeptala jsem se naštvaně. ,,Bingo!'' Řekla jsem, když jsem je konečně našla. Porovnala jsem je se vzkazem. ,,Ne.'' Vydechla jsem. Jsou úplně stejné. Pomyslela jsem si. Sedla jsem si na postel a nepřítomně koukala do zdi. Ještě jednou jsem vzala vzkaz, kde se píše, že mám dnes o půlnoci přijít, pokud jsem vyřešila tento případ. ,,To si piš, že přijdu.'' Řekla rozhodně. ...........................................................................................................................

Bylo několik minut do půlnoci, když jsem dorazila před vrata Oranžové Zahrady. Otevřela jsem a vešla dovnitř. Mé kroky mířili do malého sálu. Odbila půlnoc, když jsem se v něm ocitla. Na menším pódiu byla židle na které seděla postava. Postavě jsem neviděla do tváře. Viděla jsem jenom její stín. V místnosti by nebylo vidět, kdyby přes velká okna neprosvítalo měsíční světlo. ,,Tak si přišla.'' Řekla osoba a postavila se. ,,Ano přišla jsem, ale hádám, že si to čekala.'' Řekla jsem. Postava se vydala pomalým krokem ke mně. ,,Nepochybovala jsem o tobě Susan.'' Řekla a vyšla na měsíční světlo. ,,Věděla jsem, že přijdeš. Přece tě znám.'' ,,To já o tobě nemůžu říct Sáro.'' Řekla jsem s kamennou tváří. Sára se jen zasmála. ,,Proč si ji zabila?'' Zeptala jsem se. ,,Z jednoho prostého důvodu. Ta baba mohla za smrt našich rodičů.'' ,,Ne, to není možné. Babička naše rodiče milovala Sáro. Nemohla by zabít svoji vlastní dceru.'' Řekla jsem na protest. ,,Když se tvoje máma vdala za tvého tátu, přestali se bavit. Tvoje babička chtěla, aby se vdala za někoho lepšího, ale neposlechla. Nenáviděla tvého tátu a tak o pár let ho zabila se svojí dcerou a s mými rodiči. Bylo jí jedno, že se z nás stanou sirotci a mě pošlou k pěstounům.'' Řekla Sára a pomalými kroky se ke mně blížila. ,,Copak nejsi ráda, že jsem pomstila naše rodiče?'' Zeptala se a začala kolem mě chodit v kruzích. ,,Máš nějaké důkazy? Třeba si ji zabila zbytečně.'' Řekla jsem s kamennou tváří. ,,Chytej.'' Řekla a hodila po mně flešku. Prohlížela jsem si ji a nechápala proč mi ji dává. ,,Je na ní její a jeho přiznání. To jako důkaz stačí ne?'' Zeptala se s vítězným úsměvem. ,,Je mi líto, ale budu tě muset zatknout.'' Řekla jsem a namířila na ni zbraň, kterou jsem si vzala sebou. Nic na to neřekla, jenom položila svoji pistoli na zem, kterou měla v pouzdru u pasu a odkopla ji ke mně. Zvedla ruce nad hlavu a klekla si na zem. Vzala jsem pouta a spoutala ji ruce. Potom jsem zavolala policii, aby si ji odvezli.

,,Ještě si mi neodpověděla na moji otázku.'' Řekla, když si ji přebrala policie. ,,Jsi ráda, že jsem pomstila naše rodiče?'' Zeptala se. Podívala jsem se na ni a chvíli nic neříkala. ,,Kdybych se to dozvěděla dřív, kdo zabil moje rodiče. Takhle bych je nepomstila. Radši bych se postarala, aby si dlouho poseděl ve vězení, jako to teď udělám já s tebou.'' Řekla jsem s kamennou tváří. Chtěla něco říct, ale nestihla to, protože ji už policie odvezla. Ještě ten samý den jsem odletěla z České republiky a vrátila se do Ameriky. Po dvou dnech mi zavolali, že Sára dostala 20 let. Nic jsem na to neřekla. Jenom jsem zavěsila a slíbila jsem si, že se už nikdy do České republiky nevrátím. Navždy se odstřihnu od své minulosti a budu se soustředit jen na svoji budoucnost.

...........................................................................................................................

,,Omlouvám se.'' Zašeptala jsem jedné noci ve svém bytě, když jsem pozorovala z okna noční Brooklyn. ,,Omlouvám se, ale tak to bude nejlepší. Bude nejlepší, když na svoji minulost zapomenu. Navždy.'' Jedna neposedná slza stekla po mé tváři a spadla na studenou podlahu. Po chvíli těch slz bylo čím dál tím více a z mých úst se draly vzlyky.

Další den jsem zničila všechny věci, co mi připomínaly, rodiče, babičku a moji nejlepší kamarádku. Dělala jsem, že se nic nikdy nestalo. Roman si dříve dělal starosti, ale pak ho to přešlo. Žiju život, který jsem si vysnila jako malá holka. Jsem detektivka, která vyřeší každou vraždu. Jsem to prostě já. Emily Susan Watsonová.

................................................................................................................................................................

Tak a máme tu konec. Doufám, že se Vám knížka líbila. Děkuji za hvězdičky a za přečtení.  

Mějte se a uvidíme se u další knížky, kterou mám v plánu psát. ;)