Dívka vypadala, že se každou chvíli nervově zhroutí, a to nemohl Chafulumsa dovolit. Nemůže ublížit bezbrannému děvčeti! Seděla před ním a celá se klepala. Její ústa byla zděšeně otevřená, ale už nemohla křičet. 

Přišel k ní, přikrčil se do její úrovně a nabídl jí ruku s větou:
„Zdravím tě, já jsem Chafulumsa, syn Kleopatry - ať žije. Já jen j-"

Dívenka se na něj jen ještě vyjeveněji podívala velkýma očima, hlasitě vydechla, obrátila ony oči v sloup a jednoduše omdlela. Svalila se na podlahu jako těžký kámen, a tak zůstala ležet v nepřirozené poloze. 

Chafulumsa netušil, co udělal špatně, vždyť jen se představil! Chvíli ještě vyjeveněji koukal na bezvládné tělo, než se sehnul a vzal dívenku do náruče. Nebyla nijak těžká,  protože ačkoliv bylo jeho svalstvo ještě zesláblé, neměl problém ji nést. 

Rozběhl se neznámo kam. Nohy, které bůhvíjak držely i po takovém čase jeho tělo neochvějně na nohou, ho nesly ven z velké budovy, muzea hned první uličkou, kterou našel a za kterou naštěstí spatřil světlo světa, když se za ním lidé vylekaně otáčeli a mysleli si, že potkali mladého bezdomovce, který pouze chtěl přespat v muzeu a byl vyhnán.
Měl štěstí, že se za ním nehnala ostraha, nejspíš ti strašidelně vyhlížející muži v uniformách a čepicích, které jen rychle minul.

Vyběhl ven do rušné ulice v centru města. Lidé na něj třeštili oči a otáčeli se za ním, když probíhal a funěl jako dostihový kůň. Chalufumsa si v tu chvíli ale ničeho nevšímal. Jen chtěl dostat dívku pryč, někam, kde se jí nic nestane. Tak velel jeho pud, vždy byl milý, podle některých služebných, které se v jeho blízkosti vždy pohybovaly, až moc.

Zaběhl do odlehlé uličky, popravdě řečeno do první, kterou v tom zmatku vůbec potkal, a tam položil dívku na zem ke stěně. Vykoukl z ulice, aby zjistil, jestli jej někdo nepronásleduje, ale vše bylo zase v normálu, jako by tudy nikdy žádný bláznivý kluk neproběhl.

Kolem něj bylo tolik lidí podivně oblečených a nějaké veliké, občas i průhledné pyramidy! Připadal se jako ve snu. Ale tohle nevypadalo jako pyramidy. Byly to divné stavby, které zdaleka nepřipomínaly typický tvar jehlanu, spíše nějakých kvádrů. Mračil se na celé okolí kolem a vyděšeně se rozhlížel. 

Proč je všechno jiné, než si pamatuje? Kde je písek a lidé, které znal? Proč to vypadá jako v jiném světě? To opravdu... Došlo mu, že musel v té hrobce ležet hodně dlouho, protože, jak viděl, svět se změnil. Neuvěřitelně změnil a on dokázal jen stát s otevřenou pusou a neustále si v hlavě opakovat, že to není možné a že se mu to jen zdá. Ale, on také umřel a žije, je tohle snad tedy vážně sen?

Dívka zasténala a přerušila tak tok jeho myšlenek. Podívala se na Chafulumsu velkýma, hnědýma vykulenýma očima. Byla zjevně v jeho věku, když prolétl její tělo... tedy než umřel a znovu ožil, samozřejmě. Chafulumsa přestal očima probádávat svět a přesunul se dívence.

„Divíš se?" ptala se zmoženým hlasem, ale usmála se. „Líbí se ti ten pohled?"

„Už neomdlíš?" zeptal se ustaraně místo toho, aby odpověděl, a naklonil se blíž, než se slušelo a patřilo. Dívenka pokývala hlavou na náznak, že ano, stále se stejným výrazem v očích, užaslým a zároveň spokojeným.

„Neboj se mě," pokračoval Chafulumsa opatrně a na náznak míru zdvihl ruce s nervózním úsměvem. „Jsem jen trochu zmaten z tohoto...světa." 

Dívka ho sjela bádavým pohledem, když se hrabala na nohy. Měla pravdu, opravdu vypadal jako bezdomovec. Bezdomovec, který se ocitl úplně na jiném místě, než usnul.

Vstala, chytila ho kolem zápěstí  a vytáhla z temné uličky. Pokračovala velmi rychle, skoro utíkala a Chafulumsu táhla za sebou, a on se nechával. Táhla ho kolem dalších takzvaných pyramid, ale on se zaměřil na její tenká záda a její ruku, která tak svírala tu jeho. Cítil z ní teplo, které bylo  uklidňující. Tak se na ni zaměřil, že skoro nezpozoroval, že holka zastavila a jeho oči padly na jednu z dalších nadpozemských, skoro mimozemských budov.

Pustila jeho ruku a přistoupila k ní, přičemž se hrabala v tašce, která jí visela přes rameno, když otevřela dveře vedoucí do vnitra. Gestem ho popohnala a on jen chtěl, aby mu ruku znovu dala a ušetřila ho tak rozhodování. Chafulumsa váhal, ale nakonec dívku následoval. Neměl kam jít a ona byla v tuto chvíli jeho jedinou spásou, která se ho nezalekla a ochotně mu pomáhala, snad. 

Vyšplhala po schodech do prvního patra a s dalším šustěním klíčů, která byly mimochodem v jeho rodné zemi vynalezeny, dveře do jejího domova otevřela.

Už mu to vážně připadalo divné, a tak zůstal stát. Ta budova vypadala jako jedna ze smrtelných bludišť a pastí a ona ho vedla přímo do středu. Podvedla ho? 

„Tak pojď, "vykoukla na něj, když ho znovu obdarovala mateřských teplem ruky a vtáhla dovnitř. Možná do pasti, nezáleželo na tom.

Žasl nad tím, co všechno tihle dnešní lidé vynalezli a co mají ve svých pyramidách. Dívka ho zavedla do nějaké místnosti a nechala ho tam. Nic neřekla, prostě odešla. 

Rozhlédl se a zjistil, že je to nejspíš něco jako její komnata. Bylo tam měkké lůžko, na které by ihned nejraději skočil, dřevěný stůl a spoustu dalších věcí, co neznal. Stál na měkké zemi, mohla být pokryta snad nějakou černou kožešinou. Studoval vše, co jen šlo. Od nábytku až po propisky na stole. Od zrcadel až po skříň v rohu.

Po chvíli se vrátila s jemným úsměvem a v ruce držela nějaké keramické hrníčky s horkou tekutinou, která ihned zavoněla celými prostory, ve kterých se nacházeli. Jeden hrnek mu vrazila do ruky a stáhla ho na tu měkkou zem s děsivým šklebem, který nemohl znamenat nic dobrého.

„Tak a teď si spolu hezky popovídáme, pane mumie."