Dnes proběhla první hodina canisterapie u klienta doma. Dovnitř mě pustil zaměstnanec, pravděpodobně jakýsi sluha či pomocník. Krátce mě varoval, že s pacientem není řeč, a navedl mě do vyššího patra.
Moc jsme toho za tu hodinu neudělali, opravdu jsem neslyšel jeho hlas ani jednou. Matesovi se nebránil, ale na rozdíl od všech mých předešlých klientů to byl opravdu tvrdý oříšek. Choval jsem se klidně, avšak doopravdy jsem si nebyl jistý, co se zamlklým klukem, který jen leží pod peřinou, dělat. Prý to takhle měl už od té nehody. Nedivil jsem se, našli jsme ho asi po hodině pátrání, kdoví, čím si tam pod tím sněhem prošel. Přesto mi práci opravdu neusnadnil. Nestál o hlazení si psa, nestál o česání, ani o aportování. Nechtěl si se mnou povídat. Skončil jsem trochu dřív, protože Matese přestalo bavit to jediné, co jsem pro pacienta mohl udělat. Tím bylo polohování. Položil jsem velkého psa podél zad toho mladíka a nechal jej tak. I při pouhém doteku pes na pacienta působí, v této situaci bych byl ale spokojenější s jinou metodou. S nějakou, která by lépe sloužila psychickému stavu klienta Dana.