Poprvé po měsíci, co jsme trávili schůzky na zahradě, pršelo a museli jsme tedy dovnitř. Daniel si stál za tím, že chce Matese vysušit on. Proti tomu jsem nic neměl, jen jsem mu radil, jak na to.

„Děkuju, Kryštofe," poděkoval zničehonic Dan a podíval se od psa ke mně. Nemluvil často, zvykl si mne ale zdravit. Spíš než mně cosi polohlasem sděloval Matesovi, u čehož se mile culil. Uvědomil jsem si, že se stal jedním z mých nejoblíbenějších klientů. Ačkoliv mým cílem bylo mu jazyk rozvázat, líbil se mi pocit, že si rozumíme i bez zbytečných slov. Jen z jeho očí jsem dokázal vyčíst spoustu informací. Působilo to jaksi... intimněji.

„Za co?" podivil jsem se. Za možnost usušit zvířecí srst do sucha mi již děkoval pohledem – já se na něj usmál na znamení, že v pohodě. Leda že by ta naše tichá telepatie nebyla tak hluboká, jak jsem si myslel...?

Usmál se na mě a obrátil pohled zpět k Matesovi. Chvíli potichu pracoval a já na odpověď klidně čekal, opřený o rám dveří koupelny. Měl ve zvyku testovat moji trpělivost, když si dával načas.

„Žes to se mnou nevzdal," zamumlal nakonec a mé srdce se vzápětí rozběhlo o něco prudčeji. Čekal jsem, jestli má na jazyku ještě něco, ale víc toho tam nebylo.

„Není za co. Doslova za to dostávám peníze," uchechtl jsem se a nervozita ze mě sálala na sto honů. I Mates se na mě na chvíli podíval.

„Ne moje," tiše odvětil mladší. Měl pravdu, byly to peníze těch lidí, co mě k Danielovi navedli po té události v zimě, od níž uplynuly tři měsíce, ne-li víc.

„No, když už jsme u toho, tvoje rodina se k nám klidně může někdy připojit, kdybys o to stál," navrhl jsem, „možná jsem ti to už nabízel, nejsem si jistý." Mohlo by to Danovi pomoct navázat další kontakty – s těmi nejbližšími. Pak by třeba konečně světu otevřel dveře.

„Nestál," zaslechl jsem šepot a sledoval, jak se klient něžně k psovi nahnul, skoro jako by ho objímal. Přeložil jsem si to jako prosbu o podporu němé tváře.

„Smím se zeptat proč?" odvážil jsem se po chvilce. Znělo to jako něco důležitého, co bylo potřeba pochopit, než budu Dana schopný dostat do cíle.

„Smíš," odpověděl a takřka suchého psa začal jen tak hladit. Obdivoval ho, jako kdyby se jednalo o umění. Sledoval jeho záhyby na hlavě a krku a kopíroval je prsty. Díval se na něj tak, že tím skoro popíral mou existenci. Musel jsem uhodit hřebíček na hlavičku.

„Chtěli se mě tímhle jenom zbavit," vyslovil po odmlce a něžně Mateho políbil ze strany na ucho. Pes za ním otočil hlavu a otřel tím jejich tváře. Vysloužil si za to milé gesto další pohlazení.

„Určitě mi totiž hrabe, když se chovám takhle," dodal něco, co zajisté nešlo z jeho hlavy. Neznělo to moc hezky.

„Setkal jsem se s daleko horšími pacienty," šel jsem na to trochu jinak (od lesa asi úplně ne, ale svůj účel to mělo), „jeden mě donutil spolupráci ukončit hodně předčasně, protože jsem si nebyl jistý, jestli by Mates takové jednání vůbec přežil. Ten to v hlavě neměl v pořádku a taky se to o něm zpětně zjistilo. Takovému člověku hrabe, ne člověku, jako jsi ty. Tebe jen něco hodně trápí. Upřímně nevím, co se tvé rodině na tobě nezdá, že s tebou zacházejí takhle." Dan ke mně vzhlédl a na moment se s námi dvěma přestala točit planeta. Překvapil jsem ho.

„Jak se mnou zacházejí?" vyzkoušel mě prozíravě. Nic mi o nich neřekl, asi se divil, že na to narážím.

„Pohrdavě," pokrčil jsem rameny. Víc nebylo třeba. On chápavě vydechnul a stočil pohled na psisko. Naposledy ho pohladil a stoupl si. Cestou do jeho pokoje jsem zkontroloval čas a nerad jsem viděl, že se konec hodiny ještě neblížil. Nejradši bych to pro ten den zapíchl a nechal chvíli Dana jen s jeho myšlenkami. Konečně se mi otevřel a nyní hrozilo, že se mu ten pocit nebude líbit a tentokrát se zabední ještě o něco víc.