,,Emily Susan Watsonová, nejslavnější detektiv na Zemi.'' Prohlásila moje nejlepší kamarádka Sára s úsměvem. Sice jí je 15 a mně 8, ale stejně se chová jako pětileté děcko.

,,No to určitě Sáro, pochybuji že bych byla známá po celém světě. Moji rodiče také nejsou známí a jsou šťastní.'' Řekla jsem a Sáře zmizel úsměv ze rtů. ,,Tobě by se to snad nelíbilo?'' Zeptala se. ,,Líbilo, a ani nevíš jak moc, ale nikdy nebudu dobrá jako moji rodiče, kteří jsou v tomhle špičkový.'' Odpověděla jsem sklesle a po tváří mi stekla slza. Sára slezla z mojí postele a nečekaně mě objala. Nečekala jsem to, Sára totiž není na objímání, ale po chvíli jsem jí objetí opětovala. Poté se ode mě odtáhla a řekla : ,,Emily, znám tě už od tvého narození a vím, že jsi ta nejúžasnější holka na světě. Vždycky sis dokázala poradit. Jsi hezká, chytrá, přátelská a laskavá. Dokonalejší kámošku mít ani nemůžu a věřím že až budeš stará jako já, dostaneš se na tu nejlepší střední školu pro detektivy. Já ti věřím.''

Jenom jsem na ni koukala a nebyla schopna nic vyslovit. Po chvíli jsem se na ni usmála a řekla prosté : ,,Děkuji Sáro.'' A znovu jsem ji objala.

,,No, tak myslím že objímání bylo dneska až až.'' Řekla. Rychle skočila do mojí postele a já si utřela zbývající slzy a už jsme se jen smály. Potom jsme uslyšeli jak na nás někdo volá : ,,Holky, pojďte dolů. Máte tu připravenou svačinu.'' Byl to hlas mojí babičky Marie. Jsme totiž u mojí babičky na přespání. Moji a Sářiny rodiče museli totiž někam naléhavě odjet, protože Sářiny rodiče dělají u státní policie a moji rodiče jsou detektivové, takže se všichni znají. Jsem taková rodinka. Dnes večer by se měli vrátit a zítra by si nás měli vyzvednout, tady v Českém Brodě.

Se Sárou jsem seběhla rychle schody a hnaly jsme se do kuchyně, kde to krásně vonělo po ovocném čaji s medem. Sedly jsme si a babička před nás dala mramorovou bábovku, moji oblíbenou. Rychle jsme se do ní pustily a musím říct, že babička je ta nejlepší kuchařka co znám. Jak jsme tak jedly, babiččin mobil začal vydávat zvuky její oblíbené písně ze svého mládí. Babička se podívala, kdo jí může volat. ,,Hm neznámé číslo.'' Řekla babička. Přijala hovor a odešla do svého pokoje, aby měla soukromí. ,,Kdo jí asi volá?'' Zeptala jsem se. ,,Asi její milovaný.'' Odpověděla mi Sára s úšklebkem na tváři. Na to jsme se rozesmály. Smích nás, ale přešel když vyšla babička ze svého pokoje. Oči měla zarudlé od pláče a bylo slyšet jak přerušovaně dýchá. Se Sárou jsme k ní rychle šly a pomohly jí, se posadit. ,,Paní Mocná co se stalo?'' Zeptala se Sára. ,,Vaši rodiče.'' Vydechla. ,,Co se stalo s maminkou a tatínkem?'' Zeptala jsem se tentokrát já. ,,Už nejsou mezi námi.'' Řekla babička a nanovo se rozbrečela. ,,Ne, to není možné. Ne ne ne ne.'' Opakovala furt dokola Sára. Pak se rozbrečela a utekla do koupelny, kde propukla v hysterický pláč. Já s babičkou zůstala v kuchyni. Jenom jsem ji objala a ona mi objetí oplatila. Furt mi dokola šeptala : ,,Bude to dobré, nemusíš mít strach, jsem tady.'' To už jsem nevydržela a začala jsem nekontrolovaně brečet. Uvědomila jsem si, že můj život už nebude stejný jako kdysi.