Včera jsem u svého klienta zaznamenal nečekané zlepšení – když mě ten pomocník pouštěl dovnitř, oznámil mi, že mám Dana hledat na zahradě. Byl jsem velice překvapený a chtěl jsem vědět, jak je to možné, ale starší muž to přešel s myknutím rameny. Naopak zavtipkoval, že ho tu zanedlouho díky mně už asi nebude potřeba. Tvrdil, že na mladším jde poznat, kdy se blíží moje návštěva. Skoro jako by se těšil. Taková zpráva mi samozřejmě zlepšila náladu a dodala mi motivaci. Hned jsem zalitoval, že jsem tentokrát poprvé nechal všechny venkovní věci doma. Tudíž se žádný aport nekonal.

Bylo vedro, slunce hřálo podobně jako v letním období, přesto jsme chodili v mikinách. Dan vypadal nezvykle vystrojený. Seděl na jedné ze čtyř židlí u stolečku ve volnějších džínech a rozepnuté mikině. Když jsem si k němu přisednul, všiml jsem si, že má pod tím už jen tílko a náhrdelník. Natočil jsem si židli k němu, ale nepřisouval ji příliš blízko, aby mezi námi byl stále ještě kus stolu. A takhle jsme tam seděli celou dobu. Jelikož minule jsem po něm chtěl vylézt z postele a trochu jsem ho nutil pracovat, jako odměnu za to, že pokročil sám, jsem mu dal prostor si s Matem hrát, jak on sám chtěl. Vyhovovalo mu to. Dále jsem zaznamenal, že několikrát do psího ucha cosi zašeptal. Byl jsem zvědavý, ale jeden z jeho pohledů, jenž mi věnoval hned po předání tajnosti, mi jasně připomínal, že to vůbec není moje věc. Nebyl to zlý pohled, spíš varovný. Bral jsem to jako „vedeš si dobře, nepokaz si to".

Bylo to hezké, ovšem na cestě domů jsem si uvědomil, že jsem neměl svou profesní tendenci ho řečmi vyzývat k mluvě. Byl jsem zticha skoro celou dobu. To nebylo dobré znamení, připadalo mi, že jsem se poflakoval v práci.