„Kryštofe, chytni ho!" zakřičel na mě, když jsem sprintoval za létajícím talířem. Hráli jsme na Danovo přání s Matesem na třetího. Pes mě doběhl a po kořisti jsme skočili oba naráz. Schoval jsem talíř pod sebe, ale obluda se na mě rozvalila a čmuchala mi u ucha, což mě rozesmálo. Šimralo to.

„Máš ho?" zvědavě se blížil Dan a také se smál té situaci. Mít na sobě šedesát kilo chlupů bylo opravdu něco.

„Au!" zaskučel jsem, když mě pes omylem drápnul do zad, „jo, mám ho, počkej." Pokusil jsem se ošít a zbavit se nepřítele, což se ale podařilo asi tak na vteřinu a půl. Byl neodbytný. Až za Danovy pomoci se mi podařilo uniknout nelítostným spárům koterapeuta. Talíř jsem mu předal a běžel dál, abychom si mohli znovu házet.

„Můžu taky?" ozval se mladší, když si všimnul, že jsem si později při hře strčil do pusy piškot, a už ke mně běžel. Mates ho natěšeně následoval a každých pár kroků u jeho nohou za běhu vyskočil na chviličku na zadní. Vytáhl jsem další dobrotu a už se mu ji chystal předat, když do něj Mate omylem strčil a my oba skončili opět na zemi. Nebylo to nic neobvyklého, s takovým medvědem bylo obtížné vůbec stát na místě. Až na to, že jsme leželi jeden na druhém. Dan se podpíral rukama, aby mě nezalehl.

Zamrkal jsem a rychle se zpod něj pokusil pozadu vysoukat. Zastavil jsem však zmateně pohyb, protože náš oční kontakt setrval. Všechno ostatní se rozmazalo a na světě v ten moment existoval jen Dan. Teda dokud jsem nebyl napaden tím černým zvěrstvem. Olizoval mi obličej tak usilovně, že mě donutil klesnout zpět do trávy a bránit se holýma rukama.

„Mate, uhni," odstrčil ho najednou Dan silně (jinak by to ani nešlo) a dal mu povel sedni. Pak se zaměřil na mě. „V pohodě?"

„Nic se nestalo," ujistil jsem ho, ale znovu jsem pocítil to zpomalené vnímání. Musel to mít stejně, protože ze mě neslezl a jen se mi díval hluboko, opravdu hodně hluboko do očí. Byl jsem z toho celý pryč, jako kdyby mě snad hypnotizoval.

„Asi jsem se do tebe zabouchl," vyhrkl bez varování a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. On se také lekl a hned začal couvat s rukou přes pusu.

„Cože?" vypadlo ze mě zaraženě, ale on už stál. Také jsem se konečně sesbíral a jen spěšně oklepal od trávy. Byl jsem úplně mimo. „Do mě? Ty? Kdy?"

„Neřeš to, to jsem nechtěl říct," začal zběsile mávat pažemi Dan a nabuzený Mates mu k tomu dvakrát štěknul. Byl rudý jako rajče, ne-li více.

„Ale řekls to," konstatoval jsem, jako bych neměl mozek. Srdce mi bušilo tak silně! „Myslíš to vážně?"

„Ne, já... to je...," gestikuloval v obraně, ale nakonec povolil, „jo."

„Jak by ne...?" pokračoval, když jsem se nezmohl na slovo, „zachránils mi život, byl jsi tu pro mě, když jsem to potřeboval, a jsi milý, upřímný a tak pohledný..."

„Děkuju," vzpamatoval jsem se z prvotního šoku a uvědomil si, že to přece není nic špatného, „je fajn to slyšet." On spojil ruce za zády a se sklopeným pohledem ještě poodstoupil.

„Taky si myslím, že jsi milý..." nervózně jsem se snažil opětovat pocity, ač jsem v takových věcech nikdy nebyl moc dobrý, natož s muži, „takže pokud bys chtěl... můžeme... ehm, zkusit třeba..."

„Rande?" zašeptal téměř neslyšně Dan, když jsem k němu bezmocně pohodil paží. Naše oči se setkaly a já s nervním úsměvem a levačkou na zátylku nepatrně přikývl.