Povinně přečíst: Dobře, takže abych vám nezkazila konec, vyjádřím se na začátku (to zní logicky, ne? xD). Toto je poslední kapitola příběhu, ale to neznamená, že je definitivní konec. Zítra ještě vydám epilog a poděkování. Takže rozhodně příběh ještě neodstraňujte z knihovny. 😁 Děkuji za pozornost. :3

Loganův hrob vypadal obyčejněji, než jsem čekala. Samotný Logan mi ho popisoval jako cosi velkolepého, ale já to tak nevnímala. Byl to zkrátka obyčejný hrob.

Do půlnoci zbývaly tři minuty. Povzdechla jsem si. Vše kolem mě bylo tak tiché, že jsem se ani nebála. Tma pohltila všechny stíny a já se tu cítila bezpečně. Zápisník, který jsem doteď držela v ruce, jsem opatrně položila na Loganův hrob.

„Zdravíčko."

Trhla jsem sebou. Málem jsem spadla na hrob, jaký jsem z toho slova dostala šok.

„Logane!"

„Já vím," ušklíbl se. „Chyběl jsem ti?" Na tváři mu hrát samolibý úsměv. Jako kdyby vše bylo při starém.

„Abych řekla pravdu, tak celkem ano," přiznala jsem.

„To rád slyším. Nebyl jsem s tebou jen dva dny. Přiznej si to, Sadie. Nezvládala jsi to. Beze mě pro tebe na tomto světě nemá nic smysl. Nebudeš to tu dávat," Logan se odmlčel a pohlédl mi přímo do očí. Bodlo mě u srdce. „Máš poslední šanci to vše zachránit."

„Jakou šanci?" zeptala jsem se.

„Můj hrob," pověděl Logan pomalu. „Přistup k němu zezadu. A sáhni do země, co nejblíž k prostředku pomníku."

Udělala jsem, co po mně chtěl. Hlína byla mrazivá a vlhká. Nahmatala jsem cosi konečky prstů.

„Vyhrabej to," poručil mi Logan.

Bála jsem se zeptat, co to je. Ani jsem to nechtěla vědět, ale pokračovala jsem ve vyprošťování předmětu. Brzy jsem v rukou držela ozdobnou rukojeť.

Logan stál za mnou a ruce měl složené na hrudi. Tvářil se značně spokojeně. „Vytáhni to."

Uposlechla jsem ho a táhla rukojeť směrem k sobě. Najednou jsem v ruce držela starožitný nůž.

„No," protáhl Logan. „Teď ti už nic nebrání v tom být se mnou. No tak," dodal netrpělivě, když viděl, že se k ničemu nemám. „Zabodni ho do sebe. Podřež si žíly nebo cokoliv takového. Nemám příliš času! Nemáme příliš času!"

„Logane," odvětila jsem a pohlédla svému klukovi přímo do očí. „Už jsem ti řekla, že to neudělám. Nikdy. Nepřesvědčíš mě. Vzdej to rovnou."

Hodiny na nedaleké kostelní věži začaly odbíjet půlnoc. Logan hlasitě zaječel. Upustila jsem nůž a instinktivně si zacpala uší, ale nepomáhalo to. Slyšela jsem ho i ve svých myšlenách.

Začal se svíjet. V bolestech a v agonii. Přitom všem stále tak hlasitě a mučivě řval.

„Toto není konec, Sadie!" uslyšela jsem ještě. „Nevidíme se naposledy! Jednou... jednou se setkáme v pekle!" syčel nenávistně a do toho stále ječel, ač čím dál tím tišeji. Všimla jsem si, že se začal vypařovat. Jeho obrysy se zjemňovaly a zjemňovaly, až byl téměř průhledný a viděla jsem ho jen velice složitě.

S posledním udeřením kostelního zvonu se Logan rozplynul.

A kolem mě se znovu rozhostilo ticho.