„Doufám, že Vám nezpůsobil žádnou újmu," naoko starostlivě se o Danovi vyjádřil jeho (asi) strýc. Moc jsem se v těch rodinných vztazích nevyznal, bylo mi to celkem jedno. Svítilo slunce a my dva seděli na zahradě u stolku. Matese jsem měl u nohy a v ruce jsem svíral propisku, s níž jsem měl podepsat nějaké papíry, které pán vedle tahal z fólií. Trval na tom, že se o vše postará a vyřídíme to osobně. „Pokud se jakkoliv provinil, můžete mi to říct. Vyřídím to s ním."

„Není třeba, Dan nic špatného neudělal. Vedl si dobře," zamítl jsem rozhodně, ale slušně. Starší pán s brýlemi vypadal, že ho to trochu zarazilo, ale jen pokýval hlavou. Nevím, jestli to bylo tím vysloveným jménem, ale Mate zvedl velikou hlavu a zpozorněl.

„Udělal jste, co bylo ve Vašich silách," dodal automaticky hnědovlasý pán a rozložil na stolek i poslední papíry. Zněl jako diplomat. Mates se na mě poohlédl a sedl si. „Někteří lidé si prostě pomoct nenechají."

„S tím bych asi nesouhlasil, v tomhle případě byla opravdu chyba na mé straně," jemně jsem se bránil. Tak nemístné narážky, bože. Došlo mi, že hnědé oči novofundlandského obra nemířily přímo na mě. Spíš kamsi dozadu... Aniž bych nad tím zásadně přemýšlel, otočil jsem se tím směrem a spatřil Dana. Shlížel na nás z blízkého balkónku, který pravděpodobně vedl do jeho pokoje.

„Neobviňujte se pořád," pokračoval v hovoru starší a uklízel u toho tašku, v níž vše přinesl. Věnoval jsem mu pozornost a podrbal Mateho za uchem. „Tak pokud stále trváte na svém, můžete to podepsat tady, tady a potom ještě... kde to bylo..."

„Promiňte, mohl bych si u Vás ještě dojít na toaletu?" skočil jsem mu do řeči. Vlastně do pomlky, v níž hledal poslední políčko pro podpis.

„Jistě, určitě běžte," zabručel, nepřestávaje v přehrabování stránek, „záchod dole nefunguje, tak prosím raději využijte ten nahoře." Odkýval jsem mu a s Matesem po boku se vydal dovnitř. Vyběhl jsem schody a na jejich vrcholu se zastavil. Ve dveřích Danova pokoje stál mladší světlovlasý muž a upíral na mne modré oči.

„Ahoj," pozdravil jsem polohlasem a nechal ho se přivítat i s Matesem, když odpověděl totožně. Kleknul si k němu, něco mu zašeptal a hladil ho takovým způsobem, že bylo jasné, jak mu chyběl. Dal jsem jim prostor a došel si na malou. Když jsem se vrátil, opřel jsem se v očekávání naproti Danielovi.

„Proč jsi nic neřekl? Nevěřím, že doopravdy chceš ukončit terapie," navázal jsem konverzaci a on si stoupl. Dle mého vzoru se opřel o rám dveří, ruce za sebou. Ale díval se mi do očí, ač trochu plaše.

„Nechci," odvětil na mé konstatování místo odpovědi na otázku. Mates se před ním posadil a díval se na něho oddanýma očima. Občas mi připadalo, že svou práci chápe, ač nerozumí slovům.

„Pak máš poslední možnost s tím něco dělat," poradil jsem mu a nebylo v tom afektu ani co by se za nehet vešlo. Možná to znělo trochu vyčítavě, ale mělo to být především poslední varování.

„Já vím," odpověděl bez zbytečného protahování (aneb překvapivě jen s několikasekundovým tichem). Prohlížel jsem si ho a on si prohlížel mě. Už zase si dával načas. Vyndal jsem si tedy mezitím místo popkornu piškoty a jeden si vložil do úst. On mě stále mlčky pozoroval. Mate se na mě ohlédl a já i jemu hodil jeden pamlsek.

„Chtěl bych v terapii pokračovat," řekl konečně Dan a já se na něj ušklíbl.

„Hodný," pochválil jsem ho, vtiskl mu do dlaně jeden piškot a vydal se za jeho příbuzným.