„Klid, máme času dost," uklidňoval bohyni ještě rozechvělý Chafulumsa, který si bolestivě mnul krk a hleděl na ni pohledem, který by mohl zabíjet. Určitě tam má rudou čáru, protože když se podíval na svou dlaň, leskla se mu  na ní rudá kapalina smrdící železem a jemu se zatočila hlava. Polkl velký knedlík, který se mu uhnízdil v krku a prosil pohledem Sarah a pomoc. Bohyně na něj totiž také nehleděla se sympatiemi a on si přál zmizet i sto kilometrů pryč od téhle létající plechovky.
„Není kam spěchat!" přizvukovala Sarah s jemným úsměvem, který se uměl proměnit v šibalský a kývala hlavou, přičemž hleděla bohyni do vířících očí, aby věděla, že to myslí vážně.
„To si myslíš ty!" odsekla Eset  a založila si ruce v bok přečemž opět popošla o kousek dál o chlapce, který byl podle ní  i nadále špinavý. „Víš, kolik právě teď probíhá porodů?" prohodila s další dávkou zlosti, prhodila rukou a čekala na odpovědi s rukama v bok a obočím staženým k sobě.
Ka zavrtěl nervózně hlavou a už se připravoval na křik, který mu i tak rozechvěl ušní bubínky na maximum, až se bál, že bude už navždycky hluchý.
„Pět set šedesát tři, chlapče, pět set šedesát tři!" vřískla a zatnula pěsti i zuby, aby se uklidnila. „A já u všech musím být, tak rychle prosím." Tentokrát mluvila klidně, jako kdyby se v ní přepnul spínač a založila si ruce a netrpělivě o ně klepala dlouhými  modrými nehty.
„Dobře, nebudu chodit okolo horké kaše. Chci tvůj amulet," řela Sarah, když si vzpomněla na svou úmluvu s Ka. Mluvit měla tentokrát ona, ale ihned se zarazila, neřekla to trochu moc buransky? Přeci jen, mlivula s bohyní, která by jí mohla nechat vybuchnout, nebo vyhodit do vzduchu, nebo cokoliv jiného!
„Tak to ne! Víš vůbec, jakou mi dává moc?" ohradila se bohyně a už se otáčela, aby odlétla k těm svým porodům. Blafovala, nemohla odlétnout.
„Ano, vím, ale ty víš, že ho potřebujeme a víš, že tě zde můžeme držet na věky, pokud nám ho nedáš. Rozmysli se, je to tvá volba. Navíc, vrátíme ti ho. Všichni bohové nám ho už dali, jsi jediná. Zradíš jejich víru v nás?" lhala s povýšeným úsměvem a obočím do půli čela. Výraz bohyně jí dělal radost. Komu by se nelíbila ta rudá žilka nabíhající na čele a zároveň taktéž udnoucí obličej jako sopka připravená k výbuchu?
Eset svraštila čelo, když se opět uklidnila a přemýšlela. Bez ní by bohové padli a to nemohla dovolit, ale pokud vkládali její druhové víru do té dívky a toho nečistého kluka, musela se k nim přiklonit, ne? Ostatní by jí určitě vynadali, pokud by tak neučinila a ona nehodlala dalších sto let poslouchat jejich žvásty.
„Dám vám amulet, ale něco za to chci!" křikla triumfálně a její prsty zamířil k dívčině hrudi, jak byla nadšená, že vymyslela něco, čím je může alespoň trochu pozlobit a sama být chvíli na vrcholu.
„Panebože! Co můžeš chtít, si bohyně!" vykřikl Ka rozhněvaně, ale Sarah ho uklidnila rukou na rameni. Poslouchala.
„No," přiznala naoko smutně Eset a žmoulala si jedno z křídel mezi prsty. „Cestou sem se mi utrhlo pár pírek, zrovna mých oblíbených,"vysvětlovala jízlivě a ukazovala jim ono křídlo, kterému to na kráse rozhodně neubralo. Co by za takovou krásu Sarah dala! Létat, to by bylo něco!
„Chci abyste mi je našli! Pak vám dám můj amulet."

Promiňte lidi za tak krátkou kapitolku, ale můj počítač zblbnul a půlku toho vymazal:/ Fakt pardon...