Pozdravil jsem a zavřel za sebou dveře. Mates čekal u mé nohy a já se rozmýšlel, čím dnes začít. Před cestou jsem si srovnal v hlavě, jak by bylo moudré Dana nenásilně navést ke komunikaci. Když ne se mnou, alespoň s Matesem. Začal jsem tedy zlehka. Připomněl jsem té hromadě na posteli, proč jsem přišel a že s sebou mám zase toho velkého psa Matese. Zmínil jsem se, že slyší i na Mate, přestože jsem to řekl už minule. Popisoval jsem mu všechno, co se chystám dělat, a podával mu informace ve formě jakýchsi nabídek. Použil jsem na něj přístup, který u mě vidí převážně bázlivé děti. Ptal jsem se, jestli si Matese nechce pohladit, ale když jsem odpověď nedostal, bral jsem to jako ano. Postupně jsem tedy svého černého obra dostal až přímo k němu. Ten sám vyhledal Danovu hlavu a odprostil ji od těžké peřiny, aby ho mohl olíznout. Rád lízal klientům obličeje a krky. Podal jsem mu za to pamlsek a Danovi zkusil také několik kousků dát. Kdyby chtěl, mohl ho krmit z ruky. On ale nechtěl.

Klidným hlasem jsem s ním vedl jednostrannou konverzaci a pověděl mu i o tom, jak probíhala jeho záchrana z mého pohledu. Nebránil se, tak jsem doufal, že tímhle tématem alespoň trochu prolomím ledy. Chvilkami jsem Matese odměňoval piškoty a přitom jsem ho cíleně od Dana vždycky malinko odlepoval. Všiml jsem si totiž, že když se mi to stalo poprvé omylem, za chvíli už Dan škvírku zaplnil. To znamenalo, že mu kontakt se psem musí vyhovovat. Na konci hodiny, když mi zbývalo asi pět minut, jsem s potlačovaným vítězným úsměvem velkého psa nasměroval na druhou půlku lůžka, kde jsem vychytrale utvořil místo. Tím jsem docílil prvního malého úspěchu, když si klient položil na černou kouli chlupů svou ruku. Nehýbal s ní, jen ji tam nechal ležet. I to jsem však vnímal jako obrovskou změnu. Dokonce jsem kvůli tomu i malinko prodloužil setkání.