„Zdravím," zavřel jsem za sebou dveře a oči se mi hned setkaly s těmi modrými, „dneska to nebude úplně zadarmo." Posadil jsem si černého psa ke stěně a sám jsem vykročil k Danovi. Z kapsičky jsem vyndal několik piškotů a zastavil jsem u postele. Usmíval jsem se, abych ho neděsil, ale zároveň jsem z něj hodlal vypáčit alespoň dvě slova.

„Sedni si a nastav ruku," pobídl jsem ho a on udiveně provedl, co se po něm chtělo. Byl stále nalepený u zdi, ale já k němu dosáhl. Do ruky jsem mu vložil tři malé odměny. Měl drobné ručičky. „Až se na to budeš cítit, přivolej ho povelem ,ke mně' a odměň jedním piškotem."

Ustoupil jsem stranou a zkrátka čekal. Dan se na mě v periferním vidění několikrát podíval, jestli to jako myslím vážně, a skenoval i jídlo ve své ruce. Nechtělo se mu do toho, bylo to na něm znát. Já se mezitím vrátil za Matesem, kterému už tekly sliny. Koukal na mě v očekávání, že něco dostane. Opřel jsem se o zeď a mé hnědé oči se střetly s modrými na druhé straně. On oční kontakt přerušil, kdežto já ho tím svým nabádal k provedení činnosti.

„Máš piškoty i psa, stačí si ho přivolat," jakoby mimochodem jsem zopakoval, a abych zakryl nastávající frustraci z toho, že se nic neděje, sáhl jsem si do kapsičky a jeden piškotek si nabídl.

„Ke mně," ozvalo se potichu z postele a mně se ulevilo. Ovšem Mates si nebyl povelem úplně jistý, tak koukal na mě. Něco podezřelého slyšel, ale nenavázal žádné oční spojení s Danem a nebral to tedy jako povel určený jemu. Tentokrát jsem Dana nechal a popohnal psa k němu jemným náznakem a žďuchnutím do těžkého těla. Pes se odkolíbal k posteli a u ní si sednul. Natahoval krk k odměně, možná i oslintal postel. Abych byl upřímný, nechal jsem ho před příjezdem trochu vyhládnout, aby o piškoty opravdu stál.

„Stačí, když poklepeš vedle sebe a zopakuješ to," poradil jsem Danovi. Ten beze slova poklepal vedle sebe, což zvířeti bohatě stačilo. Přešel jsem to s uchechtnutím. Jakmile jsem viděl, že má Mates v hubě první piškot, pohotově jsem si ho přivolal zpátky k sobě. Posadil jsem ho a jen výrazem v obličeji vyzýval Dana k dalšímu povelu. Netvářil se na to a zcela určitě přemýšlel, jak účinně protestovat.

„Máš ještě dva piškoty a asi padesát pět minut, je to na tobě," povzbudil jsem ho s úšklebkem na tváři. Poprvé jsme ani jeden chvíli neuhýbali panenkami jinam. Až teprve on se zadíval na svou dlaň s pamlsky.

„Ke mně, Mate," poklepal na postel a černá koule k němu hned vyskočila. Dostala jeden ze dvou piškotů a spokojeně ho rozdrtila mezi zuby. Co mě překvapilo, byl tah ze strany Dana. Druhý piškot skončil v jeho ústech. Zadržel jsem svůj šokovaný smích a přemítal nad tím, jak si to Dan zařídil. Mohl jsem mu podstrčit další piškoty a přivolat si Matese znovu k sobě, ale neměl jsem k tomu důvod. Jestli má Dan v rukávu takovou fantazii, jen ať ji využije. Konečně se trochu projevil sám od sebe. Nechal jsem je chvíli a jen tiše pozoroval, jak se Dan znovu vrátil o krok zpět. Choval se úplně stejně jako minulý týden. Vypadal, že bych z něj jen těžko páčil slova, přestože jsem jich už pár vypáčil.

„Říkal jsem si, jestli bys nechtěl zkusit takovou jednoduchou aktivitu..." přišel jsem s návrhem a hrál u toho, že nevidím jeho nesouhlasné vrtění hlavou, „nejde o nic těžkého, jenom bys musel vylézt z postele. Děti to baví. Buď to, anebo ti můžu dát hřebínek a postaráš se, aby měl Mates hezky učesanou srst." Zkontroloval jsem, že opravdu mám s sebou roli papíru a nějaké psací potřeby. Těmi byly tlusté barevné fixy – jako dělané k uchopení mrňavými ručkami neohrabaných děcek. Po odmlce jsem se krátce nadechl. „Anebo ještě jinak. Uděláme obojí, ale česání necháme na potom."

Přivolal jsem psa a odměnil ho za poslušnost. Roli i s velkými fixami jsem opatrně vytáhl z tašky a položil vše na zem. Vyroloval jsem přibližně dva metry dost širokého papíru a zbytek odstřihl, aby nepřekážel. Věděl jsem, že po mně Dan nenápadně pokukuje, zvědavý, co se bude dít. Matese jsem postavil na list a do ruky jsem si nasypal více piškotků, aby mi jen tak nedošly.

„Poprosím tě, abys přišel sem," poklepal jsem vedle Matesova boku a rovnou ho při tom navedl, aby si lehl. Dan se pomalu odkopal a bylo zvláštní zřít na něm místo pyžama normální věci na doma. Značkové, ale domácí. Opustil svůj bunkr a posadil se na holeně tam, kde jsem ho chtěl mít. Rozkutálené fixy jsem mu pohodil na hromádku. „Vyber si, jakou barvu chceš."

„Tvým úkolem teď bude Matese obkreslit," vysvětlil jsem jemně motivujícím tónem. Krotil jsem se, abych z něj nedělal blbce. Potřeboval jsem se trefit na hranici mezi dospěláckým a povzbudivým přístupem pro někoho, kdo se zdráhá a je uražený. Občas jsem trochu zveličoval, jelikož i staří lidé spíše ocení přehnaně milý hlas, zvláště v přítomnosti psa. Jen málokdy jsem v práci mluvil úplně normálně, bez afektů. Dan si vzal zelenou a protočil ji mezi prsty.

„Já vím, fixa pro malé děti," uchechtl jsem se, „neber si to osobně." On se na mne po očku podíval, ale nekomentoval to. Začal jsem velkého psa odměňovat, aby si držel co možná nejlépe jednu pozici. Kdybych ho nenutil natahovat krk za mnou, zadek by mu sjel na jednu stranu. Dan se nejistě přiblížil k jeho tělu a za pomoci druhé ruky, jíž pečlivě odhrnoval husté ochlupení, obtahoval psa kolem dokola. Bylo trochu obtížnější se s ním proplést tak, aby mohl pokračovat i u hlavy, ale nakonec jsme to zvládli. Párkrát jsme se o sebe u toho otřeli, přičemž jsem měl nevysvětlitelnou tendenci se alespoň uchechtnout, ale povedlo se a Dan práci dokončil. Totiž, s dětmi stačí mít k tlamě natáhnutou ruku a oni ji jen přelezou – jsou šikovné a plně se soustředí na tah fixou – ale u Dana mi paže připadala najednou poněkud krátká...

„Dobře," pochválil jsem ho a odehnal psa, abychom viděli finální výsledky, „dáme to ještě dvakrát, jo? Jednou na boku a podruhé vsedě." Na konci otázky jsem vyjel hlasem nahoru, ale vlastně to byl milý rozkaz. Povelem lehni jsem psisko uzemnil, ale aby se dostalo do pozice, kterou jsem chtěl k obkreslování, musel jsem provést všemi velmi oblíbený fígl. Stoupl jsem si, vytvaroval z jedné ruky pomyslnou zbraň a zahrál jsem, že si ji prohlížím. Pak jsem ruce natáhl dolů před sebe, čímž jsem namířil přímo na černou hromádku na papíře. V očekávání mu ocas mával ze strany na stranu a rozstrkal tak některé psací potřeby pryč. Dan na mě hleděl se stejným očekáváním, ovšem lépe zamaskovaným. Nabil jsem svou pistoli a se zvukovým efektem tvořeným svou pusou jsem psa odpráskl. Ten se svalil na bok a natáhl nohy. Usmál jsem se a rychle mu za ten výkon věnoval několik pamlsků. Pozapomněl jsem na to, jak divná atmosféra panuje mezi mnou a Danem, a tak jsem se na něj s připitomělým úsměvem podíval. Hned mi to došlo a i jeho modré oči rychle uskočily ke straně, ale přesto jsem si nemohl nevšimnout jeho mírně povytaženého koutku. Možná proto najednou tak rychle sáhl po fixu a už ho otvíral. Byla to fialová, u níž jsem si nebyl jistý, jestli mi ještě píše.

„Kdyby přestala psát, vezmi si jinou," zabrblal jsem, aby nebylo ticho, „a kdybys chtěl, můžeš Matese taky zastřelit. Rád se nechá." Dan ke mně vzhlédl, ale nedal mi žádnou odpověď. Kdyby mu bylo tak devět, prohlásil bych, že se stydí. Co se honilo hlavou tomuto dospělému, mi bylo záhadou.

Dal jsem mu čas, a když na papíře byly už dvě barevné cestičky, posadil jsem naši figuru k poslední malůvce. Abych Danovi ušetřil práci, donutil jsem psa chvíli panáčkovat, takže jeho přední nohy nepřekážely. I ty jsme pak obkreslili.

„Lehni," cekl jsem k Matesovi a v rukou se mi vytvořila pistole, kterou jsem zřetelně ukázal Danovi, „na." Přešel ke mně, a když jsem mu uhnul a podal piškoty, zabral mé místo a jeho levačka se stala střelnou zbraní. Koukl se na mě očima s otazníky.

„Nemusíš dělat ten zvuk, Mates uvidí, až trhneš rukama," usmál jsem se na něj přívětivě. Můj obří mazel je v tomhle skvělý. Vnímá a jednoduše si domýšlí, co se po něm chce. Mně sice nepromine tolik chyb v povelech jako ostatním, ale já chyby nedělám, takže to není problém. Navíc mám privilegium, poslední slovo je vždycky to mé.

Dan na něj namířil a kupodivu i se zvukem vystřelil. Zvíře padlo, ale honem zase ožilo, jakmile se k němu Dan sehnul. Ten si ho i začal hladit. Mezitím jsem našel v tašce ještě hřebínek na psí srst. Dal jsem ho Danovi a slíbil mu, že už ho pro dnešek nechám být. Nabídl jsem mu ještě, že bych mohl Mateho napolohovat, jak by si přál, a mohli by jen ležet, ale nedostal jsem odpověď. Dan šel na postel a použil „ke mně", což mi bohatě stačilo. Sedl jsem si opodál a jen sledoval, jak důkladnou péči můj pes pociťuje. Musel být v sedmém nebi.