„Přistáváme. Zapněte si prosím bezpečnostní pásy," zarezonoval místností příjemný ženský hlas

Bezpečnostní pásy? Co to proboha je?!
Celou dobu, co letěli nebesky modrou oblohou a špička té obří plechovky rozrážela mraky, byl Ka celý nesvůj, nervózně si mnul tenké ruce a mlčel, a teď když slétali na zem, bylo mu ještě hůře. Žaludek měl jako na vodě a divil se, že ho ještě nestihl vyklopit, jak mu hlava hučela a otupovala jeho smysly. Jediné, co se v ní honilo, vířilo jako neutuchající divoký vír, byly obavy;
Co když se setká se svou rodinou? Co když ho nepřijmou? Zabíjí ho, zřeknou se ho, poznají ho vůbec? Nemohla by ta létající plechovka prostě spadnout?
To byly jeho starosti, které bohatě vystačily na celou dobu letu a na noc také, strašily ho ve snu, kdy se převaloval na nepohodlné sedačce a mumlal.

Stál v nějaké jeskyni, nebyla to přímo jeskyně, jen ji k tomu přirovnal. Všude byla totiž tma, kdy jediné, co mohl vidět, byly šedavé odlesky kamenů, které se jako krápníky vinuly ze zdí a pak se najednou vše rozjasnilo.
Nevěděl jak, ale bylo mu to celkem jedno, protože ačkoliv za příliv světla byl nesmírně rád, také se pekelně vylekal, až se jeho vyděšený výkřik odrážel od stěn ozvěnou.
Až teď zjistil, že jeho domněnka byla mylná, nebyl v jeskyni, ale aniv pyramidě. Proto si nedokázal vysvětlit své přirovnání k šedým kamenům, když tyto pečlivě ořezané kvádry byly žluté, jako písovce.
Pomalu postupoval vpřed do malé místnůstky, nohy ho neposlouchaly a automaticky šly a šly, ačkoliv jeho mozek říkal něco jiného. V místnosti ležely tři sarkofágy, jež byly obklopeny hromadou zlata, šperků a drahých kovů, které se krásně leskly a přímo bázlivé lidi vybízely k prohřeškům, které byly přísně trestány. Byla naplněna jednoduše řečeno tím, co bude Velký bůh potřebovat po svém probuzení.
Dva sarkofágy byly zavřené, jeden však otevřený.
Teď se otevřel další. Vyšla z něj žena, oblečena do typického egyptského oblečení. Měla na sobě kalaris, což byl velmi úzký šat z jemné látky sahající až ke kotníkům, který byl ozdoben mnoha barevnými korálky, které  zářily všemi barvami duhy. Na hlavě jí seděla černá paruka, která byla korálemi posetá také a na paruce posazenou krásně zdobenou korunu. Z koruny totiž vybíhala hlava děsivého hada, jako by se jí obtáčel kolem hlavy. Na uších se houpaly krásné zlaté náušnice a od tmavých přísných očí se táhly výrazné egyptské linky. Šperků měla mnoho a bylo vidět, že je z urozeného rodu. Na tváři měla typický výraz královny. Tenké obočí vysoko zdvižné stejně jako výrazně řezanou bradu. Byla to královna, která nikdy lidmi nebude nalezena, protože se ukryla velice dobře. Položila ruku na hrob vedle sebe, ale neumála se.
„Matko?" hlesl poněkud rozhozeně a vyvalil nevěřícně oči, které budily stejný dojem, jako ty její. „Jak jsi mi to mohl udělat?!" vykřikla rozrušeně a rozpřáhla ruce, které jí pokrývaly honosné šperky. „Víš, jak moc jsem se natrápila a tys pouze předstíral!"
Byl už opravdu rozhozen. Nechápal. Nechápal! Chtěl se znovu zeptat, ale ona ještě neskončila.
„Vystrojila jsem pro nás pohřeb. Mé ostatní děti jsou už dávno mrtvé a zbyl jsi mi pouze ty, budižkničemu. I Antonio je mrtvý," dodala zoufale a v očích se jí zaleskly slzy, které byly ihned donuceny zmizet. Byla vládkyně, nemohla projevovat slabost.
„Od této doby, jsi na vše, nedovolávej se mě, protože již nejsi můj syn. Zmiz mi z očí, zrádce, než tě předhodím krokodýlům." Ladně se otočila a nutila se neohlédnout, byl to její syn, ten, který ji zradil. Beze slov se nechala pohltit světlem, které se náhle vyvalilo ze sarkofágu a vcuclo ji dovnitř, načež se sarkofág s dunivou ránou zavřel.
Už tam nebyla, to bylo jisté.

Tyhle noční můry ho strašily celou noc a neustále mu v hlavě zněly věty, které vyřkla s takovou lehkostí, aniž by ji zajímaly následky:
„Jsi budižkničemu. Nejsi můj syn."
Její slova mu řezala přímo do srdce, neustále. A ono se nemohlo uzdravit, zničené tam leželo a přežívalo. Bylo to nesnesitelné, dokonce bolestivější, než smrt. Věděl, že ho matka nikdy neměla ráda, nebyl nejoblíbenější ze synů, ba naopak. Ale nikdy se ho nezřekla, dovolila mu žít vcelku normální život, ač věděla, že brzy skončí. Chovala se k němu s jistou láskou, která i když nebyla velká, byla tam. Protože která matka dokáže nenávidět své děti?
Určitě byla vymyšlená, vize, kterou mu bohové seslaly. Byl to jen sen, co ho měl zastrašit. Pouhá halucinace, protože se mu v hloubi srdce po matce stýskala. Také po bratrech, kteří ho vždy odháněli při nějaké hře, a samozřejmě po sestře, té jediné, které ho dokázala obdarovat jemným úsměvem zděděným po matce a nechát roztát jeho smutek.
I když ho pořádně jako sobě rovného nebrali, vystrčil bradu vzhůru. Je syn své matky a ani ona sama mu to nemůže vyvrátit!
„Tak jdeš nebo ne?" strčila do něj Sarah a on vyjekl a zabořil se hluboko do sedačky.
„Ano, už jdu," zabručel tiše se stále třesoucím se hlasem. Zamrkal než se vyhrabal na nohy. Zamířili do země, kde už nebyl hodně dlouho, a která se tak moc změnila.